Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.11)

20. října 2009 v 22:13 | Ivana Horáková |  Kniha
Kapitola jedenáctá
Prázdnota po zemřelých
Úmrtí svých nejbližších jsem zažila několikrát, ale rozloučit se s nimi před jejich smrtí se mi podařilo jen u dvou z nich. Poprvé to bylo při umírání dědečka mého prvního muže.  Bylo to jako ve filmu. Děda byl už dlouho v nemocnici.  Bylo mi tenkrát 22 let, mému synovi byly asi tři měsíce a já jsem s ním čekala v autě na muže, až se vrátí od svého nemocného dědy. " Běž taky, děda tě chce vidět!" řekl mi Milan a já běžela do nemocnice. Kolem dědovy postele stáli všichni nejbližší, políbila jsem dědu na tvář a pozorovala dění kolem. Vím, že jsem tenkrát vůbec necítila blížící se smrt. Byla jsem nabytá ženskými hormony a štěstím z narození syna.
Podruhé jsem mohla být nablízku své matce, když mi umírala. Ocitla se v nemocnici po mozkové mrtvici a nemohla mluvit. Její stisk ruky jsem chápala jako rozloučení. Bylo mi líto, že jsme si nemohly s matkou ještě popovídat. Po její smrti jsem trpěla pocitem viny tak, jako mnohokrát ve svém životě. Dnes už vím, co to je mozková mrtvice. Člověk vás slyší, ale nemůže mluvit. Vůbec mě nenapadlo na mámu mluvit, jen jsem ji hladila po hlavě a obličeji a masírovala jsem jí ochrnutou část těla. Mohla jsem se na něco zeptat, máma by kývla, nebo zavrtěla hlavou a já bych se tak něco dozvěděla. Škoda, že mi to nikdo neřekl, že mě to nenapadlo. Byla jsem ale ráda, že mě a moji dceru ještě poznala. Když jsem jí řekla, aby se usmála, tak se skutečně usmála a když jsem jí dávala prášek do pusy, tak dokonce ještě řekla poslední větu ve svém životě: "UŽ DOST!" Mám pocit viny, jestli jsem jí dlouhou přítomností u lůžka neobtěžovala. Co když už chtěla mít klid? Proč jsem se jí nezeptala, jestli už máme odejít? Teprve, když jsme jí obrátili na bok a ona mi stiskla ruku, poznala jsem, že se loučí, že chce spát. Netušila jsem, že už druhý den bude v úplném bezvědomí. Spěchala jsem za ní s olejem na masírování, aby jí vůně máty a rozmarýnu osvěžila a pomohla k prokrvení mozku. Bohužel, nebo bohudík, byla máma už v kómatu. Bylo jí zle jen jeden den, pak byla dva dny v bezvědomí a třetí den po mrtvici zemřela. Zemřít tak, jako moje máma v 85 letech a takhle rychle by se mi také líbilo. Myslím na ní, někdy si popláču, a odpouštím jí i sobě vše, čím jsme si v životě ublížily. Nechodím se dívat při pohřbech na mrtvé do rakve a možná proto se mi o nich zdá. Zdálo se mi o muži, otci, sestře a nyní i o matce. Tenhle sen byl ale nejstrašnější:
Zvoní telefon. Zvednu ho a ozve se: Ahoj Ivo! A pak známý mámin smích. Chvíli jsem zticha a pak říkám: "Ahoj mami!...Jak je to možný?... Ty žiješ?... Jak to, že mi to nikdo neřekl?... Vždyť jsme tě pohřbili!...Jirka sedí naproti mně u počítače, mlčky mě pozoruje a hrnou se mu slzy do očí. V telefonu pak už bylo ticho jako v hrobě a já mocně zařvala MAMIIIIIIII!!!!!!
Probudila jsem se, otřásla se ze šoku, napsala jsem si sen na papír a pak jsem hodnou chvíli plakala. Ostatní úmrtí mých blízkých byla náhlá, nebo jsem byla příliš daleko. Myslím, že by se na školách měla vyučovat psychologie přijímání smrti jako součásti života.
Moje nemoc po roce léčby odešla. Uzdravila jsem se nejen pomocí klasické mediciny, ale i mojí víry v aromaterapii, která udržovala moje tkáně po odporných chemoterapiích relativně v pořádku. Uzdravovala jsem se také pomocí vzácných knížek, které mě naučily vizualizovat, meditovat, relaxovat, odpouštět sobě i jiným, mít se ráda a těšit se i z maličkostí. Je škoda, že jsem trpěla zbytečně náročnou léčbou vinou pozdní diagnostiky mé nemoci. Vím ale také, že nemoc ke mně přišla proto, aby mě varovala a dala mi lekci. Byla jsem už ze všech stresů, práce, starostí značně vyhořelý člověk. Po překonání mojí nemoci se paradoxně cítím šťastnější, lepší, klidnější, moudřejší. Vždy, když se začnu kvůli něčemu zlobit, ozve se v hlavě: Pozor, ubližuješ sama sobě! Nech toho a usměj se! Tak se snažím usmívat a myslím při tom na herečku Květu Fialovou, která je mi vzorem v jejím přístupu k životu, svým neutuchajícím optimismem, a která napsala úvodní slovo ke knize "Tajemství energie" od Alli Svirinské
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.