Změna je život?

Čtvrtek v 17:33 |  Povídky


"Pojď, půjdeme jinudy. Vykašlem se na značky. Změna je život. Uvidíš, jsem turistka první třídy, ještě jsem se neztratila," řekla Vlasta. Protože jsem zvyklá jít pěkně po turistických značkách, které mě vždycky dovedly tam, kam jsem potřebovala, byla jsem proti. " Neblbni, jsou krátký dny, ještě se ztratíme," odporovala jsem. Vlasta si ale nedala říct a přemluvila mě k dobrodružství. Vyrazily jsme tedy z útulné a teplé hospůdky a od svařeného vína do krásných šumavských kopců. "Tak mě tedy veď," povídám odevzdaně. Slunce bylo ještě vysoko, mapu jsme měly a Vlasta, jako zdatná turistka, v ní uměla číst. Nechala jsem se vést a krásně jsem si užívala výhledů po okolí. Byla jsem zatím v klidu. Povídaly jsme si o všem možném i nemožném. No, když se ženský sejdou po delší době, mnoho se toho v životě stane a musí se všechno jaksepatří probrat a zhodnotit.
Vlasta najednou zpozorněla, zastavila se a začala studovat mapu. "Jo, bydlíme tamhle, vezmeme to tudy!"
Byla to cesta krušná. Šplhaly jsme do strmých kopců, šly jsme úplně mimo cesty, přešly jsme pole, louky. Najednou se před námi objevila chata. Vlasta vítězoslavně vykřikla: "Hele, lidi, zeptáme se, kde jsme." Před chatou skládal nějaký muž dříví. "Dobrý den, jdeme dobře do Stožce?" No, děvčata, to musíte tudy, pak u toho sloupu doleva, dojdete na cestu a asi po dvou kilometrech uvidíte rozcestník, ten Vám ukáže, jak máte dál jít. "Nechcete si odpočinout? Uvařím Vám kafe," k mému velkému překvapení řekl ten dobrý muž. Vyhrkla jsem: "Ne, spěcháme, máme napilno." Ale Vlasta zase prosadila svou a proti mému přesvědčení jsme vlezly k úplně cizímu chlapovi do domu a dostaly kafe. Můj ostych a strach, že se nám něco zlého stane, se roplynul při přátelském rozhovoru o přírodě, počasí, Šumavě a podobně. Asi po hodině jsem začala být nervozní a nutila Vlastu k odchodu. Přála bych si někdy být tak lehkomyslná jako je ona. Tu nic nerozhodí. Konečně jsme vyrazily. Rozcestník jsme našly, ale k mému zděšení jsme to měly ještě asi 5 km do naší chaty. Asi po dvou kilometrech se začalo stmívat, v lese skoro nebylo vidět na cestu, baterku jsme neměly, často jsme skončily v kalužích a výmolech, které jsme v šeru přehlédly. Připadala jsem si jako v pohádce O perníkové chaloupce a přemýšlela jsem, která z nás bude Jeníček a na jaký strom vyleze, abychom spatřily konec lesa nebo světélko chaloupky. Najednou se ale jako by začalo rozednívat, les se rozestoupil a před námi se objevila louka, pasoucí se koně a nedaleko naše chalupa. Na tento okamžik štěstí, který mě zahřál u srdce nelze zapomenout. Vlasta, turistka s odznakem první třídy, si oddychla a řekla: "Vidíš, říkala jsem ti, že se nemusíš ničeho bát!" Raději jsem na to neřekla nic.

Změna je život a podle mého je to naprostá pravda. Každá změna nutí mozek pracovat, přemýšlet jak dál, dokončit započatou práci nebo cestu. Tahle příhoda však ukazuje, že všeho s mírou. Některé změny nemusí být přínosné, dokonce se nám mohou stát i osudnými.
 

Úsměv

1. listopadu 2018 v 18:26 | altermater |  Úvaha





Několikrát jsem četla kritiku cizinců na to, jak se tváří Češi. Prý jsme zamračení, nevlídní, zamyšlení, nepřátelští, zachumlaní do sebe. Začala jsem si lidí víc všímat. Nejezdím autem, ale tzv. sockou, takže jsem mezi lidmi každou chvíli. Musím říct, že velmi málo lidí má úsměv na rtech, jen tak od přirozenosti.
Úsměv umí vyloudit děti a zvířátka. To se najednou lidi rozzáří, rozpovídají se, zejména pokud jde o pejsky. Jak se jmenuje, jak je starý, je to fenka nebo pes, můžu si ho pohladit? A hned je na světě krásně! Malé děti v kočárku, jejich roztomilé žvatlání a hraní u nás také vyvolá úsměv. Jenže děti také umí potrápit brekem, křikem, vztekem a takové zvuky, jak známo nám vadí úplně nejvíc. Dětský křík a pláč nám rve uši. Úsměv je náhle pryč. Takže vyhrávají roztomilí pejskové, nad jejichž oddaností, roztomilostí a přítulností se usmíváme. Řekla jsem si, že budu kontrolovat svoji mimiku a náladu. Snažím se zachytit svoji zachmuřenost a pak honem vyhlazuji obličej malým, aspoň nepatrným úsměvem, abych to nepřehnala, abych lidem nebyla podezřelá.
Jednou, asi v dobré náladě, jsem šla na zastávku autobusu a pán, který šel proti mně najednou povídá: Jak to děláte, že se tak krásně usmíváte?" Vůbec jsem nevěděla, že se usmívám, patrně jsme myslela na něco hezkého. Zasmála jsem se a řekla pánovi, že nevím a popřála mu hezký den. Také je fakt, že od té doby, co se snažím ovládat svoji mimiku mi lidé úsměv oplácejí. A je to velmi příjemné. Pojďme se tedy učit usmívat se jeden na druhého, i když se nám nic veselého neděje. Jen tak, abychom udělali hezký den sobě i jiným lidem. Úsměv je lék!

Voňavé vzpomínky

28. října 2018 v 11:02 | altermater |  Úvaha

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky.



Já za takové maličkosti považuji vůně. Často se mi stává, že si vzpomenu na babičku, která žila sama v prostém domku na Moravě, když se procházím úzkými uličkami v Břevnově, zejména na podzim. Vůně tlejícího listí a vlhké země mi připomene babiččin chudý domek. Na druhou babičku si vzpomenu, když v kuchyni vařím něco s česnekem. Babička často opékala topinky starého chleba a natírala je šesnekovou pastou, kterou si sama vyráběla. Od dětství jsem se tedy naučila mít ráda česnek a miluju jeho vůni i chuť. Zajímavé je, že si neumím vybavit vůni maminky. Jen vůně její kuchyně a vůně různých čistících prostředků v domácnosti mi připomene maminčiny dobroty, její pohostinnost a čistotnost. Studovala jsem a dodnes se zabývám aromaterapií a vím tedy, jak důležité jsou pro fyzické i psychické zdraví vůně. Naše čichové nervy vycházejí z mozku a jsou v přímém kontaktu s okolním světem. Dá se zjednodušeně říct, že nos je místo, kde se setkává mozek s vnějším prostředím. Čichové nervy jsou těsně spojeny s limbickým systémem, který umí spouštět různé naše emocionální reakce - radost, žal, hněv, strach, lítost, sexuální cítění atd. Jaká vzpomínka bude vyvolána závisí tudíž na druhu pachu. Aromaterapie využívá tohoto propojení vůní a pachů k vyvolávání vzpomínek, které mohou klienta zklidnit, rozveselit. Je jasné, že nám voní a uklidňují nás květinové nebo citrusové vůně. Vánoce bez vůní skořice, vanilky, hřebíčku, borovice, smrku, jedle, pomeranče, mandarinek a voňavé vánočky si nedovedeme představit. Mohou však být lidé, které nemají rádi vůni Vánoc. Připomínají jim něco ošklivého. Znám člověka, kterému o Vánocích zemřela matka. Smutek a žal se propojil s těmito vůněmi a vždy o Vánocích nastupuje smutek, strach a nechuť Vánoce slavit.

Já bez vůní neumím žít. Nemyslím tím však voňavky a parfémy. Myslím tím čisté 100% éterické oleje, které střídám podle svého rozpoložení a pomocí difuzéru, masáží, aromalampy si vytvářím příjemné vzpomínky. Potom mohu i v zimě cítit vůni louky, moře, slunce nebo naopak v létě vůni spadaného listí, mokrého dřeva, vlhké země. Každá i nepatrná vůně, kterou zachytí můj nos mi může něco z mé minulosti připomenout.
 


Začátek a konec

24. května 2018 v 16:41 | altermater |  Úvaha





Tak ten náš dvouletý prcek se náhle octnul v nemocnici. Takhle malé dítě vůbec netuší, co znamená začátek pobytu v nemocnici, nemá představu, co ho čeká, kdy to skončí. Dokáže se smát ze začátku dne, kdy si jde hrát s dětmi do herny Máma je s ním stále a bábí, přispěchá pomoci, aby bylo vnoučkovi v nemocnici co nejlépe. Dvouleté dítě má začátek a konec propojený. Jeho situační myšlení nedovolí pamatovat si křivdu. S opakovaným pláčem až hysterickým křikem se snaží vybojovat svůj klid, aby si mohl zase hrát a smát se legráckám, které vymýšlí máma a babička. Ty protivné tety a strejdové v bílých pláštích mu ubližují různými nástroji, jehlami, často na něm leží, aby se nehýbal. Neví, že je to začátek jeho uzdravení, že to jednou skončí. S pláčem se vrhá do začátkú rúzných vyšetření a po jejich skončení se těší z hraček, autíček, stavebnic, fouká do bublifuku, staví vláčkům koleje, vaří mamince polívku a směje se s dětmi. Maminka a babička ví, že si na tohle období v dospělosti nevzpomene, ale ony trpí a chtějí, aby všechny kloučkovy útrapy co nejdříve skončily a bylo zase dobře. Ale na jak dlouho? Kdy začne zase něco jiného? Takový je hold život. Pořád něco nového začíná a posléze končí. Kéž by to byly co nejčastěji začátky příjemných zážitků a chvil.

Když zavřu oči, vnímám slepotu.

20. dubna 2018 v 11:54 | altermater |  Úvaha




Zavřu oči, když nechci vidět. Nechci třeba vidět trpící zvířata, děti, člověka nejbližšího i vzdáleného. Zavřu oči, protože nechci vidět přírodní katastrofy, které buď vlivem lidské hlouposti, nebo jen tak z přírodních změn vznikají. Zavírám oči při přehnaně krvavých scénách ve filmech, kdy podle mého úsudku by méně znamenalo více.
Pojem zavřených očí se však používá i ve smyslu, kdy se bráníme něco aktivního vykonat, bojovat, kdy si říkáme: "Lépe nevidět, neslyšet, neřešit." Hlavně, abych neměl já z toho problémy, chci mít klid. Tudíž zavíráme oči před lidskou surovostí, lhostejností, nemohoucností, omezeností. V tramvaji nevidíme, že někdo někomu ubližuje, nenabídneme pomoc, ani nepřemýšlíme, jak pomoci a raději odvrátíme hlavu a děláme, že nevidíme. Udivuje mě, když čtu příběhy lidí, kteří například upadli na eskalátoru nebo byli biti násilníky v metru a ostatní měli jako by oči zavřené. Dělali, že nevidí, neslyší, nezavolali pomoc. Ubývá bojovníků za lidská práva. Přibývá lhostejnosti k lidskému utrpení, k nezvratným přírodním změnám, které způsobil člověk svoji nenasytností, tupostí a sobeckostí, k politické situaci v naší zemi i ve světě. Je třeba mít oči otevřené a bojovat proti lži, podvodu, násilí, lhostejnosti, sobeckosti velmi důsledně a opravdově. Zavíráme oči před politickou situací v naší krásné zemi i v celém světě.
Mám nevidomou kamarádku, která má oči zavřené jen v noci ale v podstatě pořád, protože je absolutně slepá. Vidí jen tmu. Její věrný pes, černý labrador, jí nahrazuje zrak. Oba jsou velmi pozorní, věrní jeden druhému, nikomu by neublížili, chrání jeden druhého před zavřenými zraky okolí. Je smutné, že vidící okrade slepého, a to se jim stalo. Přátelství s touto neobyčejně inteligentní, vzdělanou a statečnou ženou mě nesmírně obohatilo a mohu říct, že moje oči se snaží vidět daleko víc pod povrch věcí než dřív. Takže, když zavřu oči, sním o tom, jak láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

Mládí je pryč

25. února 2018 v 18:03 | alter |  Úvaha




Ano, mládí je pryč, nastoupilo stáří. Je fakt, že se stále cítím duchem mladá a je mi líto nebo spíše mívám vztek na to, že fyzická zdatnost nestíhá duševní svěžest.
Když se ohlédnu za svým životem, jsem v podstatě nyní, ve stáří, šťastnější než třeba ve čtyřiceti. Dva porody za sebou, výchova dětí, starost o domácnost, následné ovdovění, hledání smyslu života a nového partnera, složité rodinné vztahy, nemoci a úmrtí.
Dnes jsem smířená s věkem, přibývajícími vráskami, necloumají se mnou hormony, užívám si důchodového klidu, pěstuju koníčky, na které nebyl čas, mám radost z každé maličkosti. Mladí lidé si tohle neuvědomují, bojí se stáří, ženy se nechtějí smířit s vráskami, podstupují různé estetické operace, muži kolem padesátky opouštějí rodinu a dokazují si v nových vztazích, že jsou ještě chlapáci. Zakládají nové rodiny s o hodně mladšími ženami, než jsou oni. Ptám se. Komu to prospěje? Asi si nejvíc polepší muži opuštějící rodinu. Zvyšují svoje sebevědomí, zjišťují, že jsou stále přitažliví, ale neuvědomují si, že počáteční nadšení z příjemné změny partnerky postupně mizí a pak možná litují. Opuštěné ženy jsou na tom mnohem hůře. Nemohou po uplynutí mateřské dovolené najít zaměstnání. Nemají čas se věnovat svým zálibám. Často žijí na hranici životního minima. Vím, je to složité a nedá se to generalizovat. Mnohé rodiny jsou stálé po mnoho let.
V dnešní době se používá termín tzv. rozšířená rodina. Muž nebo žena opustí rodinu, založí novou rodinu nebo alespoň partnerství, najdou si nové partnery, kteří mají třeba také svoje děti a pak se spolu všichni dohromady kamarádí, jezdí na výlety, na dovolené střídají se o péči svých potomků vlastních i nevlastních. Z toho je mi úzko. Rodina, jako pevný svazek rodičů s jejich dětmi, ztratila své místo ve společnosti. Můžeme mluvit jen o partnerství, přátelství, kamarádech, strejdech, tetách. Děti ne vlastní vinou vidí vlastního otce s jinou partnerkou než maminkou a obráceně maminku s jiným partnerem než tatínkem. Zaseje se sémě a tyto děti budou chtít žít stejným způsobem života. Volně, svobodně, nezávazně. Vypadá to, že takový život je prima. Ale myslím, že tento způsob soužití rodičů s dětmi je mnohem složitější než trvalý manželský svazek. Pokud máme děti, nesou oba jejich rodiče za ně až do 18 let zodpovědnost. Starost o děti na dálku a v přítomnosti nového partnera, který do toho může s odpuštěním kecat, myslím není jednoduchý. Takže jsem ráda, že mládí je pryč, když mě opustí dnes partner, a to se může stát, ustojím to.

Umění mlčet

1. září 2017 v 16:04 | altermater |  Povídky

Zvoní telefon......



Zuzka: Ahoj Vlasti, už jsi slyšela, že má Jany manžel milenku?

Vlasta: Ne, neblbni! Jirka? Ten prevít! A koho?

Zuzka: Tu blbou blondýnku z večírku, jak jsme slavili moje narozeniny.

Vlasta: Ježíš, to byla kráva, ale byla fakt pěkná, hlavně ty přednosti. No, na to mužský letí, jak vosa na cukr. Když jde vo "TO", tak jde ostatní stranou.

Co budeme dělat? Řekneme to Janě?

Zuzka: To fakt nevím, řekla bych, že raději NE! Třeba ho to přejde, až zjistí, že je to blbka.

Vlasta: Tak jo, snad jí to neřekne někdo jiný, kdo se o tom dozví. Možná, že na to přijde sama, když bude Jirka divnej, nezvládne to. No, musíme jí držet palce. Mají dvě děti a manželství jim docela klapalo. Těm chlapům fakt přestane fungovat mozek, když jde o sex. Mám známé, kterým se to taky stalo

Zuzka: Tak to prosím nikomu neříkej, necháme si to pro sebe, a před Janou nesmíme dát nic na jevo.

Vlasta: Jasně, mlčím jak hrob! Ahoj.

Zuzka: Ahoj, měj se hezky.



Tenhle zdánlivě banální a celkem běžný příběh ukazuje, že někdy umět mlčet je velmi těžké. Slyšela jsem mnohokrát názor, že se v tomhle případě mlčet nemá! Vždyť všichni kolem vědí, co se děje, jen podváděný ne. Dalo by se říct, že by měl právě on, a jedině on znát pravdu. Vždyť je to nemravné být podváděn od partnera a pak i od přátel a rodiny. Já si myslím, že je správné mlčet, nemáme právo brát osud lidí do svých rukou. Tím, že udržíme jazyk za zuby třeba zachráníme manželství, které může nakonec fungovat až do konce života.

Fanatismus zabíjí.

21. ledna 2017 v 12:18 | altermater |  Úvaha



Fanatismus zabíjí



Nedávno jsem dočetla několik knih o Beatles. Neuvěřitelně fanatické fanynky by klidně zabily ze žárlivosti partnerky těchto čtyř vynikajících hudebníků. Fanatičtí obdivovatelé Beatles chodili na jejich koncerty a jenom řvali a řvali, takže neslyšeli jejich hudbu, zpěv. Fanynky by je láskou umačkali. Co to je? Hloupost? Nemoc mozku? Závislost? Kluci Beatlsáci se nakonec ve zdravém úsudku stáhli do nahrávacích studií. Fanatici zavinili, že už toho měli dost. Když se dívám na fanatické fotbalové fanoušky, kteří jsou schopni kolem sebe všechno rozmlátit, pobít odpůrce fanoušky a možná i fotbalové hráče, nechápu a zmítá mnou odpor a hrůza z toho, čeho je člověk schopný. Známe různé sekty, které ovlivní a zmanipulují slabé jedince, kteří možná až pozdě a na úkor svého zdraví přijdou na to, že je to celé podvod. Náboženští fanatikové jsou schopni zabít sami sebe a sebou do hrobu vzít i nevinné, jen kvůli fanatickému přesvědčení. Komunisti byli fanatici, fašisti byli fanatici a včera jsem vyslechla projev nového prezidenta USA D. Trumpa. Hrůza!

To byl podle mě projev fanatického povyšování Ameriky nad vše ostatní: Cituji: " Jeho nacionalismus pod heslem Amerika na prvním místě je hrubý a nestoudný. Projev překypoval opovržením vůči všemu, co představuje hlavní město (Washington), které se nyní snaží podrobit své vůli. Ale byl to také projev, ve kterém prakticky úplně chyběly podrobnosti či objasnění toho, jak chce (Trump) svých cílů dosáhnout," napsal The Guardian.

Zdá se mi, že fanatismu přibývá, i když mnozí historici, politici, etici a jiní vědátoři by mi možná řekli, že v dávné minulosti ho bylo víc.

Je to asi tím, že jsem stará, nejsem lhostejná k osudu dalších generací, svých dětí, vnuků, vnuček. Jedna nevlastní žije v USA.

Přemýšlím, jak fanatismu čelit. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Podívejme se na naše politiky, pana prezidenta, jak leze do zadku D. Trumpovi hned po jeho zvolení. Má mozek? Ale takového člověka jsme si MY zvolili.

Hrůza! Podle mě by se měl vzchopit právnický systém, který jako by nechtěl trestat zlo. Nahrává zlodějům, lhářům, bere úplatky. Potřebujeme, aby byli potrestáni ti, kteří nám lžou, úmyslně nás okrádají, zabíjí. Jiné východisko nevidím. Fanatici budou žít dál, tomu se nevyhneme, ale potřebuji věřit, že budou potrestání za své nehorázné činy, přečiny.

Je fakt že zlo plodí zlo, násilí násilí. Lidové pořekadlo "Hlavně se neposrat!" snad pomůže. Snad pomůže šířit klid, porozumění, pomáhat slabým, spravedlivě soudit a odsoudit.

Kdybych se rozhodla jinak

27. prosince 2016 v 12:21 | altermater |  Úvaha





Mnohokrát v životě jsem si vyčítala, že jsem se měla chovat jinak, říci něco jiného, udělat něco jinak, rozhodnout se jinak. Má to ale smysl? Nemá! Člověk má žít současností a jak se lidově říká: Kdyby byly v pr.... ryby, nemusely by být v rybníce. To však neznamená, že si nevzpomenu na své prohřešky například ze své puberty, kdy jsem se hádala s rodiči, na babičku jsem bývala zlá. Pravda, našla bych hodně ospravedlnění ke svému tehdejšímu i pozdějšímu jednání, ale dnes vím, že jsem se mohla chovat jinak. Možná, kdybych tehdy měla k dispozici tolik informací, jakých je dnes, mohla bych být se sebou spokojenější. V dnešní době můžeme hledat vysvětlení ke svým chybám v různých psychologických knihách. Nejen v nich, ale na internetu najdeme spoustu rad, návodů, jak zvládat své pocity. Všeobecně se propaguje odpouštění. Má to velký význam hlavně pro naše někdy až sebezničující pocity viny, které nám způsobují dlouhotrvající stresy. Zkrátka nemá význam se zabývat minulostí. Nakonec, když si vybereme celoživotního partnera, s kterým jsme prožili spousty lásky, krásných chvil, máme s ním třeba děti, pak nás zklame, opustí, jde za jinou, (za jiným), nezbývá než zase odpustit a ponechat si vzpomínky na všechno dobré. Netřeba si vyčítat a říkat si : Kdybych si vzal (vzala) jiného, dopadl(a) bych lépe. Není to pravda. Člověk nikdy neví, nemá jistotu s nikým a s ničím. Měli bychom mít rádi sebe, snažit se mít čisté svědomí, dělat vše tak, jak nejlépe umíme, žít v lásce k ostatním a hlavně v současnosti. Co bylo, to bylo!

Takže do nového roku 2017 vykročuji s předsevzetím: Žít naplno, ničeho nelitovat, dělat vše, jak nejlépe umím, být tolerantní.

Jeden citát na závěr: " Vždycky lze odpustit přečiny, ke kterým má člověk sílu se přiznat."

Francois de la Rochefoucauld z knihy Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě.

Falešný úsměv

8. července 2016 v 17:19 | altermater |  Úvaha





Úsměv je jeden z nejmilejších komunikačních prostředků. Potkat usměvavého člověka na naších ulicích se však málokdy podaří. Baví mě pozorovat citové pohnutky lidí, jak se tváří. Baví mě sledovat i sebe samu. Někdy se zhrozím, když se mimoděk zahlédnu v zrcadle a spatřím ustaraný, naštvaný, nebo unavený výraz. Říkám si: "Měla bych se tvářit lépe, i vrásek by bylo méně."

Jednou jsem šla rychlým krokem na zastávku autobusu a pán, který mě míjel najednou řekl: Vy se tak krásně usmíváte, jak to děláte? Vůbec jsem nevěděla, že se usmívám. Odkud a proč se můj úsměv vzal? Asi jsem se někam těšila.

Zažila jsem však i opačnou reakci. Jedna moje známá mě viděla při nákupu v supermarketu a řekla mi, že se tvářím, jako bych chtěla někoho zavraždit. V obou případech jsem na vyřčené věty myslela celý den. V prvním případě mně patřičně vzrostlo sebevědomí na rozdíl od druhého. Úsměvů je hodně druhů. Existuje úsměv upřímný, zářivý, smutný, radostný, profesionální, společenský, přátelský poťouchlý, piškuntálský, úlisný, nesmím zapomenout na záhadný úsměv Mony Lisy a nakonec úsměv falešný. Ten je asi nejhorší a můžeme ho poznat docela dobře.

Zkrátka tam chybí úsměv očima, ušima, čelem. Poznáme, že není upřímný. Obličejových svalů je asi 50, ale většinu z nich skoro nepoužíváme. Herci, zpěváci, učitelé, moderátoři, reportéři a ostatní, kteří se živý slovem, mají vypracované větší množství mimických svalů a hůře se u nich falešný úsměv pozná. Měla jsem známou, stále jsem nevěděla, co si mám myslet o jejím vztahu ke mně. Při své naivitě, jsem věřila jejím slovům. Trvalo poměrně dlouho než jsem pochopila, že není upřímná. Usmívala se jen od nosu dolů, oči zůstaly studené. Člověk člověku vysílá signály celým tělem, dotyky, pohyby, vstřícností, svými činy, kdy druhému opravdově přejeme štěstí, nezávidíme mu úspěch, nesoupeříme s ním, když se s ním umíme srdečně zasmát. Vzpomínám, jak jsme se holky, puberťačky, řehtaly, až jsme se za břicho popadaly a nemohly jsme přestat. Bylo to krásné. Dnes jsem vděčná za všechny typy úsměvů. I za ten falešný. Aspoň vím, s kým mám tu čest. Rozhodně fandím úsměvům opravdovým a také společenským. Je mi milé, když se na mě prodavačka, lékař, pošťačka, úřednice usmívá. Mohli bychom jejich úsměv chápat jako falešný, ale není tomu tak. Je to nutnost a měli bychom se tomu všichni učit. Vždy půjdu raději k tomu, kdo mě s klidným úsměvem na tváři naslouchá, než k mrzoutovi, protivovi, nespokojenci.



PS: Můj muž má zvláštní úsměv. Je to ten piškuntálský. Poznám podle něj, že vyvede nějakou skopičinu, že právě vymyslel nějakou legraci.

Možnost utéct životu?

21. září 2015 v 20:01 | altermater |  Úvaha





Včera jsem viděla film "Amy". Byla jsem zvědavá na osud téhle znamenité zpěvačky, proč musela zemřit v tak mladém věku? Nevěděla jsem, co mě čeká a po shlédnutí filmu Kobry a užovky jsem se trochu bála, že zase nebudu spát. Oba filmy se zabývají závislostí na drogách, alkoholu. Děsí mě, jak se z těchto lidí stanou trosky, nešťastné a osamocené uzlíčky nervů, zběsilých představ, hnusných nálad a odporných činů. Film Amy je o problematické dívce, která miluje zpěv. Brzy se osamostatní, odejde z domova a během několika let se dostane na výsluní, sbírá jednu cenu za druhou. Je to ale také pravdivý dokument o společnosti kolem Amy. O nenasytných, vypočítavých, bezcitných lidech včetně jejího manžela a otce, kteří jí jí pomáhají do hrobu. Nikdo nepochopí, co Amy potřebuje a ona stále hledá lásku. Její závislost na všem, na milencích, otci, jídle (trpěla bulimií), alkoholu a později drogách jí stále pomáhala utíkat z těžkého života. Nepomohly nářky a rady její nejlepší přítelkyně, která jí zůstávala věrná i v těch nejtěžších chvílích, kdy se Amy ocítala na úplném dně. Sláva a úspěch s sebou přináší nesvobodu, trápení, neklid, pronásledování paparazzi, velké závazky, které se musí plnit, protože v tom lítají velký prachy. Po shlédnutí tohoto dokumentu o Amy se nedivím, že mnozí, a není jich málo, co dopadli, jako Amy, nevydrží ten obrovský tlak na jejich vůli a utíkají před takovým životem. Obávám se, že být na jejich místě, stalo by se mi to také. Z kina jsem odcházela ráda, že jsem jen normální ženská s běžnými starostmi manželky, matky a babičky. Někdy mi ve svém věku zahlodá červíček v hlavě: "Určitě jsi propásla v životě příležitost, mohla jsi dokázat víc." Také jsem ráda zpívala a zpívám, ale jen pro radost sobě a druhým. Možná jsem propásla být v životě celebritou, ale jsem za to vděčná. Nemusím utíkat před životem. Snažím se dělat si radosti a být co nejdéle fit.

Film Amy velmi doporučuji vidět. Navrhovala bych, aby se promítal ve školách a jako odstrašující příklad závislosti na drogách, která je v podstatě útěk před životem.

Ztráta anonymity.

21. září 2015 v 14:43 | altermater |  Úvaha

Téma jsem nestihla minulý týden, ale to je jedno. Musím si postěžovat.

Ahoj Gábi! ….Jak se máš? …..Jdeš večer na mejdan k Pavlovi? ….Ne? Proč? …..Bude tam Milan! ….Neblbni, fakt tam bude Blanka? Ta kráva? Tak to se ti nedivím, že nejdeš. …..To bude Milan smutnej. Minule říkal, že by se s tebou rád seznámil!...... Ale on je z tebe celej paf. ….. No, já tam půjdu. Už chystám nějaký chlebíčky a jednohubky. Ještě musím koupit nějakej chlast. Asi radši víno, minule se kluci po tvrdým strašně vožrali.......No, ten byl nametenej, že nemohl ani chodit. Já ji měla taky jak z praku. Musím se dnes krotit. Ten můj pak na mě žárlí, však víš jak vyvádím, když se napiju. Minule mě vzteky mále zabil.............Ne, on je jinak dobrej, však víš.....Hele, tak když nejdeš na mejdan, sejdeme se zejtra samy. Budu ti vyprávět, jaký to bylo....... Blanka? Ta bude mít zase ty svý nálady, hysterka jedna.......Tak se zatím měj a budu od tebe pozdravovat Milana........ Neboj, tomu tvýmu se nic nedonese..... Kdy vlastně přijede?........... Tak to máš ještě času.............



Mohla bych si dál vymýšlet různé formy rozhovorů, které jsem za léta, co jezdím MHD vyslechla. Jsou to sáhodlouhé a hlasité hovory hlavně v tramvaji, ale i v autobuse a vlaku. Lidi si bez ostychu sdělují informace o svém zdraví, kde byli na dovolené, jak je kdo pohádaný s mámou, tátou a jinými rodinnými příslušníky, kdo koho má rád nebo nenávidí, kolik má kdo peněz, jakou má banku atd. Přiznávám, že mi někdy zvědavost nedá a napínám uši, když jde o informace, které mě zajímají. Když jsem však unavená a mám kolem sebe třeba tři takové ukecánky, nejraději bych zařvala: " Koho to zajímá, vyříkejte si to doma, nebo v hospodě!" Jeden pán jednou křikl na slečnu, která mluvila už skoro dvacet minut: "Nešlo by to víc nahlas?" Slečna ztichla.

Zkrátka jsou lidé, kterým nevadí, že ztrácí anonymitu a díky mobilům řeknou veřejně věci, které by normálně na sebe neřekli. Při telefonování si to ani neuvědomují. Dokonce i v čekárně u lékaře jsem vyposlechla dlouhý hovor o tom, jak je postihla exekuce a jak to budou řešit.

Chraňme si své soukromí.

Útěk před smrtí

2. ledna 2015 v 11:16 | altermater |  Úvaha

Útěk před smrtí




Moje nevidomá kamarádka je neobyčejně žena, vzdělaná, inteligentní, se smyslem pro humor, neuvěřitelně aktivní a ze svého handicapu si zdánlivě nic nedělá. Není to už žádná mladice, šedesátku má dávno za sebou. Když ztrácela zrak, spoléhala se jen na bílou hůl. Po absolutním oslepnutí, kdy viděla jen tmu, se rozhodla pro vodicího psa. Zažila jsem jejího prvního černého labradora a vím, jak bylo pro kamarádku velmi těžké se vyrovnat s tím, že ke stáru měl těžkou artrózu a nebyl schopen plnit svůj úkol vodit svojí paní na jejich cestách. Dnes má druhého stárnoucího psa, který onemocněl rakovinou. Je to opět černý labrador a svojí paní dokonce provázel až do cizích zemí, kde společně zvládli spoustu různých problémů. Vrátili se ale vždy šťastně a šťastní zpět. Je to opravdu vzácné přátelství člověka se psem, jak Věra říká: "Jsme spolu spjaty tenkou pavučinkou". A teď taková nemoc a vidina jasného konce života jejího věrného přítele. Hrozná představa. Jak utéci před touto smrtí? "Raději, kdyby se to stalo mně," říka Věra.
Prožila jsem s kamarádkou těžké období - shánění peněz na léčbu pejska, náročnou léčbu, která ještě neskončila. Snažila jsem se pomoci, jak se dalo a nebyla jsem sama. Dobří lidé ještě nevymřeli. Nyní se Nemíčkovi daří dobře a přiměřeně jeho stáří a nemoci, která se podařila ozařováním a chemoterapiemi zastavit.
Stálo to velké usílí hlavně Věru, která přemítá, co bude dál. Zatím si užívají společného života a Věra se snaží dělat dobro jen svému čtyřnohému příteli, společníkovi a tím vlastně sobě, neboť Nemo je jejíma očima a ona zase jeho vůdcem. Zkrátka jedno tělo a duše jsou tihle kamarádi na život a na smrt. Utéci před smrtí se však nedá a jednou bude konec. Může odejít z tohoto světa dřív ona, a bude to strašně smutné pro Nema a nebo to bude naopak.
Věra je však velmi silná a ví, že dalšího pejska už nemůže mít. Nestrpěla by další odloučení a bude se tedy znovu učit chodit s bílou holí.
Držme jim teď palce, aby si zatím užívali každý den co nejpříjemněji a nejveseleji. Poučme se z tohoto věrného přátelství a pomáhejme těm, kteří to potřebují. I když je tento příběh velmi dojemný, je to příběh optimistický pro nás zdravé lidi. I s handicapem se dá prožít plnohodnotný šťastný život. Jen mít vůli a dobrou mysl.

Zkažené ráno

4. července 2014 v 8:04 | altermater |  Povídky
Probouzím se do krásného slunečného rána. Dnes musím stihnout vláček už v 7:37. Ještě pět minut, než se oči rozkoukají a vstávám. Mám hodinku na všechny moje ranní potřeby. Těším se vždy na snídaní. Sluníčko svítí, muž ještě spí, jsem ráda, že mám pro sebe klid. Když vymyslím, co na sebe, mají být přeháňky, v klidu odcházím z domova s batohem na zádech a taškou různých věcí do práce. Nemusím spěchat, nádraží mám sotva 3 minuty od domu. Motoráček s jedním vagónem přijíždí a já hned nastupuji. Dnes jsem v něm kupodivu sama. Uvelebuji se u okna na straně slunce a kochám se výhledem na krásné růže, o které se někdo úžasně stará. Přistupují nějací rozeřvaní chlapi a ve mně začíná být malá dušička. Nevidím na ně, jsou asi tři. Ztuhnu v sedadle, snažím se být co nejmenší, nesmí mě vidět. Mužský strašně hulákají, mluví sprostě, jeden z nich obhroublými výrazy častuje své kamarády. Snažím se nebýt a modlím se, aby už přišel řidič vlaku a konečně jsme vyjeli. Nebudu ty pitomce tolik slyšet. Oni se zatím dali do jídla, asi snídají, slyším prdění i krkání a opět samá sprostá slova. Ten nejhrubší z nich strašně řve, říká blbosti. Je zfetovaný nebo chudák dementní? Ráda bych jim viděla do tváře, ráda bych otevřela okno, ale bojím se pohnout. Jsem s nimi sama ve vagónu, není radno na sebe upozorňovat. Najednou sklyším, že jeden z nich říká, dobrý den. To není možné! On slušně pozdravil někoho, kdo právě nastoupil. Trochu se mi ulevilo. Nejsem už sama. Nastupují další lidé, přichází řidič, odjíždíme. Hurá! Tak tihle pro mě odporní chlapi ovlivnili a změnili moji láskyplnou ranní náladu v naprostý opak. Stresová situace, bojuj nebo uteč. Utéci jsem nemohla, tělo dostalo zabrat přívalem stresových hormonů. Chtěla bych vidět, jak ti individua vypadají, ale nestačím se za nimi otočit, když vystupují. Vlak ztichne a oni jsou pryč. Dál cestuji jen s poklidnými, inteligentními lidmi, kteří se kochají pohledem z oken nebo čtou knížku. Jaké blaho!

V dnešním světě nás bohužel velmi často ovlivňují negativní lidé, zprávy, kriminální příběhy, politické dění. O našem negativním ovlivňování politikou musím citovat slova známého lékaře MUDr. Jana Hnízdila:
.... "Mám spoustu pacientů, kteří stůňou z negativní energie ve společnosti. Když sledujete, co předvádí politici, je to ohromná zátěž pro psychiku. Šíří lži, sprostotu, korupci, aroganci. To spousta citlivých lidí odnáší na zdraví. Bez legrace! V televizi by měl běžet titulek "Naslouchání politikům škodí zdraví". Nebo by se měly politické debaty vysílat na zakódovaném a zpoplatněném kanále. Jako porno. Když někdo trpí takovou úchylkou a chce se nechat urážet, obelhávat, nechat na sebe kálet, ať si zaplatí."

Co (ne)dává smysl

21. února 2014 v 15:15 | altermater |  Úvaha





V tomto tématu musíme chápat slovo smysl ve filosofickém významu. Základem slova je potom "mysl". Z toho vyplývá, že se budu zabývat tím, co má člověk na mysli, když hájí smysl věci nebo činnosti, když chce někoho přesvědčit, jestli to či ono má nějaký smysl. Myslím, že většinou člověk hájí svůj názor. Podle mnohých lidí má něco smysl pouze tehdy, když jim to přináší výhody, když věc, činnost, záležitost vyhovuje jejich naturelu. Smysl má to, o čem se domnívají, že je to obohacuje a nějak jim to prospívá. Nepřipouští si, že názor jiného člověka, že je něco nesmysl, je správný. Vždyť pro ně má věc smysl! Například něčí mysl je zaplavena touhou skákat Bungee Jumbing, touží po adrenalinu a je mu jedno, že ostatní říkají: " je to nesmysl, můžeš se zabít, přinejmenším zranit! " Nebo mě někdo chce přesvědčit, že pobyt u moře s jednoročním dítětem má smysl, ale já to považuji za nesmysl. Mám k tomu výhrady a domnívám se, že má pro dítě větší smysl poznávat krásu přírody spolu s láskyplnými rodiči u nás doma. Každý nachází smysl svého bytí v něčem jiném.

Oproti tomu uznávat různé mravní zásady a zákony má obrovský smysl. Nemůžeme si přeci myslet, že dát přednost chodcům na přechodu je nesmysl, že absolvovat povinnou školní docházku je nesmysl, že potrestání zlodějů, pedofilů, vrahů a jiných různých psychopatů je nesmysl, že pomáhat slabším je nesmysl. V tomto ohledu vidím velký civilizační problém. V naší společnosti se ztrácí správné rozlišení toho, co má smysl a co nemá smysl.

Naši politici jsou nám bohužel nesprávným příkladem a vedou nás svými manipulacemi cestou schizofrenie k absolutní dezorientaci.

Domnívám se, že mi všichni dají za pravdu, že v životě lidském má největší smysl láska a nemyslím tím fyzickou lásku, ale lásku srdeční, opravdovou, oduševnělou, nezištnou.

Papež Řehoř V. řekl, že smysl života spočívá v tom, kolik štěstí a lásky člověk rozdal. Tomu rozumím a velmi se snažím jít touto cestou.

Kéž by smyslem každého člověka se stalo to, co píší ve Wikipedii:

….. "Má tedy smysl neustále sebe zkoumat, jak jednám a maximálně usilovat o to být stále lepším člověkem."

Pohádka o stáří

16. února 2014 v 15:42 | altermater |  Povídky




Můj strýc celý svůj život tráví v jedné malé chalupě v blízkosti lesa a polí, poblíž Skutče na Českomoravské vrchovině.
Po smrti tety velmi trpěl. Zemřela mu doma, vydechla naposledy v noci v jeho náruči. Strýc s tetou žili v téhle chaloupce láskyplně, nerozlučně, poklidně a velmi prostě. Byla to pro něj obrovská ztráta, nemohl a nechtěl zůstat sám, opuštěn. Potřeboval se o někoho starat, s někým sdílet svoje radosti i trápení.
Ve své téměř osmdesátce začal navštěvovat svoji bývalou spolužačku v domě s pečovatelskou službou. Znali se z minulosti, měli se rádi, on jí nosil květiny a dobroty, procházeli se po parku, vyprávěli si, drželi se za ruce, i pusu si dali. Strýc byl zase šťastný a rád nám o své přítelkyni a jejich vztahu vyprávěl. Stáří je ale nemislosrdné. Kamarádka zemřela. Strýc chtěl ale žít dál hodnotným životem. Někde na nákupu se seznámil s další ženou, do které se zamiloval. Vyprávěl o ní a dělal si sám ze sebe legraci, jak jí hubičkuje a jak se všichni diví, že v tomhle věku? Osudu ale člověk neunikne a tato žena také záhy zemřela. Byla velmi nemocná. To už bylo ale na strýce moc strádání, prodělal mozkovou mrtvici. Byl ochrnutý na půl těla, učil se znovu chodit, mluvit, používat ruku. Jeho chuť do života, vůle, optimismus a vitalita byla obrovská. Když se vrátil z lékařských rehabilitací domů, vymýšlel, jak se dál uzdravovat. Stále zkoušel chodit, nejdříve po domě, pak po zahradě, pak k poli, pak k lesu a nakonec až k silnici. Syna poprosil, aby mu na jeho cestu k silnici udělal odpočinkové sesle. Nakonec se dvěma odpočinkovými zastaveními ujde s berlemi skoro dva kilometry. Na třetím odpočívadle u silnice pod velkou starou lípou pozoruje auta, občas se s pocestnými dá do řeči a po vydatném odpočinku se vydá šouravým krokem s pomocí berlí zpět do své chaloupky. Doma se zase věnuje rehabilitaci své ruky. Začal modelováním z hlíny. Dcera mu obstarala modelářskou hlínu a on vymýšlel všelijaké loutky, kulisy, tvořil divadlo. Vodník, ježibaba, čert, perníková chaloupka se ale hroutily, nechtěly držet tvar, dělal je moc velké. Zvolil tedy jinou rehabilitaci a začal kreslit obrázky. Přestože má velmi špatný zrak, kreslí nyní vzpomínky ze svého mládí voskovkami na čtvrtku.
Je známo, že si starý člověk, a obzvlášť po mrtvici, pamatuje více co bylo dávno, než co bylo včera.
Jeho obrázky jsou úžasné. Jsou barevné, veselé, přes celý formát papíru a vyjadřují podstatu jeho zážitku. Já jsem od něj dostala na památku obrázek, jak jde pro manželku a svoji prvorozenou dceru (moji sestřenici) do porodnice. Je na něm porodnice, auto, teta, která nese v náručí miminko v peřince, a strýc s kytkou. Je to velmi dojemné. Když jsme byli za strýcem naposledy, svěřil se nám, že se rozhodl nyní nakreslit celý svůj život, rok po roku svoje nejdůležitější příběhy.
Strýci je dnes 92 roků. Musí tu být ještě hodně dlouho aby dokončil svoji obrázkovou kroniku života.
Těším se, až ho zase navštívím a potěším se jeho obrázky, poslechnu si jeho vyprávění. Tentokrát mu přivezu staré gramofonové desky s písničkami jeho mládí a budeme si zpívat.
Já se stáří nebojím. Mám velký vzor, který hodlám následovat.