Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.5)

20. října 2009 v 22:28 | Ivana Horáková |  Kniha
Pokračování 1 - Průběh léčby
Takže tohoto památného dne 24.6.2006 se ze mě stal skinhead. Všichni ale říkali, že mám hezkou hlavu a já jsem si docela rychle na sebe "holohlavce" zvykla. Později mi dokonce vyhovovalo, jak rychle mám hlavu umytou a jen tekutým mýdlem, ušetřila jsem za ten rok za šampony. Paruka ale stála 7000,- Kč i se všemi proprietami na její údržbu. Úspora na šamponu byla zanedbatelná. Teď jen zbývalo se naučit paruku nosit. Člověk je ale velmi přizpůsobivý a mně za čas nečinilo potíže si paruku nasadit na hlavu jako čepici a vyrazit do světa. Moc mi to v ní slušelo a moje klientky, které jsem ošetřovala, chtěly být také tak hezky ostříhané a chtěly mít tak hezký melír jako já. Vůbec nic nepoznaly. Doma jsem chodila holohlavá, manželovi to nevadilo, naopak tvrdil, že mi to sluší a když přišli hosté, nasadila jsem si šátek. Před mými nejbližšími přáteli jsem si klidně šátek sundala, když mi byl nepříjemný. V zimě mi zase jiná kamarádka upletla čepičky, takže o pohodlí mé hlavy bylo celkově postaráno.
Až do nové kontroly prsu jsem žila normálním životem, občas mě přepadla únava, bolest ve svalech pokašlávání. Několikrát jsem byla s kamarádkami v Praze, kde jsem si dělala drobné radosti. Kupovala jsem si v době nemoci hlavně náušnice, šátečky na hlavu, ale také pohodlné sportovní podprsenky. V tomto týdnu mi také začalo vypadávat ochlupení. Po celou dobu léčby, která trvala skoro rok, jsem neměla na sobě ani chloupek. Syn mě připravoval na to, že mi může vypadat i obočí a řasy, ale to se naštěstí nestalo.
Ráno jsem šla na odběr krve a hned potom na sono mého nemocného prsu. Měla jsem obrovskou radost, neboť si ty bestie daly říci. Nádory se mi zmenšily o 5 - 8 mm. Závěr od lékařky zněl: "Mírná regrese velikosti sledovaných ložisek".
Až do 29. 6. jsem normálně žila a pracovala, snažila jsem se toho, že mi bylo poměrně dobře, co nejvíce využít ve svůj prospěch. Ještě jsem plánovitě navštívila svého obvodního lékaře, kterému jsem předala výsledky z onkologie, a svěřila jsem se mu se svými nevolnostmi. Byl velmi příjemný, komunikativní, a zásobil mě léky proti nevolnosti.
Cítila jsem se připravená na další chemoterapii, druhou v pořadí.
Ta proběhla 29.6.
Už jsem nebyla žádný bažant, věděla jsem, do čeho jdu. Vybavila jsem se na pobyt na lůžku s CD přehrávačem, pitím a taky časopisem. Dobře jsem udělala, neboť jsem tentokrát ležela v jiné místnosti a vedle chlapa, který nepromluvil za celé 4 hodiny ani slovo. Koukal do stropu, četl si nebo spal. Dolehl na mě smutek a trochu úzkost. Ti chlapi, všechno drží v sobě! Ženský si poklábosí, popláčou, řeknou si o svých strastech. Člověk se od nich ledacos dozví i přiučí. I když se může zdát, že by se člověk mohl z těch děsných příběhů zhroutit, většinou se tak nestane. Naopak, alespoň mě vždy vědomí, že jiný člověk vydržel a přežil mnohá utrpení, posiluje. Používala jsem tuto filosofii i při výchově svých dětí. Když brblaly, že je jim zle, nebo chtěly, co jsem jim nemohla dát. dávala jsem jim příklady jiných dětí, které jsou třeba na světě úplně samy, nebo jsou vážně nemocní, nemají třeba, co jíst, ani si s čím hrát.
Po chemoterapii následovala kontrola u primáře onkologie jako obvykle. Musel zkontrolovat, jestli se nádory zmenšují, a zvolit další postup. Vždycky něco počítal na kalkulačce a pak napsal něco do chorobopisu. Zase více mlčel. Zeptal se, jak jsem snášela první chemoterapii. Když jsem mu řekla, že po ní zvracím a jíst začnu až třetí den a jenom málo, dal mi zase léky proti nevolnosti. Také jsem si domluvila jiný termín třetí chemoterapie, protože mi moje dcera koupila lístky na Claptona do Sazka Arény. Doufala jsem, že zvládnu koncert vidět.
Můj optimismus se rozplynul asi v 16 hod. Odpoledne, kdy jsem začala zvracet a trvalo to od čtvrtka 29.6. až do pondělí 3.7. První den po této druhé chemoterapii byl ukrutný a chtělo se mi okamžitě zemřít. Při představě téměř roční léčby tohoto formátu jsem si nebyla jistá, jestli není hloupý se nechat takhle týrat. Seděla jsem v křesle, bylo mi šíleně zle od žaludku, hlava se jako by točila a vnímání bylo zastřené. Zírala jsem na pootevřené okno a přemýšlela, jaké by to bylo z toho okna skočit. Co bylo horší? Vydržet tohle mučení, nebo strach ze skoku z okna - co když bych se jen zmrzačila a přežila to? Představovala jsem si všechny své zemřelé příbuzné. Myslela jsem na tchyni, která byla se svou nemocí úplně sama, a která o ní nikdy nemluvila, na svého otce, který umíral ve Zlíně (tehdy ještě Gottwaldově) daleko od svých dětí a nestačili jsme se s ním po převozu do Prahy rozloučit, na svého prvního muže, který zemřel náhle rovněž bez rozloučení, na svoji sestru, o které jsem díky jejímu blbému manželovi nevěděla, že umírá. Nestačili jsme jí navštívit v nemocnici a rozloučit se s ní. Také jsem myslela na tragicky zemřelého Bohumila Hrabala, který asi skočil z okna, Vlastimila Brodského, který se v depresi zastřelil a Stelu Zázvorkovou, která zemřela o samotě doma. Snažila jsem se odněkud najít sílu přežít tu hrůzu a myšlenky běhaly jako pominuté po mé mozkovně, dělaly, co chtěly, a moje oči hleděly přes mlhu do prázdna. Schoulila jsem se zcela do sebe, nevnímala nic jiného než svoje útroby, nebyla jsem schopná vyjádřit jediný svůj pocit, tichounce jsem trpěla a plazila se mezi záchodovou mísou a křeslem. Bála jsem se lehnout do postele. Nedalo se vůbec nic pozřít ani vypít. Použila jsem všechny prášky a čípky od lékařů, zkoušela jsem pít mátu peprnou, heřmánek, čistou vodu, nebo vodu z grepem i doporučované pivo. Nic nepomohlo. Nezbývalo než to vydržet. Přesto přese všechno jsem se rozhodla vydržet druhý den převoz na chaloupku. Věřila jsem, že se mi na vzduchu udělá lépe. Dcera jela se mnou, aby se o mě postarala. Cestu autem jsem vydržela, ale jen jsme dojeli na chaloupku, zase začaly nevolnosti. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, jen jsem se snažila po troškách něco pít. Tekutinu jsem pila jen jako ptáček po kapkách. Pamatuji si, že jsem měla touhu, aby mě někdo hladil a trochu politoval. Jirka vypadal lhostejně, i když věřím, že nebyl. Tvářil se velmi klidně a rezervovaně. Míša se snažila také nedávat najevo obavy nebo strach, nabízela mi k jídlu a pití všechno možné, ale mně bylo jídlo už při pohledu odporné. Jen rozum velel, že musím aspoň pít, aby u mě nedošlo v těch vedrech k dehydrataci. Míšu napadlo hladit mi plosky nohou a také mi pokládala na čelo čerstvý šalvějový lístek a bylo to velmi úlevné cítit vůni šalvěje a jeho chlad. Převoz zpět domů jsem zvládla a hned jsem si lehla. Večer přijel syn, který se vrátil s rodinou z Chorvatska. Přinesl mi obrázky od vnuček a bylo to milé setkání a já jsem se rozptýlila. Trochu jíst jsem nyní po druhé chemoterapii začala až po čtyřech dnech - 3.7. Míša přinesla z internetu výtisky všeho, co našla o chemoterapiích a jejich účincích na organizmus. Domluvily jsme se spolu, že až půjdu na dopich, doprovodí mě a promluvíme s lékařkou, co dělat proti urputným nevolnostem. Při pomyšlení na další i když malou chemoterapii (dopich) se mi sevřelo v těle úplně všechno od hlavy až po zadek. Moje útroby byly jako v lisu, zablokované jakémukoliv přijímání. V noci se mi zdálo, že se snažím vylézt k Milanovi, mému zemřelému prvnímu muži, který ležel na kovovém roštu zavěšeném ke stropu a houpal sena něm. Milan mě ale nechtěl k sobě pustit, odstrkoval mě a shazoval dolů. Snad to bylo znamení, že ho ještě nesmím následovat, že musím žít.
4.7. 2006 byl snad nejobávanější den v mé nemoci. Odjeli jsme do Motolské nemocnice na CT břicha, aby se vyloučila metastáze v játrech, kde mi sonografií našli nějaký dvoucentimetrový útvar. Musela jsem vypít půl litru nějaké bílé tekutiny. Obávala jsem se, že se pozvracím, ale před tím doma jsem musela pozřít uklidňující lék, a tak to dopadlo dobře a fyzicky jsem to zvládla. Horší to však bylo s mojí psychikou. Na CT jsem ještě nikdy nebyla, ale věděla jsem, že to nebolí. Celé vyšetření jsem se modlila za dobrý výsledek, jak nejlépe jsem dovedla. Byla to muka. Doktorka přišla ke mně a řekla mi: "Tak paní Horáková, my vám to tedy řekneme raději hned! Moje dušička byla uvězněná v hrdle a moje tělo bylo napjaté, jak struna. Doktorka pokračovala: "Tak je to hemangiom, nic to není, jen se to musí kontrolovat, aby to moc nerostlo!!! Vyhrkly mi slzy, vzala jsem doktorku za ruku a dala jsem jí na tu ruku pusu. Paní doktorka se smála a řekla kolegovi: "Já věděla, že jí nesmíme trápit, že jí musíme říct výsledek hned." Byl to obrovský důvod k radosti a oslavě. Přestože mi nebylo nejlépe, zašli jsme s Míšou a Jirkou na něco dobrého do hospůdky. Já si dala s chutí pivo. Synovi jsem zatelefonovala, abych mu sdělila radostnou novinu, že jsem v pořádku. Dohodli jsme si schůzku na oslavu s ním a jeho ženou v jiné hospůdce. Bylo krásně a seděli jsme na Klamovce ve venkovní restauraci a já si troufla dát palačinku se zmrzlinou a kávu a minerálku a bylo mi báječně mezi svými milými, vypovídala jsem se a zasmála.
7.7. mě syn doprovodil na plánovaný dopich. Byla jsem velmi slabá a asi fungoval podmíněný reflex, protože jen jsem viděla nemocnici, chtělo se mi zvracet. " Nesmíš, musíš to nějak z tý hlavy vypudit, nesmíš se tomu reflexu poddat, to by byl tvůj konec!" naléhal můj mozek a poroučel žaludku, aby se tolik nevzpouzel. Pak přišla i dcera a šly jsme společně za lékařkou. Naše rozhodnutí promluvit s ní o mých problémech se ukázalo správné. Lékařka mi vyčetla, že jsem je měla včas informovat o svém stavu. Říkali mi přeci, že se mám ihned ozvat, když bude něco v nepořádku. Jak jsem ale měla vědět, že není v pořádku, když takhle dlouho zvracím a nemohu nic sníst a pít? Vždyť mě přeci seznámili s účinky chemoterapie a mezi ně patřilo i zvracení. Sestra Martina mi tenkrát řekla: " Je to všechno v hlavě! Jsou i takové kachny, které zvrací, když vidí budovu onkologie." Chtěla jsem být statečná. Myslela jsem, že je třeba to vydržet. Moje nejdražší dcera mi neuvěřitelně pomohla, že mi byla v této chvíli oporou a já se necítila jako srab. Doktorka, když slyšela, že jsem chtěla skočit z okna, hned zareagovala a předepsala mi antidepresiva. Pak mi poradila, že si mám vzít čípek hned po chemoterapii ještě v nemocnici a abych zkusila brát proti nevolnosti Kinedryl. Také mi změnila premedikaci, léčivo proti nevolnosti, které se dává těsně před podáním chemoterapie.
Sen:
Ocitla jsem se v místě, kam jsem s mým prvním mužem jezdila za jeho babičkou. Dvůr odpovídal její usedlosti, ale chaloupka zase vypadala jako teď ta naše, na kterou jezdím s Jirkou. Dvůr byl obrovský a byl zalitý močůvkou. Po dvoře volně pobíhala prasata. Všude bylo plno hnoje a já hubovala, že se tam nedá žít. Pak jsem se najednou ocitla na kraji nějaké jámy a padala jsem do močůvky, která v ní byla. Křičela jsem a volala, ať mi jde Jirka pomoci. Držela jsem se křečovitě jen nějaké trávy a cítila jsem, že mi síly ubývají a že brzy do tý žumpy spadnu. Jirka mě slyšel, ale příliš nespěchal. Přišel frajersky, vytáhl mě na pevnou zem a sám pak skočil do té močůvky šipku. Dál už nevím, co se dělo, jestli se tam utopil, nebo jestli si šel jen zaplavat.
Od dopichu jsem k mé velké radosti byla osvobozená. Zvesela jsem odjela s mužem na chaloupku a tam jsem se snažila vařit jídla, která by mi chutnala, abych přibrala ztracené tři kilogramy. Čeká mě těch chemoterapií ještě nejméně čtyři. Na chaloupce jsem měla dobrou náladu, protože jsem měla před sebou čtrnáct krásných dní bez lékařských zákroků. Problémy, které se objevují po chemoterapii jako například afty v ústech, opary, únava, bolesti hlavy, zánět spojivek, rýma, pokašlávání a jiné bolístky mi vůbec nevadily. Hlavně, že jsem měla relativně chuť k jídlu. Míša mě vytáhla pěšky na koupaliště. Byly to čtyři kilometry a já to ušla sice stěží, ale ráda. Nekoupala jsem se, hrály jsme Petang a Míša mě vyfotila s mojí holou hlavou, aby byla legrace. Lidi tam skoro nebyli, byl tam klid a já jsem se cítila jak v ráji.
18.7. mi na sonografii zjistila paní doktorka opět mírnou regresi nádorů. Zmenšily se trochu, ale od toho v horním kvadrantu se kraniálně odloučil malý nádůrek 7x7x6 mm a je spojený s tím větším 14x11x13 mm nějakým můstkem. Ten největší nádor má 27x10x25 mm a je nepravidelného tvaru. Byla jsem zoufalá, že je to stále tak velké, že jsou teď ty potvory už tři a ne dvě jako původně. Jirka mi ale večer vypočítal, že se nádory objemově zmenšily o třetinu až čtvrtinu. Udělal mi tím tak velkou radost, že dostal velkou hubičku. Byla jsem ráda, když jsem mohla s někým promluvit a měla jsem štěstí, že moje dobré kamarádky za mnou chodily pobýt a poklábosit. Stále jsem pracovala na svém uzdravování pomocí různých relaxací a vizualizací. Věnovala jsem se hlavně hlubokému a správnému dýchání a představovala jsem si červenou kuličku, kterou jsem posouvala po těle až k mému nemocnému prsu a tam rozžhavená koule pálila nádorové buňky a zmenšovala a ohraničovala nádory. Také se ráno nastavuji vycházejícímu slunci, vítám ho, prosím o pomoc a děkuji, že je se mnou. Na chaloupce chodím bosa v ranní rose, poslouchám ptáky nebo ticho, koukám na kytky a stromy, hraji si s kočkami, občas zajdu na pokec k sousedům, nevyhýbám se žádné práci, ale pracuji jen do lehké únavy. Pochopitelně polehávám a spím, abych nabrala sílu. V noci před třetí chemoterapií se mi z toho očekávání zdál sen o mém doktorovi z onkologie. Šla jsem za ním, abych se zeptala, kdy mě bude moci operovat. Pan doktor chtěl, abych mu prs ukázala. Odhalila jsem moje nemocné ňadro, ale on mezitím na podlaze seřizoval nějaký přístroj, který mu najednou vybouchl. Přístroj vypadal jak průhledný plastový vysavač. Doktor přístroj nafoukl ústy, pak mi prs měřil všemi směry a řekl mi s úsměvem, že je blbý, že ten druhý nádor je jiného původu. Pak jsem asi jeho verdikt nechtěla slyšet, tak sen raději skončil.
21.7. 07 - třetí chemoterapie. Po té hrozné druhé chemoterapii jsem vymyslela, že musím chemoterapie jinak pojmenovat, aby mi nebylo zle už při vyslovení tohoto slova. Hlavní chemoterapie byla Velká párty a dopich byla Malá párty. S kamarádkou a dětmi jsme si z toho dělali legraci: " Tak kdy jdeš na velkou párty? Už máš tu blbou malou párty za sebou?" Nevím, jak to cítily jiné pacientky, ale slyšet stále o chemoterapii, dopichu, injekcích, o tom, jak je komu špatně a jaké mohou být následky není příjemné ani povzbuzující. Člověk může propadnout depresi. Snažila jsem se vyrovnat s léčbou všemi možnými prostředky, které jsem vyčetla z knih, nebo si sama vymyslela. Nevím čím to je, ale jakmile jsem se octla mezi stejně postiženými lidmi, byla jsem schopná se i smát, vyprávět historky a tvářit se statečně, všemu naslouchat a brát si ze všeho poučení.
Před třetí velkou párty mi dala sestra do zadku injekci na spaní. Chemoterapii mně nezměnili, jen začáteční premedikaci, kvůli tomu, aby mi nebylo tak špatně. Neusnula jsem a celé dopoledne prokecala se spolupacientkami. Byla jsem připravená zvládnout další léčbu pomocí všech léků, které mi lékařka poradila a modlila jsem se, aby zabraly. Ještě jsme s lékařkou probraly, kdy si mám který lék vzít. Jeden čípek proti nevolnosti jsem si vzala před odchodem z nemocnice. Po příjezdu domů asi ve 12:35 jsem si okamžitě vzala další, pak ve 13:45 dva kinedryly. Tentokrát jsem neseděla u televize, ale hned jsem si šla lehnout a stonala jsem. Další půlku kinedrylu jsem si vzala v 17:45 a ve 21 hod. jsem si zavedla čípek proti nevolnosti. S údivem jsem zjistila, že mi je celkem dobře a mohla jsem i trochu něco sníst. Vzala jsem si Cottige sýr, později i housku s marmeládou a acidofilní mléko. Pila jsem čaj Ginkgo Biloba a minerálku Poděbradku a čistou vodu. Nádhera, bylo mi o 500% lépe než po druhé Velké párty. Nebe a dudy. Druhý den jsem si vzala ten dražší prášek od pana primáře, čípek a na noc půl kinedrylu. Stále mně bylo celkem dobře. 23.7. to na mě ale sedlo. Žaludek jak na vodě, strašná pachuť v ústech, dásně mi pálily jako po žíravině. Snažila jsem se hodně pít, aby se mi ty hnusy vyplavovaly. Navštívila mě moje milá přítelkyně a kolegyně kosmetička, zdravotní sestra. Přinesla mi ledvinový čaj, knížky od Ing. Janči a Zentricha, od Missivy gemmoterapii - kapky, a meditační kazetu. Těšila jsem se, že mi to všechno pomůže k uzdravení. Knížka od Zentricha "Třetí cesta ke zdraví" mě překvapila oduševnělostí, bystrostí a skvělou češtinou. Nabádá k odpouštění sobě samému i jiným lidem. Meditace podle kazety "Svatyně srdce" byla obrovsky uklidňující a dávala návod, jak být v životě sám sebou. Každý z nás jsme jedinečná osobnost a máme se mít rádi takoví, jací jsme. Poslech kazety byl pro mě velkolepý. Jen ta nevolnost mě strhávala z duševních výšin zpět na dno a chvílemi jsem pociťovala úzkost. Ještě, že jsem měla svoje drahé přítelkyně, které na mě myslely a pomáhaly mi od samoty a strachu. Jirka byl velmi pragmatický a působil nezaujatě a necitlivě. V podstatě žil stále stejným životem a dělal, že se nic neděje, opouštěl mě, když šel na celý den pracovat do firmy, opouštěl mě, když jel na víkend na chalupu, nepřinášel mi ani dárky, ani nějaké čajíčky nebo léky. S nikým se neradil o mojí nemoci, nehledal žádnou alternativu. Plně věřil mému ošetřujícímu personálu a napomínal mě, když jsem se na něco zlobila. Jirka udělá téměř všechno, co mu řeknu, ale sám nic nevymyslí. Když řeknu, jdi mi koupit ten a ten čaj, nebo lék, koupí ho. Přinést své milované ženě něco jen tak pro radost je ale pro něj nesmyslně těžké. Jedna věc mi ale vadila nejvíc. Nevím, proč to Jirka dělal, ale ve společnosti našich známých začal mluvit více o své smrti. Jeho často vyřčená věta, "jestli se toho dožiji," mi vskutku přišla vedle mých zdravotních potíží nepatřičná. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, jestli mám vůbec právo si stěžovat, něco na někom chtít, jestli je ta nemoc opravdu vážná. Věděla jsem, že musím hledat sílu v sobě. Matku jsem měla daleko a skoro mi netelefonovala. O svém zdravotním stavu jsem jí informovala já. Bylo mi divné, že mě nechce vidět, že nepřijede, že se nedohodne se synem, mým bratrem, aby jí přivezl ze Zlína do Prahy. Bylo mi divné, že se bratr neptá, jak se mi daří, a že švagrová neupeče buchty a nenavštíví mě. Věděla jsem, že nesmím zatěžovat svým strachem a obavami z nemoci dceru a syna, kteří potřebovali v klidu pracovat. Syn už živil dvě děti a ženu. Dcera podnikala a sama byla z mé nemoci velmi vystresovaná. Ani snacha neprojevila zájem mě navštívit a později po mé operaci mi nenabídla žádnou pomoc v domácnosti. Cítila jsem se politováníhodná za ten svůj celý svinský život, ale snažila jsem se být rozumná a statečná. Možná, že takto se chovat k pacientovi s rakovinou je normální! Možná, že je to jen ve filmech, že všichni nejbližší kolem nemocného trpí s ním, starají se a chtějí mu být nablízku. Nevím si rady a zase mi zní v hlavě to "Proč právě Já???"
Po druhé chemoterapii - to mi bylo nejhůř
Mezi chemoterapiemi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.