Lázeňský Miláček.

2. října 2010 v 18:47 | Ivana Horáková |  Povídky
Začala jsem mu říkat sama pro sebe Miláček. Mladík, fyzioterapeut, který zářil sebevědomím a přátelstvím ke každému. Měla jsem štěstí, že právě on mi na prvním léčebném tělocviku (LTV) rozmasírovával záda a zjišťoval, kde je můj problém. Věděl přesně, co dělat, jak to dělat a proč to dělat. Nic neodbyl a člověk věděl, že je v dobrých rukou. Bohužel jenom zaskakoval ten den svojí kolegyni a zároveň přítelkyni, která mě měla pak na starosti celý další můj pobyt. To už nebylo tak dobré. S Miláčkem jsem se ale vídala, protože měl na starost elektroléčbu a já tam docházela na přístrojovou lymfodrenáž ruky. Miláček si tam pouštěl CD Nohavici, Nedvědů, a dalších českých skupin. Zpíval si nahlas s nimi a stačil se bavit česky i německy se všemi, které ošetřoval. Takže, jak jsem tam ležela asi půl hodiny a poslouchala, co se děje za plentou, nakazila jsem se vždy jehio bezbřehým optimismem a radostí. Moc jsem se na tuto proceduru těšila. A nebyla jsem sama, smích se ozýval odevšad. Myslím, že ho měli za Miláčka skoro všichni, snad i muži. Půl hodiny jsem poslouchala hudbu z CD vždy českou! (ani jednou Miláček nezahrál Němcům německy, neměl zapotřebí jim lézt do zadku), Miláčkovo pozpěvování, pak pozdravy, pak poklus k dalšímu pacientovi, protože pípání přístroje přivolalo Miláčka k tomu, aby se rozloučil nebo vyměnil program přístroje. Vypadalo to, jak jsem tak ležela za plentou, že je zde andělů nejméně 5 a ne jen jeden. Nastala chvíle loučení s touto procedurou a já jsem myslela, že už Miláčka neuvidím, připravovala jsem si mateřskou řeč, něco v tom duchu, aby se nezkazil a zůstal takovým jakým je, že jeho povaha je dar a že je to člověk na správném místě atd. Ale jaké bylo moje překvapení, když na posledním LTV byl on. Zaplesalo mi srdce a poprosila o namasírování trapézů a krku a dobře jsem udělala. Jeho bystré prsty věděly, jakým tlakem se zabořit do svalu, kde posečkat a tlačit na spasmus, jakou silou vytáhnout krk a hlavu na různé strany. Na závěr jsem byla odměněna lehounkou masáží obličeje s přítlaky na důležité lymfatické body. Bylo to úžasné a ne nadarmo se říká, že dobrá masáž hlavy je lepší než orgasmus.
Poděkovala jsem, odměnila se něco málo penězi za Miláčkovy skvělé služby a chtěla jsem se loučit připraveným proslovem. Ale všechno jsem zkonila a moje loučení, které jsem si vybájila v představách málem v objetí se rozplynuly v přiblblé blábolení, strohé poděkování s vyřízením pozdravu pro jeho přítelkyni, která o mě pečovala skoro bych řekla špatně. Říkala jsem si, proč si Miláček vybral právě takovou holku, která je jeho pravým opakem. Pořád se jí něco nelíbilo, nechtěla cvičit aerobik s mladými holkami, že jí lezou na nervy, nechtěla cvičit s pacienty v bazénu, že jí to nebavilo, a individuální LTV začala vždy otázkou: "Tak co budeme dělat paní Horáková?" Pak mě trochu a mizerně namasírovala.  Když mě bolel prsní sval na mém operovaném ňadru nechtěla ani, abych si svlékla podprsenku. Ramínko od podprsenky jí při masáži překáželo a masáž nestála za nic. Při masáži zad jsem si nemusela stahovat kalhoty až po kostrč, tudíž moje bederní část nebyla nikdy masírovaná. Zkrátka to byla znuděná fyzioterapeutka bez lásky k řemeslu. MIláček jí však miloval takovou jaká byla a byla to jeho věc.
Takže tímto skládám poklonu takovýmto fyzioterapetům v lázních i jinde ve zdravotnictví. Když odcházíme od fyzioterapeuta pookřátí na těle i duchu, jsme vděční za úlevu v naší nemoci a plni naděje v naše uzdravení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.