Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.12)

20. října 2009 v 22:11 | Ivana Horáková |  Kniha
Kapitola dvanáctá
Stresy
"Dej se na první místo. Nemůžeš pro nikoho ničím být, dokud nebudeš pečovat o sebe."
"Máš-li z něčeho strach, svěř se někomu. Když se něčeho obáváš a uchýlíš se přitom do samoty, bude ti ještě hůř." Cherry Hartman - Buď dobrý sám k sobě

Můj stresogram:
8.5.1986 úmrtí manžela
1987 - úmrtí babičky (matka mé mámy)
1987 - úmrtí babičky (matka mé tchyně)
1987 - syn na onkologii - nádor v břiše, zvětšené tříselné a podpažní uzliny (po týdnu pobytu na onkologickém oddělení motolské dětské nemocnice diagnostikován fibrom)
1988 - změna zaměstnání
1988 - úmrtí tchyně
1988 - těžká otevřená zlomenina ruky mojí dcery - 2 měsíce hospitalizace v motolské nemocnici
1989 - úmrtí otce
1989 - sametová revoluce
1991 - úmrtí mého dlouhodobého kamaráda a nejlepšího přítele mého muže (rakovina kůže)
- změna bydliště
1993 - další změna zaměstnání
1997 - svatba s Jirkou a příprava na podnikání
1998 - začátek podnikání OSVČ a studium škola aromaterapie
2003 - koupení a přestavba nebytového prostoru za účelem provozování kosmetické a masérské činnosti
2003 - operace - totální hysterektomie
2005 - úmrtí sestry
2006 - diagnostikována rakovina prsu - 20 let po smrti mého prvního muže
květen 2006 - duben 2007 - léčba - chemoterapie, operace a ozařování
říjen 2007 - úmrtí matky

Toto je nejdůležitější výčet stresových situací v období dvaceti let mého života. Když k tomu přidáme starosti se schizofrenní sestrou, ovdovělou matkou, která žila 20 let sama daleko od nás, nezájem mé rodiny o mě a moje děti, sžívání se s novým partnerem a jeho dětmi, nedivím se, že došlo k tak závažnému onemocnění. Sekla jsem sebou téměř přesně po dvaceti letech po smrti mého muže. Jako bych si tenkrát myšlenkou, že se musím dožít dospělosti svých dětí, těch 20 let života naordinovala. V roce 2003, kdy to s mými nemocemi začalo, byl syn jeden rok ženatý a měl první dítě a moje dcera ukončila studium na VŠUP. Začala podnikat v prostoru, který jsme společnými silami všichni čtyři postavili. Jako bych věděla, že teď už je o všechny postaráno. Je velmi zvláštní, že těsně před odhalením nemoci jsem dala do pořádku i majetkové věci tak, aby moje děti v případě mé smrti měly nárok na byt, který jsme s Jirkou měli koupit do vlastnictví. Také jsem vyhledala po 20 letech svoje dávné známé dva kluky ze skupiny Pražští trubadúři, abych s nimi mohla pobýt. Začala jsem toužit po tom zabývat se sama sebou, pustit se do svých koníčků. Zdá se, že moje podvědomí pracovalo na plné obrátky a tušilo, že přichází něco zlého, možná konečného v životě. Je to intuice, nebo varovné signály, kterých si člověk ale není schopen všimnout, protože neví, že jsou varovné?
I alergie, která mě z ničeho nic postihla v roce 2005 a nevysvětlitelné škrábance na ruce upozorňovaly, že se děje něco výjimečného. Byla jsem podrážděná až vzteklá, na každém jsem něco viděla, bojovala jsem za spravedlnost a všechna příkoří, která se mi děla v rodině i jinde, jsem těžce nesla. A když se mi dostalo toho největšího příkoří od samých lékařů, že včas neodhalili moji zákeřnou nemoc, toužila jsem po smrti. Život pro mě už neměl žádný smysl. Vše potřebné jsem vykonala, nebylo už co očekávat. Zdálo se mi, že jsem na konci své strastiplné cesty. Bohužel mě potkalo to, čeho jsem se celý život nejvíce bála. Vzpomínám, že po smrti svého muže jsem se bála rakoviny prsu. Prsa jsem si občas prohmatávala a nacházela tam různé bulky. Nikomu jsem se tehdy nesvěřovala, tenkrát neexistovala prevence, mamografie a sonografie. Byly to jen občasné moje záchvaty úzkosti, že se se mnou může něco zlého stát, a co bude po tom s mými dětmi? Že bych si to myšlenkami přivolala? Nevím z kolika procent moji nemoc zavinilo podávání hormonální léčby a z kolika procent moje psychika. Zprávu o nemoci jsem přijala obdivuhodně klidně a nebýt toho, že jsem díky bohu nalezla novou chuť do života, smířila bych se s odchodem z tohoto neklidného, strastiplného světa do klidu a ticha smrti. Měla jsem pocit, že už mě nikdo nepotřebuje, byla jsem strašně unavená z pomyšlení, že mám zase proti něčemu bojovat. Boj s takovou nemocí je dlouhý, vysilující a otravný. Já jsem ho nakonec zvládla. Dnes jsem ale naopak zaplavena radostí ze sebe sama, pocitem lásky a úcty sama k sobě. Nemoc mě něčemu naučila. Naučila mě zabývat se sama sebou, věřit nejvíce sobě. Když člověk onemocní vážnou nemocí není to tak, že kolem něj všichni běhají a snáší mu modré z nebe. Vždycky se vším zůstává člověk sám a je jedině na něm, jak s problémem naloží. Ostatní mají právo žít dál vlastními životy, i kdyby se chtěli sebevíc obětovat, jejich psychika je mnohem slabší než psychika nemocného. Oni jsou bezmocní, mohou být pouze na blízku, podat stravu, pití, pomoci s hygienou, pohladit, utěšit rozhovorem, ale život za vás nikdo nevybojuje. To musí člověk chtít sám! Nepoddat se smrti. Jak jsem se již zmínila, v nejhorších chvílích mojí nemoci jsem se v myšlenkách shledala se všemi svými mrtvými příbuznými, přemýšlela jsem o tom, jak jim bylo při umírání a jak to zvládli. Proč bych to nezvládla i já? Myslím že, kdybych v tu chvíli byla absolutně opuštěná, neměla svého muže, děti, vnučky, přátelé a také svoji práci, asi bych boj s nemocí vzdala. Nejdůležitější v životě lidském je setkávání s lidmi. Od nich člověk získá sílu. Je třeba si uvědomit, že každý z nás nese svoje těžké břemeno, že každý z nás s něčím a někým v životě bojuje. Zkuste, když vejdete do tramvaje, tzv. "socky", si prohlédnout spolucestující. Představte si, jaké mají asi starosti, proč se tak mračí nebo usmívají. Je to velké dobrodružství. Když Vám někdo cizí opětuje úsměv, je to velmi obšťastňující. Zkuste se usmívat ne ústy, ale očima a uvidíte, že se svět rozjasní, lidé se budou usmívat na vás a vy na ně a tak to bude stále. Můžeme se léčit vlastním úsměvem, který pošleme dovnitř našeho těla. Zkuste poslat jednotlivým orgánům sluneční energii, nebo je očistit opláchnutím deštěm nebo sprchou. Zkuste se někdy soustředit, když vás začne něco bolet. Představujte si malé zlaté klubíčko, které bolavé místo postupně čistí, jakoby gumuje, až bolest zanikne.
Co je to vlastně smrt? Je to skutečně usnutí? Je umírání opravdu omamný, náměsíčný odchod za světlem, jak o něm vypráví lidé, kteří svoji smrt přežili? Budu věřit, že dnes už lékaři umí člověka zbavit bolesti a utrpení, že vědci vymyslí nové metody léčby rakoviny, účinnější a méně strastiplné. O povolení eutanazie se stále diskutuje a já jsem všemi deseti pro. Je to moje tělo a duše a já si o nich chci rozhodnout sama. Rozloučení se svými blízkými asi není jednoduché, ale přijala bych eutanazii jako možnost krásného usnutí v jejich objetí. Oni si určitě také nepřejí, aby jejich milovaná bytost dlouho trpěla. Vždyť psa, svého možná nejvěrnějšího a nejmilovanějšího přítele, také necháte navěky uspat, když mu už není pomoci. Jeho pán nechce, aby trpěl. A lidé mohou? Líbí se mi návrh, že by ještě za života a v plném zdraví člověk mohl napsat, že souhlasí s eutanazií v případě těžké a nevyléčitelné nemoci, kdy by byl jen upoután na lůžko a žil pouze s pomocí přístrojů. Případných bolestí v těžkých nemocech, i těch nejtěžších, se podle Luule Viilmy můžeme zbavit sami. Ano, prostě v nemoci, když ležíte, přemýšlejte o životě, vzpomínejte kdo ublížil vám a komu jste ublížili vy, a odpouštějte jemu, pak sobě a na závěr poproste svoje tělo za odpuštění, že jste mu ubližovali svojí nevraživostí, zlobou, ukřivděností, steskem, úzkostí. Já se dále budu pokoušet uzdravovat při každé i nejmenší nemoci tímto postupem a věřím, že se dožiji vysokého věku. Já osobně musím nejvíce odpouštět své matce, bratrovi a švagrové, protože se málo o mě zajímali. Svým oběma manželům mám také co odpouštět. Jsou to ale moji partneři, moje mužské polovičky a tam to jde docela lehce.

" Manželství je dlouhá konverzace přerušovaná hádkami."
Robert Louis Stevenson
" Muž je lyrický, žena epická, manželství dramatické." Novalis
Pobyt s vnučkami na chalupě
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.