Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.7)

20. října 2009 v 22:24 | Ivana Horáková |  Kniha
Pokračování 3 - Průběh léčby

Pátá chemoterapie proběhla opět hladce a v klidu. V duchu jsem už jich měla ale až po krk a bála jsem se, že je budu dostávat až do té doby, než budou nádory třeba milimetrové. Verdikt ze sona 29.8. zněl: Patrný rozpad TU (tumorálních) ložisek a snížení jejich sytosti. HZK (horní zevní kvadrant) 25x15x9, HK (horní kvadrant) 13x12x9 a 5x4. Regrese ložisek mírná co do velikosti, ale snížení sytosti a rozpad hlavně HZK. Jirka mi vypočítal, že tumor v HZK má již jenom 3,37 cm3 z původních 29 cm3, tumor v HK se zmenšil na 1,4 cm3 a vedle prťavý na 0,02 cm3 z původních 11 cm3. Stále se mi nádory zdály velké. Nesměle jsem se zeptala sestry, kolik takových chemoterapií ještě můžu dostat. Sestra se mi smála, že jsem si myslela, že třeba i dvacet a ujistila mě, že se těchto chemoterapií smí dát maximálně osm. Trochu se mi ulevilo, ale co když lékař rozhodne něco jiného? Po dokapání "Medicíny" do mých žil jsme s Jirkou v tichosti a ztrnulosti seděli v čekárně a čekali, až nás pan doktor vyzve ke vstupu do své ordinace. Byla jsem značně nervózní nejen z toho, že jsem se bála další chemoterapie, ale také proto, že jsem neměla vůbec žádné zkušenosti se sponzorskými dary. Jediné, co mě uklidňovalo, že je Jirka se mnou a že to jako chlap s chlapem zvládne. Vešli jsme do ordinace, usadili se a mlčky čekali, až si pan doktor přečetl moje zdravotní dokumenty. Pak řekl to, co jsem nejméně chtěla slyšet: "Je to ještě velké, dáme ještě další, jinou chemoterapii." Hlesla jsem, že se to objemově zmenšilo hodně a poukazovala na to, že zřejmě ještě nemá výsledky sonografie z 29.8. "Vycházím z měření, kdy se tumory nejvíce zmenšily", odpověděl. Dále jsem se snažila něco namítat a naštěstí jsem docílila toho, že se pan doktor chtěl podívat na značení na mém prsu. Pan primář zase dlouho počítal a najednou řekl:" No, ono se nám to zmenšilo o 79%. To je bomba! Myslím, že by se nám to už další chemoterapií nehnulo. Tak budeme operovat!" Nabídli jsme mu sponzorský dar, a vyjádřili přání, aby mě operoval jedině on. Lékař mi potom vysvětlil postup operace. Nejprve se odebere celá zasažená tkáň a lymfatické uzliny v podpaždí a udělá rychlá histologie. Dokud se budou objevovat ve tkáni rakovinné buňky, bude se dále řezat. Jakmile už bude tkáň čistá, je hotovo a může se šít. Odebrané vzorky se ale musí poslat na přesnější histologické vyšetření, které trvá týden. Pokud se ve tkáni najdou rakovinné buňky, musí se prs operovat znovu. Moc mě to nepotěšilo, ale co může člověk dělat. NIC! ČEKAT A VĚŘIT, ŽE TY MRCHY UŽ TAM NEBUDOU!!! Původně jsem navrhovala panu doktorovi, aby mi prs vzal rovnou celý. Věděl ale své, a proto se snažil operaci řešit touto cestou i za cenu dvou operací. Říkal, že stojí za to riskovat. Neuvědomovala jsem si, jaký by byl život bez jednoho prsu. Pan doktor měl pravdu a dnes jsem mu za jeho vynikající práci vděčná. Když jsem později po nemoci v lázních viděla nahé tělo jedné pacientky, a když jsem viděla, jak si obléká podivnou podprsenku s jedním vycpaným ňadrem, děkovala jsem pánu bohu a pochopitelně panu primáři. Po tom všem rozhodnutí jsem nabyla optimismu a těšila se na operaci. Těšila jsem se také na to, že teď budu mít na chvíli pokoj od chemoterapií. Když píšu dnes tyto vzpomínky, sama se divím. Jak jsem se mohla těšit na operaci? Měla jsem před sebou ještě celkem 7 měsíců léčby. Hodně mi asi pomáhala antidepresiva, ale vím, že jsem stále věřila, že se uzdravím. Vypočítala jsem si, že o vánocích už budu mít po všech chemoterapiích a budu tedy mlsat normálně cukroví a všechny dobroty, které s sebou Vánoce přinášejí. To mě naplňovalo optimismem. Po páté chemoterapii se mi dařilo s mým miláčkem Kinedrylem dobře. Jen jsem byla unavená, brněly mě nohy, bolely žíly na pravé ruce a měla jsem zase tu odpornou sladkou chuť v ústech. Byla jsem se podívat, jak to vypadá v práci. Od soboty jsem byla sama. Jirka odjel na chalupu a já věřila, že se se mnou nic zlého nepřihodí. Děti byly nablízku. Z nějaké euforie po mé pětidenní léčbě Kinedrylem jsem si myslela, že je potřeba vyžehlit. Už jsem necítila v ústech tu žumpu, s chutí jsem se najedla a měla sílu jako zdravá. Stoupla jsem si k žehlícímu prknu a asi hodinu jsem žehlila. Cítila jsem, jak mi síly ubývají, ale jsem paličatá a práci musím dodělat! Ouvej, to jsem si dala! Šly na mě mdloby, dožehlila jsem ještě dva ubrusy, vypnula žehličku a pak jsem se spěšně odebrala do postele, z které jsem nejméně hodinu raději nevylezla. Jen jsem tak podřimovala a vůbec se mi nechtělo vstávat. Nakonec jsem se přinutila a šla si uvařit polívku a brambory. Jídlo mě posilnilo, a tak jsem pokračovala v psaní deníku. Další den jsem se těšila na kamarádku, ale nebyla jsem dobře naladěná. Měla jsem lehkou depresi. Z celé blbé nemoci jsem se najednou hroutila a kamarádku obtěžovala svými úvahami o smrti. Tentokrát mi moc nepomohla, neuměla pochopit moji náladu, vyčítala mi moje úvahy. Musela jsem se moc ovládat, abych jí nedávala najevo, že mi vadí. Když odešla, řekla jsem si, že se s ní příště budu bavit jen o vaření a uklízení a módě, že filozofovat můžu jen sama se sebou. Uchýlila jsem se ke čtení Viilmy a dlouho jsem odpouštěla kamarádce i sobě, abych se dala psychicky do pořádku. Není jednoduché najít spřízněnou duši, která chápe! Přepadl mě strach: NEMAJÍ MĚ RÁDI!! Podle Viilmy všechny nemoci způsobuje nejvíce tento strach a také nahromaděná zloba. Léčit se to dá jen odpouštěním. Vím, že to všichni se mnou myslí dobře, ale jsem natolik nemocná, že mám právo se trochu zhroutit a taky se politovat. Snažím se nikoho neotravovat, jsem si sama sobě pomocníkem a lékařem, je toho na mě někdy moc. Co bude po operaci? Ženský, který měly operaci už za sebou říkaly, že se nesmí celý rok zvedat těžké věci, dělat náročná manuální práce, aby ruka neotekla. Jsem moc zvědavá, jak bude domácnost bez mojí práce vypadat? A co když ruka oteče a bude jako slon? Takové myšlenky se mi občas honily hlavou a já znovu a znovu četla Viilmu a odpouštěla všem kolem sebe, sobě a potom svému tělu, aby se mohlo uzdravovat.
Ze 6.9. na 7.9. se mi zdály zase podivné sny.
1.sen: Bydlela jsem sama v našem původním, břevnovském bytě. Někdo zvonil a já šla otevřít. Před dveřmi stáli tři kluci a jeden z nich se cpal dovnitř. Přeprala jsem ho, taqkže  se mu   do bytu vniknout  nepodařilo. Když jsem se vrátila od dveří, byl byt k nepoznání, věci byly rozházené po zemi, vypadalo to tam jako po zemětřesení. Náhle na mě vylítli z manželské postele dva nebo tři psi. Vítali mě a vrtěli radostně ocasy. Zjistila jsem, že promočili postel a hubovala jsem, že psi nikdo nevyvenčil a tak to chudáci museli udělat do postele. Začala jsem uklízet, dcera Míša mi pomáhala. Strkaly jsme spolu to pomočené povlečení do dvou malých praček. Vůbec se to tam nechtělo vejít. Pak jsem šla k sousedům poprosit, jestli by nemohli vzít psi vyvenčit, že oni mají přeci jen zkušenosti se svým psem. Já jsem psa nikdy neměla a tyhle cizí psi vůbec neznám. Sousedi měli ale nějakou práci, vyklízeli nábytek a začali mi cpát ten nábytek do bytu. Já jsem měla na sobě jenom nějakou průsvitnou noční košili a couvala jsem před tím nábytkem až do kouta. Nábytek se na mě valil, já ustupovala a ustupovala, ale pak už jsem neměla kam a tak jsem se raději probudila.
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, zdával se mi sen o nábytku. Bylo to tenkrát hrozné, protože jsem usínala každý večer s hrůzou, že zase budu hryzat a polykat dřevěné kusy nábytku. Ten sen se mi opakoval celý týden, den co den. Do úst jsem si cpala židle skříně a jiný nábytek. Vím, že mě strašně bolely čelisti.
2. sen: Účastnila jsem se volby královny krásy a bylo nám oznámeno, že soutěž začne až po občerstvení. Ocitla jsem se v jídelně. Byla to velká hala jako tělocvična. Dostala jsem talíř s polévkou, ve které plavalo něco černého jako uhel. To černé se změnilo v mouchy, které vylétávaly z mého talíře, lítaly v hejnu po hale sem a tam. Řvala jsem na ostatní v jídelně, ať zavřou všechny dveře a hledala jsem horečnatě Biolit. Mouchy ale lítaly stále v hejnu za mnou, lezly do nějakých papírových pytlíků na zemi, hýbaly s nimi. Pytlíky se sunuly po podlaze, různě se krčily a shrnovaly a mouchy v nich bzučely. Biolit se mi nepodařilo najít, a tak jsem se raději vzbudila.
Sen ze 7. na 8.9.06
Ocitla jsem se na nějakém statku, myslím, že to byl statek Milanovy (můj první muž) babičky. Byli jsme tam na návštěvě a byl tam jeden malý kluk, který mi ukazoval, jaký sestrojil vozík. Vozík měl po stranách kapsy a on do nich cpal nějaké maso. Najednou postranice povolily, vozík se rozpadl a maso vypadlo na zem. Náhle do dvora vjeli muži na koních a prosili mě o vodu. Koně uvázali a já jsem běžela dovnitř se zeptat, co může dát paní domu k pití. Řekla, že jim uvaří čaj. Když jsem nesla ten čaj, všimla jsem si, že je divný. Vypadal spíše jako nějaká tmavá krupice nepravidelného tvaru. Nesla jsem jim šálky s touhle hmotou na talířcích. Ze zvědavosti jsem si čaje lízla. Byl moc dobrý. Chtěla jsem na babičce recept. Pak jsem se ocitla s kamarádkami někde u vody. Jedna z kamarádek hledala na mapě nějaký výlet. Já jsem mezitím skočila do vody, nevím jestli rybníka, jezera nebo moře, a za mnou tam skočil tučňák. Ani jsem se moc nedivila ani nelekla. Tučňáka jsem pohladila, ale on na mě zasyčel, vyjel po mně, trochu mě rýpl do žeber a tím jsem se vzbudila.
Jak jsem již řekla, čekalo mě teď poměrně dlouhé období bez chemoterapie.
19.9.06 jsme měla naplánovanou operaci a kromě předoperačních vyšetření, samotné operace a uzdravování z ní mě nic zlého nečekalo. Těšila jsem se na operaci, protože jsem věděla, že pak už budu téměř za půlkou mé léčby a díky operaci budu vědět, co z mého těla ještě zbude. Popravdě jsem nevěřila, že se z operace probudím s oběma ňadry. Období před operací jsem si opět užívala naplno. Jezdila jsem s mužem na chaloupku, chodila po hospůdkách, na masáže zad, setkala jsem se se svými bývalými spolužačkami ze střední školy, které byly ke mně velmi laskavé. Posezení s nimi, vzpomínání na školní léta a vyprávění o jejich životě mě velmi osvěžilo. Znovu jsem poznala, že bez pomoci přátel a samozřejmě bez vlastního přičinění se člověk daleko hůře cítí a hůře se uzdravuje. Myslím, že jsem v podvědomí cítila varovný signál: " Co když se z nemocnice nevrátíš? Co když ti bude hodně špatně? Honem si užij, co možná nejvíce hezkých chvil!" Radovala jsem se ze vzniklé téměř třítýdenní svobody, jako malý dítě.
Obrázek pro Simonu - snachu
Obrázek pro Evu - švagrovou
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 PhilipScoot PhilipScoot | E-mail | Web | 29. listopadu 2017 v 5:38 | Reagovat

ome people, especially those running on busy daily schedules tend to use the pills to help maintain weight since they can not afford to follow all the diet programs. This is not advised. It is recommended that one seek advice from a professional in this field before using the pills. This can save one from many dangers associated with the misuse.

The diet pills should always be taken whole. Some people tend to divide the pills to serve a longer period of time. This is not advised and can lead to ineffectiveness. If it is required that one takes a complete tablet, it means that a certain amount of the ingredients are required to achieve the desired goal. It is also recommended that one does not crush the pill and dissolve it in beverages. Chemicals found in beverages have the potential of neutralizing the desired nutrients in the pill thereby leading to ineffectiveness. The best way to take the tablets is swallowing them whole with a glass of water.

<a href=https://www.cialissansordonnancefr24.com/medicament-generique-cialis/>https://www.cialissansordonnancefr24.com/medicament-generique-cialis/</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.