Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.6)

20. října 2009 v 22:26 | Ivana Horáková |  Kniha
Pokračování 2 - Průběh léčby
Sen
V noci z 25. na 26.7. se mi zdálo o sousedce z bývalého bydliště v Břevnově. Měla na návštěvě nějaké cizince a pozvala mě také. Ale já jsem před tím byla ve škole, kde jsem zapomněla kabát. Asi jsme měli jít někam ven, protože se mi všichni smáli, že mi bude zima. Hostitelka mi půjčila svetr, který byl ale strašně malinký, jako pro miminko. Svlékla jsem se nahoře donaha a snažila jsem se do svetříku narvat. Svetr zůstal navlečený jen na mých vzpažených pažích a já byla středem pozornosti se svými obnaženými prsy.
Ráno jsem si četla z knihy "Strava při rakovině prsu" odpovědi lékařů na dotazy nemocných. Opět mě přepadla úzkost a strach. Umřu! Kdyby šlo jen o smrt, nebála bych se, ale co tomu předchází? Při představě nemohoucnosti a bolestivého utrpení mě jímala hrůza a přála jsem si, aby byla uzákoněna eutanazie. Ihned potřebuji psychologa! Sama to nezvládnu! Hledala jsem na internetu a přemýšlela jsem, jestli se mám obrátit na svého spolužáka z devítiletky, který má psychologickou poradnu. Kamarádka Iva mi doporučila MUDr. Pekárka, který léčil rakovinu nejprve u nás, pak v Německu a teď po revoluci otevřel poradnu se svým synem v Česku.
Připravila jsem si telefony, že někomu z nich zavolám. Jako na zavolanou ale za mnou přišla moje zlatá dcera a přinesla mi knihu "Odpouštím si: 1. díl Duševní světlo" od Luule Viilmy, estonské lékařky, která byla 10 let gynekoložkou a chirurgem a po všech svých zkušenostech pracovních i osobních se dala na alternativní cestu. Tvrdí, že neustálou prací na sobě samém a pomocí odpouštění druhým, sobě i svému tělu se dokáže člověk uzdravit z jakékoliv nemoci. Míša mi řekla, že si to mám nejdřív přečíst než vyhledám psychologa a tak jsem se do knihy s vervou pustila. Také mi koupila od Václava Havla "Prosím stručně". Můj mozek se mohl zaobírat něčím jiným než rakovinou. Opět přišly na řadu milé, moudré knihy, které mi v životě už mnohokrát pomohly. Knihy Luule Viilmy, Zentrichova Třetí cesta ke zdraví, Havlova Prosím stručně a kazeta Svatyně srdce mými nejlepšími pomocníky. Fyzicky mi nebylo nejlíp. Bylo horké léto, v bytě jsme měli 30 stupňů, jen jsem ležela. Syn mi přinesl malý ventilátor na zchlazování. S jídlem jsem si nevěděla rady. Jedla jsem jak vrabec a všechno mělo divnou chuť. V ústech jsem měla stále protivně sladko. Začala jsem mít psychickou alergii na džusy, které měly barvu jako pytlík s chemoterapií a nevěděla jsem, co už mám pít. Střídala jsem různé bylinky a čaje. Nakonec jsem se cítila nejlépe po obyčejné čisté vodě. Večer mě navštívil syn a já jsem mu bez ostychu všechno o sobě pověděla a on byl soucitný a milý a nic z mých myšlenek nezavrhoval. Taky za mnou kupodivu přišel bratr. Odpoledne mi telefonoval, zeptal se mě, jak se mi daří a dokonce mi na závěr hovoru  poděkoval. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá! Večer mi přinesl deštník, který jsem si u nich před dlouhou dobou zapomněla. Poklábosili si s Jirkou o svých záležitostech. Bratr se mě na moji nemoc neptal, také dělal jako když se nic neděje, ale podali jsme si alespoň na rozloučenou ruce. Mně bylo ještě stále špatně, a tak jsem spolkla půl kinedrylu. Asi po 10 minutách se žaludek uklidnil, ale za hodinu to bylo zpět. Naštěstí jsem to zaspala a spala jsem tvrdě. Je patrné, že mi návštěvy lidí dělají moc dobře. Po třetí chemoterapii mám úplně opačné chutě, spíše na slané, toužím po smažených brambůrkách, slané makrele, burácích a podobně. Jazyk se mi potáhl žlutošedým povlakem a loupe se. Když jsem ho na sebe vyplázla, lekla jsem se. Jazyk měl namodralou barvu, byl oteklý, měl žlutošedý povlak a vypadal jako plesnivý. Takový jazyk jsem ještě nikdy neměla a neviděla. Tahle třetí velká párty se nejvíce projevila v ústech. Měla jsem pocit spálení a hnusné chuti. Při představě malé párty a pomyšlení na ten malý pytlíček léčiva, co bude do mě půl hodiny kapat se mi žaludek ještě více stáhl. Byla jsem rozhodnutá si vybojovat, abych dopich nemusela mít. V noci před dalším léčením se mi jazyk v takových hnisavých kuličkách sloupal. Vyplachovala jsem si stále ústa šalvějí a Tea Tree vodou.
Statečně jsem dojela do svého léčebného ústavu. Na velkou párty mě manžel vozil autem tam i zpět. Na malou párty jsem jezdila sama tramvají a autobusem. Krevní obraz dopadl dobře, a tak jsem měla podstoupit dopich. Řekla jsem sestře, že ho nechci, ale byla jsem poslaná za lékařkou, protože sestry o léčbě nerozhodují. Se zlou jsem se potázala. "Paní doktorko, já bych raději na ten dopich nešla". Doktorka na to odpověděla: "Tak, takhle by to nešlo, já vás léčím, máte dobrý krevní obraz, pochopitelně, že můžete léčbu odmítnout, ale to Vám neradím!" Bojovala jsem a ukázala jí můj jazyk a řekla, jak je mi špatně. Doktorka neshledala na mém jazyku nic světoborného, vytáhla nějaký sirup, že si jím mám vyplachovat ústa. Ještě jsem vzdorovala a připomínala jí slova pana primáře, kterého jsem se při kontrole ptala, jestli musím dopich mít. Řekl mi, že když ho snesu, tak ano. Já jsem ale měla dojem, že ho NESNESU! Už nevím, jak můj rozhovor s lékařkou probíhal dál, jen vím, že jsem se konečně snažila za sebe bojovat a říci, co si myslím. Konečně jsem se nebála u lékaře svobodně projevit. Říkala jsem něco v tom smyslu, že jsem nikdy neužívala prášky a teď nechávám do sebe cpát takové množství chemie. Snažila jsem se také naznačit, že by se mělo s pacienty lépe zacházet, a že toho mám v životě už dost za sebou, a že vím co dělám a jak mi je. Výsledkem mého boje byla ale moje kapitulace. Celý můj projev byl samé blábolení, ze kterého doktorka nemohla být moudrá a mohla si myslet, že jsem rozmazlená princezna. Onkologové by ale měli být dobrými psychology a snažit se s pacienty zacházet s citem. Bohužel nemají čas na vysvětlování, nemají čas na popovídání, nemají čas na empatii.
Později úplně náhodně jsem slyšela v televizi psychologa, který hovořil o psychickém stavu onkologicky nemocných pacientů. Jejich psychika nejprve bojuje se vztekem "proč právě já?", pak se sebelítostí a třetí etapa je smíření se s nemocí. Je to svatá pravda. U mě se ale vyskytla ještě jedna fáze před tou první. Neměla jsem hned vztek, proč právě já? Naopak jsem byla téměř smířená se smrtí. Vím, že když jsem potkávala cizí ženy na ulicích, koukala jsem jim na prsa a v duchu je litovala, že je to může také potkat. Nejraději bych na všechny křičela: "Byly jste na mamografu? Prohlížíte si samy prsa? Nevěřte jednomu doktorovi! Když si nejste jistá, jděte k jinému lékaři! Bojujte za svá práva! Zbytečně jsem užívala po totální hysterektomii hormonální tablety a obě moje ošetřující lékařky, které měly na starost moje prsa nepoznaly nemoc včas!" Vzpomínám, že jsem se ptala svého gynekologa po jednom roce užívání hormonů, jestli mi to nějak nemůže škodit. Jako bych tušila, že už ve mně bují něco škodlivého. Moje obava byla přesně načasovaná, protože nádory podle pana primáře onkologie byly dva roky staré a já měla hormony nasazené rok před jejich vznikem. Tři roky po hysterektomii, adnexotomii a užívání hormonálních léků mně lékaři odhalili rakovinu prsu. Nádory už byly hodně velké. Je to až děsivé, jak všechno do sebe teď zpětně zapadá. Lékař ale tenkrát mávl rukou a odmítl jakoukoliv špatnou odezvu na léky, které jsem užívala. Jen se zeptal, jestli si nechávám vyšetřit prsa. Neposlal mě na krevní rozbor. Mohlo se zjistit, že mám estrogenu dostatek, že tudíž žádné hormony jíst nemusím, nebo se mohly najít v krvi zvýšené tzv. markery, které svědčí o přítomnosti rakovinových buněk. Dnes (2006) je dokázáno, že ženy po padesátce nemají užívat hormonální léčbu, neboť ta může způsobit rakovinu prsu. Měla jsem nádory dost velké a byly patrné laickým okem na mamografickém snímku už o rok dříve, než mě začali léčit. Mohla jsem se s doktory soudit a vymoci tak nějaké odškodnění. Měla jsem podlomené zdraví, byla jsem dlouho v neschopnosti a tak přišla o výdělek. Pomohlo by to ale v mojí léčbě? Debaty s lékaři, kteří stojí při sobě a vzájemně se obhajují, jsou velmi stresující. Nic bych nevyhrála, naopak by se nemoc léčila mnohem hůře. Bylo třeba jim to odpustit a zaměřit se jen na sebe, abych nemoc zvládla. Píšu svůj příběh, aby byl motivací k vaší péči o sebe samé.
Trochu bouřlivý rozhovor s doktorkou nakonec tedy dopadl mým ústupem a na dopich jsem prostě poslušně nastoupila. Opět zapracovala moje povaha, stala jsem se herečkou a při dopichu jsem byla na sestru milá, veselá, přátelsky jsem si povídala se spolupacientkou i když jen o naší nemoci. Pak přišla další krize. V autě jsem vyprávěla s brekem Jirkovi o rozhovoru s lékařkou, sedl na mě mindrák, že jsem musela na doktorku působit jako srab a rozmazlená princezna. Doma čekala Míša a já jsem jí chudince všechno vyklopila, brečela jsem a dostala vztek a strach a křičela jsem, že takovou léčbu nechci a že končím, že léčba nemá žádný smysl, nemám žádnou motivaci, proč žít dál. Míša chudinka dělala, co mohla a uměla, stále mi připomínala o čem píše Viilma ve svých knihách a nakonec musela odejít do práce a já zůstala s knihami sama. Tak jsem četla a četla, a zklidňovala se a bylo mi stále lépe. Rozhodla jsem se také kreslit. Poprvé mě to napadlo po druhé chemoterapii, kdy mi bylo tak strašně zle. A od té doby jsem kreslila tzv. automatické kresby i obrázky všech mých blízkých, s kterými jsem se tímto způsobem smiřovala a vše jim odpouštěla. Bylo to velmi, velmi úlevné, zábavné a člověk zapomněl na bolesti a nevolnost. Kreslím dodnes. Míše jsem hned, když odešla do práce nakreslila obrázek na usmíření, aby se na mě nezlobila. Večer za mnou přišly obě děti. Ležela jsem, měla jsem v sobě kinedryl. Setkání bylo velmi láskyplné a mluvili jsme o všem možné. Před spaním jsem jako obvykle prodýchávala, vizualizovala, odpouštěla a představovala si moje imunitní buňky, jak bojují s vetřelci v mém těle a likvidují moje nádory.
Po malé párty jsem v podstatě měla důvod k radosti, protože mě čekalo čtrnáct dní bez lékařských zákroků. Aspoň jsem v to věřila a těšila se na to. S chutí jsem jela s mužem na naši rozmilou chaloupku. Těšila jsem se, že se tam trochu ochladím z toho městského vedra. Hned jsem se pustila do práce, pletí záhonů, vaření, uklízení. Zbyl čas i na hrátky s kočkami, odpočinek v lehátku, procházku ke koním, které byli bohužel v ohradě moc daleko a nemohla jsem si je tedy pohladit. Jirka byl se mnou a byla jsem moc spokojená. Večer mě začala bolet hlava a byla jsem unavená. Měla jsem opar a afty v ústech. Snažila jsem se jíst zdravě a hodně pít. Byli jsme pozváni k sousedům na film "Letec" s Leonardem di Capriem v hlavní roli. Chtěla jsem tam být jen hodinu, ale film mě natolik zaujal, že jsem vydržela do konce. Hlava mi přestala po Ataralginu bolet a já jsem byla zvědavá, jak film dopadne.
Po návštěvě jsem spala jako zabitá a zdál se mi dlouhý barevný sen.
Byla jsem v nemocnici a lékaři mně oznámili, že mi nádory zmizely a já jsem byla neuvěřitelně šťastná a běžela jsem domů oznámit tu novinu. U nás byla ale velká společnost, bylo tam tolik lidí jako třeba na koncertě a já jsem chtěla všem lidem říci, že jsem zdravá. Oni mě ale vůbec nechtěli pustit ke slovu, nenechávali mě domluvit, smáli se a lhostejně mě obcházeli.
Druhý den v neděli na chaloupce jsem posnídala venku na lavičce za přítomnosti koček, oblékla se do květinových dlouhých šatů po Míše, vzala jsem si na hlavu široký klobouk a šla jsem se bosá brouzdat ranní rosou. Jirku jsem poprosila, aby mě vyfotil. Stále ve mně zůstával pocit trapnosti z rozhovoru s doktorkou a napadlo mně, že pošlu doktorce pohled, že mi po dopichu nebylo tak moc špatně, a že budu příště statečnější. Můj pocit viny se ale rozptýlil díky pořadu v televizi, kde lékaři hovořili o astmatu. V dokumentu se mluvilo nejvíce o tom, jak je důležitá komunikace mezi pacientem, lékařem a sestrou. Pak jsem se také dozvěděla, že od listopadu 2006 se musí zlepšit informovanost pacientů, podpoří se pacientova práva včetně práva odmítnout operaci. Ne že bych chtěla operaci odmítnout, ale cítila jsem se po této zprávě jistější a svobodnější ve styku s lékaři. Na posílání omluvného pohledu mé lékařce jsem se tedy vykašlala.
Sen 6.8.
Zdálo se mi o mém mrtvém otci a živých strýcích. Strýc Bohuš s rodinou zazvonili u našeho bytu na Žižkově. Otevřela jsem jim a oni tam stáli takoví čisťounký a vymydlený. Divný bylo, že s nimi nebyla moje sestřenice, s kterou jsem občas i nyní v kontaktu. Objali mě a prosili o návštěvu u otce, že se s ním chtějí usmířit. Řekla jsem jim, že to teď nejde, protože je u táty strýc Franta. My počkáme až odejde, řekli a já jsem šla za tátou. Ten ležel v posteli, patrně umíral. Řekla jsem mu: " Tati, přišel za tebou Bohuš!" "Toho nechci ani vidět!" Odpověděl otec. Přemlouvala a přesvědčovala jsem otce, aby se strejdou promluvil tak dlouho, až se naštval a vrazil mi facku. Hlava mě ve spaní cukla na stranu, jak to bylo živé a já se tou fackou probudila. Ráno jsem měla oteklé víčko, že by po té facce?
Mezi třetí a čtvrtou chemoterapií jsem žila jako zdravý člověk. Kdybych si nemusila stále čistit zuby a vyplachovat ústa všemi možnými i nemožnými bylinkami a léčivy, bylo by to ještě lepší. Jíst mi chutnalo a já se těšila, že už snad půjdu na operaci. Lékař mi přeci naplánoval tři chemoterapie před operací a tři po operaci a to už mám za sebou! Těšila jsem se z toho, že jsem už v půlce léčby. Ale ouvej. Kontrola na sonografii ukázala, že se nádory zmenšily jenom málo, asi jen o 1 mm ve třech rozměrech. Byla mně tedy naplánována další velká párty a to čtvrtá. Také se mi začal horšit krevní obraz. Začala jsem mít úbytek bílých krvinek. Několik dní před každou chemoterapií se musí jít na odběr krve. Bez dobrého krevního obrazu nelze podstoupit chemoterapii. Poškozuje totiž všechny zdravé buňky v těle a tudíž i krevní. Pokud není krevní obraz dobrý, a máte třeba málo leukocytů, musí se nasadit v nejlepším případě léky a v horším případě injekce do břicha. Některé pacientky musely dostávat injekce už po první chemoterapii. Já jsem injekce dostávala až po páté a to jsem už byla po operaci. Zkrátka, lékaři dělají všechno, aby pacient mohl dostat chemoterapie v pravidelných intervalech. Potom teprve může být léčba účinná. Když jsem si musela poprvé vyzvednout léky na podporu tvorby bílých krvinek a to dva dny před mojí čtvrtou chemoterapií, divila jsem se, že můžu být po Prednizonu tak brzy v pořádku. Ale bylo to tak, a já jsem byla v podstatě ráda, že se nic neprodlužuje, a že léčba probíhá tak, jak má. Ráno byla krev znovu zkontrolována. V laboratoři mého léčebného ústavu jsou schopni udělat rozbor krve v 10 minutách, a když je vše v pořádku, šupky hupky do postýlky, nasadí se kapačka a už do vás zase kape "Medicina", která hubí ty rakovinné potvory. Při čtvrté chemoterapii jsem byla lehce úzkostlivá, měla jsem s sebou knížku a hodlala jsem spíše odpočívat a spát. Přišla ale pacientka, posléze jsem zjistila, že je to známá Jirky. Plakala a sestra jí chlácholila. Také jsem se snažila jí rozptýlit a bavily jsme se nejen o její nemoci, ale i o dětech a vaření a mužských. Příběh této paní stojí za uveřejnění, abyste pochopili, že člověk musí lékaře otravovat, když se mu něco nezdá. Nesmí se jich bát!
Paní si našla bulku v podpaždí. V průběhu jednoho roku obešla několik lékařů. Všichni jí řekli, že to nic není. Naštěstí jim nevěřila a hledala další lékaře, kteří by negativní nález potvrdili. Našla si na internetu onkologické oddělení, kde jí konečně objednali na sonografii. Následná biopsie prokázala rakovinu lymfatické uzliny. Měla naplánovanou stejnou léčbu jako já. Naposledy jsme se spolu setkaly při mojí páté chemoterapii, protože jsme měly stejný interval mezi léčbami. Pak já šla na operaci a ona měla jiné termíny. Dnes jsme obě zdrávy, chodíme do práce a jestli se sejdeme, tak někde v hospodě a věříme, že ne v nemocničním pokoji. Od mé čtvrté velké párty, jsem měla už zavedený systém, jak se chránit před následnými nevolnostmi. Díky mému deníku jsem věděla po čem mi je dobře, po čem zle. Opakovala bych se stále, příznaky byly stále stejné. Vždy po chemo jsem nejméně čtyři dny polehávala a zabývala se jen sebou. Léky, čípky, výplachy, mazání, cvičení, protahování , dýchání, vizualizace, meditace, psaní deníku, kreslení obrázků, spaní, četba knih, návštěvy mých drahých přítelkyň, dětí a vnuček. Po malé párty se dalo krásně žít už po dvou dnech. Dalo se pobýt na chaloupce, jet na výlet s Jirkou, zajít do restaurace na jídlo a pivko, navštívit kamarádku. Dobrý život, ne? To vše prospívalo mému uzdravování a psychické pohodě. Legrace se mnou byla, když jsem se asi tak pátý den po velké párty odhodlala jít na nákup. Musela jsem si to vždy vypočítat. Tam pěšky a zpět honem autobusem, protože se mi pokaždé chtělo strašně na velkou. Střeva vlivem chemoterapie ochabla, pomalu se ale uzdravovala a stačilo se trochu více rozpohybovat a chtělo to všechno ven. Měla jsem to vždy dobře načasované, že se mi nic nekalého nestalo a stihla jsem dojet domů na vlastní záchod. A byla to slast, ale i dřina vyprázdnit si střeva.
Sen: Zdálo se mi, že jsem se milovala se svým prvním mužem Milanem. Byli jsme spolu na dovolené, ale spali jsme na chodbě. Kolem nás chodili cizí lidé, a stále nás rušili. Milan se nakonec rozhodl jít jinam. Zavedl mě do velké ratejny, vypadalo to jako ve sklepě, mezi nějaké vojáky, kteří tam leželi na kavalcích. Byli velice milí a slušní a povídali si s námi. Vojáci se ale divili, že jsem přijela já. Čekali, že přijde jiná Milanova dívka. Když jsme odcházeli, potkali jsme tu dívku na chodbě a Milan jí vyprávěl o svém strýci, který zemřel na infarkt a o také o tom, jak umřel on sám.
Strašné blbosti se člověku zdají.
Když jsem u toho milování, tak při chemoterapiích to opravdu nejde. Bylo mi líto Jirky, že už tři měsíce abstinuje, a tak jsem se rozhodla mu udělat radost. Nešlo to, bolelo to. Jirka se bude muset obejít bez "toho"!
Po dalším dopichu se mi zdálo na chaloupce o výtazích.
Jeli jsme s Jirkou ve výtahu a on zvolil špatné patro. Honem jsem výtah stopla a zmáčkla jsem tlačítko poschodí, které jsme potřebovali. Výtah ale stále jel, už  byl ve 20. až 26. patře a stále se nechtěl zastavit. Bylo to hrozné. Nakonec výtah narazil na strop a padal dolů. Když jsme padali dolů viděli jsme kolem spoustu jiných výtahů a na nich byli lidé, kteří chtěli jet nahoru. Výtahy ale nejely tak, jak mají. Padaly dolů, pak zase letěly nahoru, různě vybočovaly ze svých drah, lidé křičeli o pomoc, volali opraváře. Vzbudila jsem se hrůzou. Pamatuji si, že se mi o výtahu zdávalo v dětství, ale tenkrát se mnou výtah vylétl střechou domu vzhůru do nebe.
Další sen na chaloupce byl o operaci jedné paní. Lékaři řekli paní, že jí musí amputovat celý prs a ona se strašně vyděsila, že bude mít v trupu důlek. Já jsem to všechno pozorovala ze své nemocniční postele a přemýšlela jsem o tom, do jaké hloubky můžou chirurgové vybrat prsní tkáň.
V období nemoci jsem si zapamatovala snad nejvíce snů v životě.
Zdálo se mi také, jak jsme byli s Jirkou v lázních. Jedna paní nám vysvětlila, kde máme vyhledávat léčivá místa. Šli jsme kolem jezera po skvrnité a drsné zemi, která měla šedožlutozelenobílou barvu. Stála jsem ve vodě a nohama jsem hledala hrbolatá místa. Jirka nic neříkal a kráčel vodou vedle mě. Došli jsme k velké, hlubší, černé jámě a mně se nechtělo do ní vstoupit. Sedla jsem si před ní na kámen a šátrala jsem opatrně, abych zjistila, co v jámě je. Nedosáhla jsem ale do ní a lidi z břehu se mi smáli. Pomaloučku jsem se sunula do jámy. Proti mně najednou vyskočily dvě slečny, jako by mi chtěly pomoci. Dívky řekly: "Neboj se, to je léčivá černá voda!" Pak mě vzaly za ruce a zavedly dovnitř jámy, a já jsem zjistila, že je na dně té černé vody síť. Měla jsem si do ní sednout a tak jsem to poslušně udělala. Po nějaké chvíli jsme vystoupily z vody a dívky mi ukazovaly svoje ekzémy na těle a tvrdily, že se jim to touto černou vodou bezvadně léčí. Jedna dívka měla pleť normální, bílou ale ta druhá byla potetovaná a barevná žlutozelenohnědá. Tvrdila, že se jí to už nelíbí, ale neví jak se toho zbavit. Pak jsme společně odcházeli zase mezi davy lidí. Vypadalo to, jako na Václavském náměstí. Jedna paní se k nám přidala a naříkala, že jí všechno bolí a já si pomyslela: "No jo, ale ty nemáš rakovinu." V tom mi začaly padat věci z tašky, trousila jsem za sebou různé předměty a já nebyla schopná se pro ně sehnout a posbírat je zpět do tašky. Unaveně jsem se ploužila dál. Přiběhla ke mně holčička a křičela, že na druhé straně ulice padají z okna tatranky. Rozmýšlela jsem se jestli si mám jít taky tatranky nachytat, ale byla jsem tak unavená, že jsem to vzdala.
31.8.2006 mě čekala pátá chemoterapie. Měla jsem velký zájem, aby mě operoval pan primář. V životě jsem byla jen na jedné operaci a to na totální hysterektomii. Tenkrát, přestože jsem měla operaci domluvenou se svým gynekologem, jsem nemusela zaplatit za operaci ani korunu. Nyní sice také ne, ale neměla bych jistotu, že mě bude operovat pan primář. Vzhledem k tomu, že tento můj kritický zdravotní stav zavinili z velké části lékaři, vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla tuto strastiplnou léčbu absolvovat a vzhledem k tomu, že mě čeká po operaci ještě dlouhý léčebný proces, jsem nechtěla riskovat. Byli jsme s mužem dohodnuti nabídnout zcela regulérně panu primáři sponzorský dar na podporu a vybavení onkologického oddělení s tím, že jsme vyslovili přání, aby mě operoval právě on.
Automatická kresba po chemoterapii
Matýsek v trávě
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MarcoF MarcoF | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:22 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.