Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.3)

20. října 2009 v 22:37 | Ivana Horáková |  Kniha
Kapitola šestá
Jak přišla nemoc
" Chyba je věřit všemu, chyba je nevěřit ničemu." Lucius Annaeus Seneca mladší
Celý život jsem byla zdravá. Všechny moje orgány fungovaly tak, jak mají. Srdce bilo jako zvon, plíce měly velkou kapacitu díky mému sportování, hlava mě bolela málokdy, antibiotika jsem užívala naposledy snad před 30 lety. Když mi bylo 35 let, upozornil mě gynekolog, že mám na děloze myom. Protože mi řekl, že to nic není, tak jsem si toho dále nevšímala. Chodila jsem však poctivě každý půl roku celá léta na kontroly. Netušila jsem tehdy, co mi jednou tenhle nádůrek, velký jako vlašský ořech, způsobí. Když se ženská dostane do přechodu, není o co stát. Neví dne ani hodiny, co jí potká. Jestli se menstruace sama ztratí, nebo jestli kvůli častému a dlouhému krvácení nebudou nutné kyretáže! Všechny nás potká změna nálad, návaly a jiné zdravotní problémy. Já jsem po svých 45 letech začala menstruovat ve velmi krátkých intervalech, a tak jsem si požádala o nějakou hormonální léčbu a paní doktorka mi ji předepsala. Podnikala jsem, pracovala jsem jako kosmetička a masérka, a časté menstruace mě docela vysilovaly. Taky jsem se chtěla chovat poamericku. Všude se psalo, že hormonální léčba nezpůsobuje rakovinu, že je to hloupost, že naopak ochrání ženu před osteoporózou, nemocí srdce a jinými nemocemi. Po ročním užívání hormonů jsem dostala cystickou mastopatii. Gynekoložka mi nahmatala v prsou cysty a předala mě doktorce, kterou jsem si vybrala sama ze tří nabídnutých lékařů, specialistů na nádorová onemocnění prsou. Vybrala jsem si chiruržku z místa svého bývalého bydliště, neboť jsem to tam dobře znala. Hormonální tablety jsem brát už nesměla a chodila jsem pravidelně na kontroly 1x za půl roku na prohmatání prsou na chirurgii a odtud mě posílala doktorka 1x za rok na sonografii a 1x za 2 roky na mamografii. Byla jsem tak pravidelně kontrolovaná jestli se cysty nějak nemění. Jsem člověk, který si nemoci nepřipouští, léky konzumuji nerada a ani ve snu by mě nenapadlo, že cysta v prsou je něco vážného. Měla jsem malé zkušenosti s nemocemi. Když mi bylo asi 49 let, gynekoložka zjistila, že můj malý myomek na děloze značně vyrostl až do velikosti tenisového míčku a proto mě poslala urychleně do nemocnice na podrobnější vyšetření a následnou operaci. Jenže mně se vůbec nechtělo. Kromě dvou porodů a jednoho samovolného potratu jsem nezažila žádnou operaci! V nemocnici mě prohlédli poprvé vnitřním "sonem". Mladý lékař řekl: "Tak je to dost velký, vyndáme to všechno, už to nebudete potřebovat!" Ani nevím, proč se mě lékař svým vyjádřením tolik dotkl. Moje ženská duše se vzepřela a cítila se ponížená. Věděla jsem, že jsem už stará a i kdybych byla mladší, tak bych dítě už nechtěla, ale lékař byl mladý, já proti němu stará a on zkrátka nebyl gentleman. Nedokázal mně šetrněji oznámit a vysvětlit proč mi musí vzít moje ženské orgány. Po listopadu 1989 si člověk mohl lékaře vybrat podle svého uvážení. Tak jsem opustila svoji gynekoložku a hledala posouzení u jiných gynekologů. Přes tři lékaře jsem se propracovala k velmi zkušenému gynekologovi, zároveň i soudnímu znalci, který vykonával i chirurgické operace. Operace byla nutná a pan doktor mi řekl, že mě bude operovat on sám. Paradoxně jsem se přestala bát a začala jsem se dokonce těšit, že si v nemocnici odpočinu, a že po operaci budu mít od tý blbý menstruace pokoj. Jediné, z čeho jsem měla obavy, byla narkóza. Doma jsem před nástupem do nemocnice všechno uklidila, urovnala, manželovi uvařila, a tak trochu se loučila, kdybych se náhodou z narkózy neprobrala. Operaci mi pan doktor provedl spolu se svým kolegou laparoskopicky. Vzali mi dělohu i vaječníky.
" Tak to bylo velký, jak dětská hlava", slyšela jsem první větu po probrání z narkózy. "Málem jsme vás museli řezat, ale přemluvil jsem kolegu, aby se pokusil. Museli jsme to ve vás rozcupovat, abychom to celý dostali ven." Nechápala jsem, jak mi můj myom mohl vyrůst z tenisového míčku do velikosti dětské hlavičky za dva měsíce. Vypadalo to, že si moje tělo řeklo poté co jsem souhlasila s operací, že už se nebude bránit růstu vetřelce. Jsem holka plánovitá, a tak jsem se už před operací rozhodla, že si řeknu o nějaké hormony, abych nebyla omezovaná v práci návaly krve, které postihují ženy v přechodu. Do důchodu jsem měla ještě daleko, chtěla jsem mít klid na práci a jiné aktivity. "A kdy mi nasadíte estrogen?" vyhrkla jsem hned, když jsem poprvé po operaci mluvila s lékařem. " Až za týden, až vyndáme stehy. Ještě musíme počkat na histologii." odpověděl doktor. Vůbec mě nenapadlo, když byla řeč o histologii, že bych mohla mít v sobě nějaký zhoubný nádor. Skutečně, ani trochu jsem se nebála. Hormonální léčbu mi pan doktor předepsal údajně velmi šetrnou. Do lázní mě po téhle celkem náročné operaci neposlal ani obvodní lékař ani gynekolog. A já jsem tenkrát ani o ně nestála. Byla jsem celkem v pohodě, těšila jsem se, až se uzdravím. Ani náhodou jsem si nepředstavovala hrůzy, které za tři roky po operaci následovaly. Přestože jsem byla svému gynekologovi a jeho kolegovi vděčná za výborně provedenou laparoskopickou operaci, mám výhrady k jeho následné léčbě. Lékař vystudoval medicínu proto, aby co možná nejsvědomitěji a nejpoctivěji pomáhal lidem vypořádat se s nemocemi. ON se naučil, jak má léčit, co tělu prospívá, jaké v organismu probíhají chemické reakce. Pan doktor mohl moji laickou horlivost po hormonech usměrnit. Až později, po přestáté vážné chorobě jsem se dozvěděla, že se hladina estrogenu dá zjistit z rozboru krve, a že se estrogen tvoří v těle i bez přítomnosti vaječníků. Proč nás lékaři neinformují o všem co se týká nemoci, neudělají různá doporučení, kontrolní prohlídky, které opodstatňují podávání léku.
Zkrátka, lékaři by měli pracovat tak, aby mohli říci: "Mám čisté svědomí tohle jsem pacientovi říkal a on se přeci jen rozhodl jinak." Kdyby mi tenkrát gynekolog řekl, že žádné hormony nepotřebuji, protože zjistil že mám estrogenu dost, nebrala bych NIC!!! Mám v povaze věřit. Bohužel až po rozvinutí rakoviny mého prsu, jsem se dočetla v časopise, že podávání hormonů po padesáti letech života  ženy se má uvážit. Američtí vědci přišli na to, že se zvýší výskyt rakoviny prsu u žen, které v tomto věku užívají hormonální léky. Na základě těchto výzkumů přestaly mnohé americké ženy užívat hormonální substituci a výskyt rakoviny prsu se v USA snížil. V České republice onemocní rakovinou prsu přibližně 6000 žen ročně. Škoda, že se o tom nepsalo už v roce 2003, určitě bych se rozhodla estrogenní tablety nebrat. Proč lékaři a vědci nepřemýšleli o tak obrovském nárůstu rakoviny? Léčba rakoviny stojí zdravotnictví mnohokrát více než krevní rozbor. Nechci si myslet, že hormonální tablety předepisují z toho důvodu, že z každé prodané krabičky mají zisk. Je mi smutno z toho, že lékaři tolik bojují proti alternativní léčbě, která by v tomto případě nadělala více užitku než předepsané léčivo.
Existuje například hormonální bylinný lék Sarapis, který ženám v přechodu pomáhá od návalů horka a jiných problémů. Na kontroly prsou jsem chodila poctivě a pravidelně od roku 1997. Moje lékařka se vyjadřovala pokaždé jinak. Když mi cysty jednou zmizely a já se radovala, že už nebudu muset na kontroly, řekla: "No, to nic neznamená, ani mamograf a sonograf nejsou neomylné, přijďte za půl roku a vyřízneme to!" Co by řezala jsem vůbec netušila. Povídám: Mám se prohlížet sama? Doktorka řekla:
"Kdybyste si to našla sama, už by bylo pozdě!" Tak, co má člověk vlastně dělat? Když dnes slyším, jak lékaři nabádají ženy ke kontrolám prsou sonografií, nebo mamografií, mám chuť zakřičet: " To nestačí, musíte se prohlížet samy! A hlavně při sebemenším podezření, že v prsu něco máte, žádat posouzení nejlépe od několika lékařů. Byla jsem v šoku po nálezu dvou podezřelých útvarů v pravém prsu a následné biopsii, kdy byl nález pozitivní. Jak se to mohlo stát? Chiruržka mě v březnu 2006, kdy jsem po půl roce přišla na pravidelnou kontrolu, okamžitě poslala opět na na sonografii i mamografii. Mně samotné se to už nezdálo. Sama jsem si prsa nikdy nevyšetřovala, když mi bylo lékařkou řečeno, že už by stejně bylo pozdě. Myslela jsem si, že když mi prsa prohmatá přímo odborník, chirurg 2x za rok, že se nemusím bát. Nechci nikoho jmenovat, mám jen zájem o to, abyste vy, potenciální pacientky, lékařům tak úplně nevěřily. Je třeba se o sebe trochu prát, nebát se, žádat vysvětlení a bojovat za právo na opětovné kontroly, když se vám něco nelíbí. Vy znáte sebe a své tělo nejlépe! Vždyť si dnes můžeme tyto kontroly zaplatit, není třeba se spoléhat jen na doporučení svých lékařů. Měla jsem tehdy jediné štěstí, že lékařka, která mi provedla obě vyšetření a četla mamografický snímek, mé chiruržce napsala: "Stacionární, fibrozní mastopatie, vícečetné hypoechogenní útvary nepravidelného tvaru vpravo, bez kalcifikací, nález spíše benigního charakteru, k upřesnění doporučuji cílenou biopsii." Všimněte si, že se domnívala, že je nález benigního charakteru, ale naštěstí doporučila biopsii. Tuto biopsii měla ale doporučit před rokem, kdy byly útvary ještě malé. Nyní jsem měla 2 nádory velké 27x19x22 mm a 35x22x41mm. Později, když jsem si vyzvedla všechny mamografické snímky od roku 1997, jsem sama jako laik rozpoznala na snímku z listopadu 2005 dvě velké rozplizlé skvrny. Už tehdy se měla provést biopsie a nádory by byly mnohem lépe léčitelné a léčba by trvala kratší dobu. Tento mamografický snímek vyžadoval hlubší prozkoumání. Odborníci tvrdí, že se dá mamografií najít i milimetrové útvary. Jak je možné, že u mě objevili nádory až byly velké dohromady 43 cm3? Škoda, že pacientka nemůže snímek vidět, že nedochází ke kontrole snímku ještě dalším lékařem. Co dělat, když lékař neumí snímek dobře posoudit? Slepě jsem důvěřovala a žila s přesvědčením, že jsem zdravá. Později, když jsem o tom přemýšlela, vzpomněla jsem si na to, jak paní doktorka ke mně promluvila při předávání všech mých mamografických snímků za období devíti let. Měla jsem je vzít s sebou, až půjdu na biopsii. Lékařka mi tenkrát řekla: "Kdyby vám tam něco našli, tak vás mohu poslat k dobrému doktorovi do Vojenské nemocnice." Byla jsem vyděšená a měla jsem pocit, že jde o jakýsi obchod s pacientem. Chiruržka po přečtení výsledku okamžitě telefonovala svojí známé a zařídila mi provedení biopsie v co nejbližším termínu. Měla jsem radost, že jsem se dostala do rukou nesmírně milé, křehké, sympatické a důvěryhodné lékařce, která ale bohužel poznala už z odebraných vzorků, že je to špatné. Vycítila jsem to, když se mě zeptala, jestli beru hormony, a když ano, tak ať je ihned přestanu užívat! Byla jsem sice vyplašená, ale stále jsem se utěšovala v naději, že rozbor tkáně může být negativní, že nesmím předčasně přemýšlet o nejhorším. Pro výsledek biopsie byla se mnou moje dcera, a tak se chudinka dozvěděla, že její matka má invazivní spíše duktální karcinom mammy gr. 1 a to dvakrát. Já i moji nejbližší jsme byli sice smutní, ale celkem klidní, protože jsme neměli vůbec tušení, co bude následovat. Můj mozek odmítal přijmout nějaký katastrofický scénář. Měli jsme přijít dohodnout způsob léčby a Jirka šel raději se mnou. Čekali jsme spolu na pana primáře a já byla stále celkem klidná. Na mém muži se málokdy pozná pohnutí mysli. Když se dozvěděl o mém onemocnění, zvládl to bez uronění slzy a mlčky. Doktor nás přivítal, skoro nemluvil a první věta, kterou po přečtení všech výsledků byla: "Přišla jste pozdě!" Jsem plachá a u lékaře většinou odevzdaná, a tak jsem nebyla schopná se zeptat, jak to myslí? Zmohla jsem se jenom na takový náznak boje a pípla jsem: "Vždyť jsem byla pod kontrolou!" Pan primář mi sdělil, že tam ty potvory mám už dva roky a že se to někdy hned nepozná! Věta "Přišla jste pozdě" mi zněla v uších snad týden, a moc a moc jsem sama sebe musela přesvědčovat, že to neznamená, že umřu. "Přišla jste pozdě! " Proč? Tím se stalo, že mi pan primář nebyl zprvu sympatický a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem našla pro sebe vysvětlení, že má moc práce, že se nemá čas s každým vybavovat. Později jsem se dozvěděla, že sám prodělal rakovinu a vyléčil se, že pomohl stovkám žen, kterým lékaři z jiných nemocnic podali třeba špatnou chemoterapii, nebo zvolili špatný postup léčby. Odpustila jsem mu tuto nevhodnou větu a to, že skoro vůbec na pacienta nemluvil.
Lékař mi naplánoval léčbu, která měla oba nádory zmenšit natolik, aby se mohla provést operace bez amputace celého prsu, takže 3 chemoterapie vždy jedenkrát za tři týdny, pak operaci a pak zase 3 chemoterapie stejného typu a na závěr asi 25x ozařování. Ve skutečnosti jsem měla celkem osm chemoterapií, pět před operací, tři po operaci, a ozařování bylo denně 32x. Dnes už vím, že to stálo za to utrpení, protože jsem zažila za ten rok i mnoho pěkných věcí a šlo žít i obyčejným životem. Dřív ve mně slovo rakovina vyvolávalo asociaci s neodvratnou smrtí. Dnes už mám jednak jiný vztah ke každému dni v mém životě a jiný vztah k případnému mému dřívějšímu nebo pozdějšímu skonání. Dá velkou práci zpracovat představu, že člověk umře. Je velmi těžké vydržet trpět chemoterapiemi a jejími následky. Když je člověku špatně a má třeba střevní chřipku, ví, že to přejde a bude zase dobře. Léčba rakoviny prsu ale trvá třeba celý rok a nevíte, jak to dopadne. Po naplánování léčby jsem to chtěla vzdát a vykašlat se na chemoterapie a ozařování, ale nevzdala jsem se a nyní se těším relativnímu zdravím.
Nechci unavovat svým deníkem, který jsem si psala v průběhu celé nemoci. Myslím ale, že bych měla předat svoje zkušenosti, a budu ráda, když si můj příběh přečtou nejen ženy, ale i lékaři. Měli by vědět jak se jejich pacienti cítí po chemoterapiích. Pochybuji, že se při své práci v ordinacích a nemocnicích od svých pacientů dozvědí podrobnosti. Pevně věřím, že se od chemoterapií začne ustupovat. Dnes (9/07) už vědci v Austrálii zkoumají, jestli by chemoterapie nemohly být nahrazeny nějakou alternativní cestou. Při přečtení článku o tomto výzkumu jsem si začala vyčítat, že jsem je absolvovala. Co kdybych se uzdravila i pomocí jiné cesty? Nemuselo mně být tak zle! Věřila jsem ale doktorovi a je pravda, že se mi chemoterapiemi zmenšily nádory skoro o 80 %! Zmizely by nádory pomocí jiné alternativní léčby úplně? Nebo bych do roka umřela?! To nemůže nikdo vědět!
Měla jsem známého, jemuž doktor bez obalu sdělil, že za půl roku umře. Měl rakovinu svalu. Lékaři mu dávali pouze léky. On sám použil snad vše, co mohla alternativní medicína nabídnout, od bylinných čajů přes enzymy až po tobolky ze žraločí chrupavky. Ten člověk chodil od léčitele k léčiteli. Když přišel za rok na kontrolu, doktor mu řekl: " Ale vy už jste měl být mrtvý!" Opravdu, takhle neomaleně může zacházet s pacientem vzdělaný lékař, od kterého pacient očekává empatii a pomoc. Můj známý žil ještě další tři roky. Jen Pán bůh a dotyčný mrtvý ví, co ho drželo při životě. Zkrátka existuje něco, co lékaři a vědci nedokáží objevit. Nějaká skrytá energie v nás, mohutná síla myšlenky a víry, láska a sounáležitost s našimi bližními, síla slova, kterou na nemocné působí jejich bližní, přátelé a síla víry ve vlastní uzdravení.
Já jsem se nakonec rozhodla pro postup léčby, který zvolil můj lékař onkolog. Myslím, že jsem to musela udělat kvůli mému muži, dceři a synovi. Mně samotné se do léčby nechtělo. Proč to prodlužovat? Proč trpět? Každý dříve nebo později musí umřít! Já jsem své v životě splnila a to, že se nedožiji důchodu, kdy bych mohla mít konečně čas na sebe, mi najednou nevadilo. Střídaly se u mě pocity odhodlání zemřít se strachem z bolestivého umírání, obavami z dlouhodobé náročné léčby a zpytováním sebe samotné. Má vůbec smysl tuto léčbu podstoupit? Uvědomovala jsem si, že moji nejbližší vnímají mé rozhodnutí neléčit se jinak. Byli by bezmocní a vystrašení. Co by se se mnou stalo, kdybych se nechtěla podrobit klasické léčbě? Tím by se velmi zkomplikoval duševní život celé rodiny. K mému uzdravování by určitě vyděšení nebo prášky utlumení členové rodiny nepomohli. Jak jsem řekla, nejvíce mi paradoxně pomohla dcera, která evidentně tím, že jsem takhle ošklivě onemocněla, trpěla nehůř. Moje kamarádka, do které bych nikdy neřekla, že se mi bude chtít věnovat, byla taky poklad. Svým klidem, věcností a humorem mně dodávala sílu, nabízela mi doprovod v době mezi chemoterapiemi, kdy mi už bylo lépe a tudíž jsem mohla žít téměř normálním životem. Tehdy jsem nakupovala, šla do hospůdky, do divadla, na výstavu, byla jsem na koncertě Claptona, chodila ke kamarádce na návštěvu. Zjistila jsem, že bez zájmu nejbližší rodiny a přátel by člověk mohl upadnout do hluboké deprese a nechuti se uzdravit. Je mi líto opuštěných a osamocených lidí. Člověk uzavřený a nespolečenský netuší, jak bude jednou trpět při umírání, protože se ze všeho nevypovídal, neuvolnil svoje pocity ukřivděnosti, zloby nebo smutku. To všechno má uzavřený člověk v sobě, ostatní mu nerozumí a nemohou mu pomoci. Odnáší si tuto zátěž s sebou na onen svět jako těžký batoh na zádech, který s ním zůstane na věky spjatý. Proto mluvte, zpívejte, tancujte, přátelte se, hrajte si s dětmi, plačte, vztekejte se, svěřujte se, milujte a hlavně stále odpouštějte nejen ostatním ale i sobě. Zpytujte svoje pocity a zapojte svoje podvědomí k tomu, abyste poznali, co je pro vás dobré, a co ne. Týká se to míry ve všem, v pití alkoholu, v množství přijímání jídla a sladkostí, v množství práce a odpočinku, spánku a bdění, klidu a pohybu, sexu a abstinence. Moje dcera mě v době nemoci zásobovala knihami od Luule Viilmy. Je to estonská lékařka, gynekoložka a porodník, a pracovala v tomto oboru osmnáct let. Potom absolvovala kurz parapsychologie, otevřela si svojí praxi a na základě znalostí z medicíny, praxe i svých osobních zkušeností pomáhá lidem v jejich uzdravování pomocí psychologie a to cestou odpouštění. Prozatím napsala osm knih "Odpouštím si". Já sama jsem přečetla při své nemoci pět knih z této řady, a musím konstatovat, že mi Viilma velmi pomohla. Za ten rok nemoci i nyní každou chvíli někomu něco odpouštím, pak odpouštím sama sobě, a na závěr svému tělu, prsu, koleni, zádům a jiným částem těla, které mě začnou bolet. Nebudete věřit, ale síla této myšlenky odpouštění je tak mocná, že mi bolest zatím vždy zmizela. Je ale těžké naučit se tuto sebeléčbu používat. Pokud chcete, kupte si alespoň její první knihu "Duševní světlo" a potom možná pochopíte. Ona sama nepřijme do svého léčení nikoho, kdo nepřečetl její první knihu. Je to dlouhodobé studium, sebezpytování, soustředění, meditování a umění hluboké relaxace. Pak, když pochopíte, bude vám dobře a bude pro vás něčím zvláštní, motivující a optimistický každý den.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | 9. července 2014 v 21:40 | Reagovat

Děkuji za úpřimné vyznání a přeji po přestálém utrpení,hodně radostných sluníčkových dní.
Znám spoustu případů žen,které jako Vy,chodily na kontroly,mamografy,sona,i bolesti měly.Nejdříve z nich lékaři udělali hypochondryně ,až po vynuceném CT,následovala operace a to okřídlené,,Přišla jste pozdě..."Přeji hodně zdraví!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.