Kniha

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.0)

20. října 2009 v 22:46 | Ivana Horáková

Úvod
Cesta ke zdraví a štěstí.

"Pociťuješ-li někdy zmatek, bývá to obvykle proto, že si myslíš, že bys měl udělat jednu věc, ale chceš udělat jinou. Rozmlouvej nahlas nebo na papíře sám se sebou, nebo předlož obě dvě věci nějakému příteli."
Cherry Hartman: Buď dobrý sám k sobě

Cesty životem jsou spletité a klikaté. Moje cesta byla značně zamotaná a někdy se podobala bludišti, ze kterého člověk zmateně hledá cestu ven. Osud je nemilosrdný. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že bude moje cesta směřovat k moudrosti stáří, jsem onemocněla zákeřnou chorobou, kterou lidé neradi pojmenovávají, rakovinou prsu.
Protože jsem chorobu překonala a utekla jsem snad na dlouhý čas ze spárů smrti, chci se podělit touto cestou o moje zkušenosti ze zvládání náročné léčby a upozornit na všechny aspekty, které mohou způsobit rakovinu prsu. Protože se rakovina prsu týká hlavně žen, píšu v ženském rodě. Cítím povinnost vylíčit můj zápas s nemocí nejen pomocí klasické medicíny, ale i alternativních postupů, bez kterých bych se podle mého názoru neuzdravila. Chci zdůraznit, jak stresy ovlivňují naše fyzické zdraví, jak je důležité věřit v uzdravení, věřit v sílu pozitivních myšlenek, a jak je pro naše zdraví důležité žít v sounáležitosti s našimi nejbližšími rodinnými příslušníky a přáteli.
Říká se: " Ve zdravém těle zdravý duch!" Správně by to mělo být ale obráceně! Slogan by pak mohl vypadat například: Zdravý duch je otcem zdravého těla. Jen tehdy, když umíme správně myslet, když se zbytečně nestresujeme, když se máme rády takové jaké jsme, když o své zdraví pečujeme především samy, když vnímáme varovné signály našeho těla a přizpůsobíme podle nich svůj způsob života, můžeme být silné, zdravé a nemoci se nám vyhnou, nebo je lehce zvládneme. Naše myšlenky mohou ovlivnit tok léčivé energie. Stačí je jen nasměrovat k nemocnému orgánu, představovat si jeho uzdravování. My ženy však často zapomínáme pečovat hlavně o sebe. Měly bychom si chtít život vychutnat také podle svých představ. Máme právo tvořit, bavit se a dělat věci, které nás obšťastňují. Nikdo s námi nesmí manipulovat, zbavovat nás svobody rozhodovat o čemkoliv. My samy si hledáme cestu ke zdravému a spokojenému životu. Můj příběh je důkazem nejen
toho, jak dlouhodobé stresy ovlivňují naše zdraví, ale také jak je nebezpečná slepá důvěra v klasickou medicínu. Lékaři nejsou neomylní, dělají chyby stejně jako jiní profesionálové. Nejsou jen dobří lékaři, ale i špatní a nezodpovědní. Kdy už lékaři konečně pochopí, že k léčbě patří i alternativní postupy, a hlavně psychologický přístup k pacientovi? Je pravda, že často až nemoc nám ukáže cestu ke změně našich zaběhlých životních stereotypů, k zamyšlení nad tím, proč jsme onemocněli tak vážnou nemocí?
Věřím, že v mém příběhu každá z vás, která si ho přečte, najde motivaci ke změně způsobu života. Budu ráda, když Vás můj příběh inspiruje k aktivnímu, sebevědomému a tvořivému životu.
Přeji Vám, abyste uměly lásku nejen rozdávat, ale také hojně přijímat. Mějte hlavně rády samy sebe.

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.1)

20. října 2009 v 22:44 | Ivana Horáková
Kapitola první
Proč právě Já?

" Břemeno, které ochotně neseš, stává se lehkým." Publius Ovidius Naso

Otázku "proč právě já?" si pokládáme většinou v kritických situacích svého života. Proč právě já jsem takhle nemocen? Proč právě já mám těžce nemocné dítě? Proč právě já si vybrala muže tyrana? Proč právě mě někdo naboural moje auto a zničil mi ho? Proč právě mně vykradli byt? A dalo by se vymyslit mnoho a mnoho podobných otázek od banálních až po velmi tragické. Já sama jsem se v životě takto ptala několikrát.
Když moje sestra onemocněla schizofrenií, a mně bylo tehdy třináct let, jsem si tuto otázku ve své dětské vyplašené dušičce asi nekladla, ale měla jsem k ní důvod. Sestra byla báječná holka, velmi jsme se milovaly, ale její nemoc všechno pokazila.
Když jsem v 34 letech ovdověla a zůstala sama se dvěma dětmi, byl to šok! Tam poprvé zaznělo: "Proč právě já?" Tato otázka zazněla velmi ostře až výhružně a zdržela se v hlavě velmi dlouho! Když se rok po smrti mého muže octl náhle syn na onkologii, snad na to ani nebyl čas a síla, abych se touto otázkou zabývala. Moje mysl byla zaplavená tak nevýslovnými starostmi, že chtěla jen přežít. A přežili jsme, syn je tu stále. Když mně v květnu 2006 oznámili, že mám dva zhoubné nádory v pravém prsu, už jsem si neříkala: Proč právě já? Bylo mi 54 roků a já přijala svůj osud a chystala se na smrt.
Když jsem vyslechla od lékaře, jaká nemoc mě potkala a jaké zdlouhavé léčení mě čeká, myslela jsem na svůj konec. Řekla jsem si, že nechci trpět těmi otravnými chemoterapiemi, že to vzdám. Smířila jsem se s tím, že se nedožiji důchodu, kdy bych mohla mít konečně čas na sebe! Můj mozek zpracovával nové informace, hledal řešení. Ve své fantazii jsem si představovala umírání. Jaké to je? Co bude dál? Nevěděla jsem vůbec, co mě čeká. Vždyť jsem byla celý život zdravá! Přišly mi však na pomoc dcera a kamarádka. Báječné ženské, silně empatické duše dokázaly, že jsem si přestala říkat, že umřu. Zvykala jsem si na problémy, které vyplývaly z náročné léčby a naučila jsem se těšit se na to, až mi bude po jednotlivých chemoterapiích dobře a půjdu na procházku, až si dám něco dobrého v restauraci, až pojedu s mužem na chaloupku nebo na výlet. Manžel i syn se mně pochopitelně také snažili pomoci, starali se o mě, jak nejlépe mohli a dovedli. Ale jen žena vnímá, co říkáte a nebojí se bavit o nemoci. Jen žena vás pohladí, oholí hlavu, když vám po chemoterapiích padají vlasy. Pak vám ušije čepeček, abyste vypadala k světu. Jen žena vám uvaří něco, co by vám mohlo chutnat, když je vám blbě. Jen žena má nápad vás vzít na procházku. Jen ženě se svěříte i s největšími intimnostmi a ona vám naslouchá a povídá si s vámi a to je nesmírně uzdravující. Muži jsou jiní!
Říká se, a je to dokázáno, že muži neumí tak dobře propojit obě hemisféry mozku. Jejich empatie je někde skrytá. Měla jsem niterný pocit, že je jim jedno, co se mi přihodilo. Žili dál svými životy a měla jsem dojem, že se předem dokázali svým rozumem vyrovnat s mojí případnou ztrátou. Věděla jsem, že mě oba mají rádi, ale nedávali najevo svoje city. Muži jsou zkrátka jiní. Předstírají, že jsou v klidu, vyhýbají se tomuto stresu jak mohou, neboť je to pro ně velká psychická zátěž. Potřebují dál svou svobodu, zábavu, odlehčení, aby toto velké trápení vůbec vydrželi. My ženy jsme vybaveny mnohem silnější vůlí k životu, empatií a láskyplností v péči o druhého. Takže jsem svým dvěma mužům ráda odpustila jejich naoko vypadající lhostejnost. Můj muž je naprogramovaný na pokyny. Vím, že vše musím organizovat já. V mé nemoci vždy splnil, o co jsme ho požádala. Po chemoterapiích mě vždy odvezl domů. Vozil mě autem na různá vyšetření a kontroly, když jsem nebyla schopná cestovat MHD. Jezdili jsme spolu dál na chaloupku a výlety a tvářili se, že to zas tak strašná nemoc není. Až později jsem zjistila, že tak to mělo být, protože strach a přílišný soucit mých nejbližších by moji nemoc spíše podporovaly a já bych neměla sílu s ní bojovat. S nemocí jsem se smířila, přijala jsem jí a léčila svým duchem své tělo, které jsem stále prosila, aby se nemoci bránilo. Moje psychika dostala zabrat a myslím, že stresy, které jsem prožívala od dětství, pomohly k posílení mojí vůle. Často jsem v životě zvládla lépe kritické situace než nějaké maličkosti. Stresy provázejí každého z nás a jsou potřebné k našemu vývoji a také k tomu, abychom mohli a uměli pociťovat štěstí. Je nádherné oslavovat úspěšné zakončení zkoušek, narození dítěte, když po těžké chřipce dojde k uzdravení, když vylezeme utrmácení na vrchol hory, když po dlouhém osamocení najdeme přítele, když překonáme sami sebe. Mám dojem, že můj život je neustálé překonávání sebe sama a myslím, že jsem neustále vystavovaná nějaké zkoušce, co vydržím, ale to se týká asi každého z nás.
Když se ohlédnu zpět do svého dětství, nevím, jestli jsem byla šťastné dítě. Ale na všech fotkách se směji a zubím.

Kapitola druhá
Dětství
Sebedůvěra je prvním tajemstvím úspěchu." Ralph Waldo Emerson
Svým rodičům jsem se narodila jako třetí dítě, už neplánované, osm let po mé sestře Heleně a šest let po mém bratrovi Jaroslavovi. Rodiče mi dali jméno Ivana. Sestra a bratr dostali jméno po rodičích. Byla jsem v nevýhodě při oslavách svátků, protože na Helenu a Jaroslava se nikdy nezapomnělo, na mě téměř vždy. Ještě ke všemu Ivana vůbec nebyla v kalendáři, a tak jsem dlouhá léta slavila svátek na kluka Ivana. Už toto opomíjení a vybrání jména bez svátku v kalendáři jako by předznamenalo můj celoživotní pocit opuštěnosti mezi mými nejbližšími.
Byla jsem plachý, ostýchavý a stydlivý dítě. Nejvíc mě, myslím, v životě ovlivnila moje sestra Hela. Oslovovala jsem jí Koťátko a ona kromě Ivanky a Ivušky mně říkala taky Kotě nebo Koťátko. Byla to moje milovaná a milující sestra. Byla o osm let starší, a tak mě také trochu vychovávala. Byla mi obrovským příkladem, protože byla opravdu velmi, chytrá, bystrá, talentovaná, hezká. Uměla krásně zpívat, tancovat, malovat, cvičila uměleckou gymnastiku. Protože onemocněla schizofrenií, když mi bylo 13 let, tak jsem si ji ve své pubertě už moc neužila, a neměla jsem se komu svěřovat. Naopak jsem si o ní dělala velké starosti, protože jsem jí chtěla velmi pomoci, ale ono to nešlo. Změnila se jí natolik povaha, že byla téměř nesnesitelná. Bylo obtížné s ní vyjít. Jakákoliv komunikace vázla na nesmyslnostech, které si ustavičně vymýšlela. Často jsem bývala zoufalá. Její nemoc vznikla v roce 1965. Byla ve třetím ročníku Filosofické fakulty, kde studovala češtinu a historii.
Když mi bylo patnáct a měla jsem se rozhodnout pro střední školu, řekla mi máma, že bych měla jít na internát, abych mohla vůbec studovat. Doma bych to prý vedle své nemocné sestry měla těžké. Asi měla pravdu. Tak jsem tedy odešla studovat Střední pedagogickou školu do Berouna. Bydlela jsem v Domově mládeže (internátě) a bylo nás děvčat na pokoji patnáct. Od patnácti let jsem byla mimo svoji rodinu a myslím, že mě to hodně poznamenalo. S mámou jsme si v životě moc nerozuměly. Neměly jsme možnost se poznat v období mé puberty a pak ani v dospělosti. Říká se ale, že pouto s matkou je nejsilnější a na celý život. Asi tomu tak je, protože v kritických okamžicích svého života jsem s podivem hledala oporu právě u ní. Snila jsem o tom, jak jsem hýčkaná a opečovávaná, milovaná. Celoživotně jsem však trpěla pocitem odstrčenosti a nezájmu svých nejbližších. Zvykla jsem si z domova i z internátu dělat stále všechno tak, jak chtějí druzí. Stále jsem čekala od rodičů, hlavně od matky, povzbuzení, pochopení, pochválení, zájem. Po maturitě jsem odešla pracovat a bydlet do Slap, protože doma u rodičů nebylo pro mě místo a klid. Myslela jsem, že to tak je správné, že máma s tátou musí pomáhat bratrovi, který nemá kde bydlet se svojí rodinou a mojí nemocné sestře. Po mém ovdovění v roce 1986 jsem ale čekala zase já podporu svých nejbližších a jejich zájem. Ten ale nepřicházel ani od matky ani od mého bratra, který byl opatrovníkem mých dětí. Tátu jsem litovala pro jeho nemoc a nic jsem od něj neočekávala. Ovdověla jsem tři roky před jeho smrtí. Těžká cukrovka ho sžírala a oslabovala čím dál víc. Od smrti mého muže, kdy mně bylo 34 roků, jsem se cítila velmi ukřivděná. Přála jsem si trochu zájmu od mojí rodiny, snažila jsem se ze všech sil být soběstačná, ale rodinné zázemí mi hodně chybělo. Pokračovala jsem ve své životní pouti a silou své vůle jsem čelila všem problémům matky samoživitelky. Snažila jsem se zvládat svoji situaci sama. Předváděla jsem svoji vůli a sílu, jako bych čekala, že si rodina všimne, jak to mám těžké se dvěma malými dětmi a začne se o nás zajímat. Byla jsem rodiči naprogramovaná na samostatnost, nezávislost. Jak ráda bych si dovolila lenošit, nechala se hýčkat, spoléhala na pomoc. Nikdo z rodiny se mě ale neptal, jak se mám a jestli něco nepotřebuji. Všichni si asi mysleli, že jsem v pohodě, že se mám dobře, protože jsem si neztěžovala. Neumím si ztěžovat. Možná, že moji blízcí čekali, až se ozvu a řeknu si o pomoc sama. Myslela jsem si ale, že pochopili moji situaci samoživitelky, a že nám sami přispěchají na pomoc, když bude třeba. Naštěstí jsme dodržovali oslavy našich svátků, narozenin, Vánoc a jiných rodinných příležitostí.


Kapitola třetí
Rodinná traumata
" Jeden dobrý přítel je dražší než sto příbuzných." Marcus Tullius Cicero
Pokračovala jsem ve své životní pouti a silou vůle jsem čelila všem problémům matky samoživitelky. Ostatní žili dál svými starostmi a já jsem jim vše svojí samostatností ulehčovala. Pro mámu bylo příznačné vypadat stále zničeně, stále si na něco stěžovala. Začala jsem si psát deník, kam jsem si zapisovala všechny křivdy, které jsem pociťovala. Škoda, že jsem ty křivdy tenkrát nevyplakala, nebo jiným způsobem nezlikvidovala. Někdy jsem se vztekala, ale můj vztek a zlost byla namířená proti jiným nevinným lidem nebo proti mně samotné. Pak jsem se cítila vinna a bylo mi ještě hůře. Chybělo mi, že mě máma s tátou nezatelefonují, nezeptají se, jak se máme. Já to nevydržela a stále jsem se připomínala. Nabízela jsem jim, ať k nám přijdou na návštěvu, nebo jsem se k nim na návštěvu vnutila sama. Máma si stále na něco ztěžovala. Přestavovali s tátou v tu dobu ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) chaloupku po babičce. Babička ještě žila a oni jezdili z Prahy vlakem do Zlína a zpět. Nechtěla jsem je zatěžovat svými starostmi, nesla jsem svůj úděl sama. Moje máma byla málokdy spokojená, nikdy jsem od ní neslyšela: "Mám se dobře, je mi skvěle, těším se na to a ono, přijď si popovídat, jak se máš? Bylo mi v životě tak protivné její vzdychání, vyzdvihování jejích starostí, bolestí a křivd. Nemůžete přijít za nic nechápající matkou se svěřit se svými starostmi, protože ona je okamžitě přebije svými. "No, a co myslíš že jsem zažila já? Já jsem taky musela dělat tohle a tohle! Mě také bolí tady a tuhle! Ty si myslíš, že táta mi někdy pomohl? Taky jsem byla na všechno sama!" Pak člověk vlastně neví, jestli to, že mu umřel manžel a zůstal sám na výchovu dvou dětí, je vůbec k nějakému zoufání. Začne pochybovat o svém zdravém rozumu. Nebudu tady vyjmenovávat všechny nespravedlnosti, kterých se na mě dopustila moje rodina. Myslím, že největší chybou byla špatná nebo vůbec chybějící komunikace mezi námi, nízká sociální inteligence mých bližních a skrývání mých pocitů. Nebyli jsme na sebe zvyklí, když jsem byla od patnácti let z domova pryč. Trvalo hodně dlouho než jsem řekla, co si myslím. Byla jsem poslušnou dcerou a sestrou, spíš jsem se vnitřně urazila a oni tedy nemohli vědět, že se mi něco nelíbí. A když jsem později při další nespravedlnosti vybuchla jak papiňák, měla jsem následný obrovský pocit viny. Těžko se něco vysvětluje matce, která brečí. Člověk si začne vyčítat, že vůbec řekl, co si myslí. A máma uměla s člověkem manipulovat a svým způsobem i vydírat. Čím byla máma starší, tím více jsem jí brala jako stařenu, ke které je třeba se chovat hezky. Proto jsme se hádaly čím dál tím méně. Ustupovala jsem skoro vždy bez boje. Věděla jsem, že je to zbytečné.
Až při své nemoci jsem díky studiu různých knih hlavně od Luule Viilmy "Odpouštím si" došla k usmíření se svými rodiči. Přestala jsem cítit křivdy. Objevila jsem jejich dobré vlastnosti. Po mámě jsem zdědila pracovitost, vůli k životu, smysl pro povinnost, ale také prostořekost, organizační schopnosti a důvěřivost. Po tátovi jsem podědila umělecké vlohy, lásku k přírodě, poctivost v práci, přesnost, svědomitost, ale také melancholii a výbušnost.

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.2)

20. října 2009 v 22:42 | Ivana Horáková
Kapitola čtvrtá
Moje ukřivděnost
" Dobré je ne nekřivdit, ale nechtít křivdit." Démokritos z Abdér
"....američtí lékaři již studují vzájemnou souvislost mezi křivdami a vznikem zhoubných nádorů..."! Z knihy Hřejivá naděje - Luule Viilma:

Největší ukřivděnost jsem pociťovala ve vztazích matka, bratr a já. S bratrem se scházíme a rozcházíme. Naše vztahy nejsou ani sourozenecké ani přátelské, naše setkání bývají z jeho strany jako by z povinnosti. Jarek se nikdy se mnou o ničem neradil, na nic se neptal, netelefonoval, po smrti mého muže Milana se příliš o mě a děti nezajímal, přestože byl jejich opatrovníkem. Máma nadržovala bratrovi a patrně si to vůbec neuvědomovala. Velkou část majetku rozdala včetně svého bytu jemu a my jsme se museli spokojit s podílem z prodeje domku. Celý život jsem v sobě dusila křivdy, nedokázala jsem si s nimi poradit. Uznávám, že jsem občas vybuchla dost nevhodně. Zkrátka jsem nezvládla nahromaděný stres. Moje vztekání ale nic neřešilo, naopak jsem si tím pěstovala pocit viny. S Jarkem nebyla řeč, vůbec si neuvědomoval, jak mi ubližuje jeho lhostejnost, chamtivost a později v mé nemoci nezájem o moje zdraví.
Až smrt matky nás oba zasáhla tak, že jsme se na chvíli sblížili. Oběma nám bylo trapné v takové dny spolu nemluvit. Volali jsme si, zařizovali spolu pohřeb, na pohřbu jsem dávala najevo, že jsem připravená znovu navázat dobré vztahy. Jarek se ale po pohřbu mámy a jejím následném vsypu do země zase odmlčel. Nepotřebuje mě ani moje děti, nezajímá ho můj zdravotní stav. Žije si se svojí vlastní rodinou svůj život. Ale já jsem připravená na obojí, na usmíření i na odcizení. Nechci si už vysluhovat něčí lásku. Mám se ráda se všemi svými dobrými i špatnými vlastnostmi a jsem ráda i jen sama se sebou. Je velmi zvláštní, že ani moje nemoc nepřiměla bratra a švagrovou se nad vším zamyslet. Nevidím dnes důvod jim volat a informovat je, jak se mi daří. Nechci dělat stejné chyby.
Když dnes přemýšlím o svém bratrovi, jeho ženě a jejich dětech, nevím, čí je to vina, že se nestýkáme a o sebe nezajímáme. Jsme tak povahově rozdílní, máme jiné životní cíle, já mám jako žena v sobě hodně empatie, navíc jsem potrefená bojem za spravedlnost, uctívám určitý řád a rodina a bezpečí domova je pro mě nadevše. Bratr nedokázal navštívit moji nemocnou sestru, ještě když žila, na déle než 5 minut a už jí měl plný zuby. Velmi si v mnohém ulehčuje život, na rozdíl ode mě, která vše chce řešit, pro čisté svědomí spravedlivě a rozumně. Teď si vzpomínám, jak mi otec řekl po smrti mého prvního muže: " Ivanko, ty to zvládneš, jsi tak rozumná". Tím mi asi dal nálepku, že mám být rozumná a statečně se sama bít se životem. A já jsem se o to celý život snažila. V čem jsem kdy chybovala? Proč jsem se celý život cítila odstrčeně, nepochopená a nemilovaná? Kolik knih jsem přečetla o psychologii, abych se uměla vyrovnat se všemi stresy, co mně život přinesl, kolik neodeslaných dopisů své matce a bratrovi mám schovaných. Psaní mně vždycky pomohlo, jako bych se očistila před sebou samou, abych se necítila vinna. Možná, že jsem neměla tolik věci řešit, že jsem neměla tak myslet dopředu, měla jsem nechat věci plynout a nevyjadřovat se k nim. Více lhostejnosti a sobeckosti by mi určitě v životě prospělo. Myslím, že to se mnou ale není zas tak hrozné. Mohla jsem být svému muži nevěrná, mohla jsem po smrti svého prvního muže střídat partnery, nebo začít pít, mohla jsem se taky ze všeho zhroutit a skončit na psychiatrii. Děti mám skvělé a se svým druhým mužem jsem už dvacet let. Taky jsem dělala chybu, že jsem měla pocit, že by beze mě nic nešlo. Žila jsem jak tažný kůň s těžkým nákladem, který nemá šanci se nákladu zbavit. Neví, že od něho může utéci. Nevím, jestli je lepší žít podle vzoru matky, nebo naopak proti tomuto vzoru. To, co se mi nelíbilo na mámě jsem nechtěla dělat svým dětem. Často jsem se vracela z návštěv u mámy úplně sklíčená, zdeptaná pocitem, že jí nechci být podobná. A přesto jsem mámu vyhledávala ve své největší opuštěnosti a beznaději a stále jsem věřila, že mě chápe a že je alespoň v myšlenkách se mnou, že mě má ráda.

Kapitola pátá
Bezmocnost v nemoci a touha pomoci.
Moje sestra Hela
" Hněv se nepřekonává hněvem, ale láskou." Buddha
Moje sestra zemřela ve svých 61 letech v podstatě po dlouhé vysilující duševní nemoci, která s sebou nesla fyzické strádání těla. Když byla ještě zdravá, věnovala mi takovou péči a lásku, že jsem jí ve všem následovala. Moje dětství až do onemocnění mé sestry bylo myslím šťastné. Měla jsem pocit jistoty, opory, pohody a posílené sebevědomí. Jako malému dítěti mi tenkrát unikalo, že Hela není tak šťastná, jak by se zdálo. Ani nevím, jestli chodila s nějakým klukem. Sestra potom, co se zhroutila, byla několikrát léčena na psychiatrii v nemocnici Ke Karlovu, později v Bohnicích. Vzpomínám, že jednou z nemocnice i utekla. Pokusila se dokonce o sebevraždu v době, kdy jsem už bydlela v internátě. Zpočátku nebyla neukázněná v dodržování léčby své nemoci. Užívala léky, chodila na kontroly, kde dostávala nějaké injekce. Uvědomuji si, že jsem nestihla s ní mluvit o jejích mindrácích, starostech, o mužských v jejím životě. Když jsem dospěla do věku, kdy by to bývalo šlo, byla jsem víc pryč než doma a ona už byla nemocná a velmi nepřístupná. Měla jsem pocit, že žárlí na to, že jsem zdravá, že chodím s klukem, a že jsem se vdala se o patnáct let dřív než ona. Psala mi tenkrát dopis, ať si ho neberu, neměla ráda ani mého druhého muže. Její rozpolcená duše si vždycky usmyslila, že jí něčím osočil, ponížil, či něco jiného a přestala se bavit nejen s mým mužem, ale i se mnou. Hela byla schopná práce asi do svých čtyřiceti let, pak už strašně nesnášela lidi, měla pocit, že jí všichni ubližují, pronásledují. Její stav se někdy velmi zhoršil a došlo několikrát k její hospitalizaci. Vím, že léčba těchto pacientů byla strašná. Hela mi vyprávěla, spíše na mě křičela: "Víš co to je? Když ti vymejou mozek?" Dostávala tenkrát elektrické šoky, glukózu do žil a nevím co ještě. Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem snad každý zná, a asi tak vypadala léčba mé sestry na psychiatrii v Bohnicích. Když se její zdraví zlepšilo, našla jí máma místo v podatelně na OPBH. Tam se jí dařilo docela dobře. Možná, že se cítila v blízkosti své matky, která tam také vykonávala nějakou administrativní práci, jistější. Dokonce se tam mámě podařilo najít jí ženicha. Byl to řidič náklaďáku, celkem pohledný muž, a tak se sestra asi ve svých 35 letech vdala. Svému muži Honzovi říkala Medvídku a myslím, že přestože se jí nevěnoval tak, jak by potřebovala, měla ho velmi ráda. Když Hela otěhotněla, nemohli jsme se z toho radovat. Tenkrát ještě neexistovala vyšetření v těhotenství, aby se zjistilo, jestli je dítě v pořádku a zdravé. Lékaři se báli, že by mohlo být dítě díky práškům, které Hela užívala, postižené. Přesvědčili Helu, aby si dítě nechala vzít. Je mi velmi líto, že se tenkrát nesvěřila se svými pocity mně, mladší sestře. Nevěděla jsem o ní nic, jestli trpěla při vyvolaném porodu, jestli plakala, jestli jí bylo vůbec líto, že se dítě nenarodilo. Léky, které užívala jí tak strašně oblbovaly. Měla jsem se možná více ptát, měla jsem se snažit jí více vidět jako zdravou. Byla jsem vždycky v její přítomnosti ochromená, nenacházela jsem slova, nevěděla jsem o čem mluvit, abych neřekla něco, co by se jí dotklo. Navíc sama jsem už měla dítě a myslela jsem si, že by žárlila na to, co ona sama nemůže mít. Hela měla nejen schizofrenii, ale byla i složitou povahu. Bylo neuvěřitelné, jak se uměla změnit u lékaře tak, že byla najednou poslušná, komunikativní a velmi inteligentní. Na to, jak nesnášela doktory, se uměla neuvěřitelně ovládnout. Pamatuji si, když jsem přišla za ní jednou do Bohnic na návštěvu, přišla mi jedna z pacientek vykládat nějaké hlouposti. Hela na mě koulela očima a pošeptala mi do ucha: "S ní se raději nebav. Ona je blázen." Zadržela jsem ztěží smích. Vždyť jsem za ní byla v blázinci. Kdo ví, možná, že kdyby byla ukázněná, chodila k lékaři, užívala léky a dostávala injekce, dalo by se s ní žít normálně. Její muž na její zdraví neměl dobrý vliv. Jediné, co měl rád bylo jídlo a alkohol. Protože byla Hela často nesnesitelná se svými stihomamy a zlostnou, ukřičenou povahou, často jsem svého švagra obdivovala, že s ní vydrží. Sama jsem si s ní zkusila hodně v mé pubertě, kdy jsem se snažila o to, aby žila normálním životem. Nemoc způsobila, že přestala žít. Nečetla, nepsala, už si nekreslila, neluštila křížovky, nehrála karty, nepletla, odmítala všechno, co jsem jí pro zábavu nabízela. Uměla obstarat nákupy, koukala na televizi, hodně kouřila a pila jakýkoliv alkohol. Někdy se zdálo, že si z nás dělá legraci, že to na nás hraje, abychom jí litovali. Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem s ní šla do kina, nebo do divadla, nadávala lidem a někdy po nich i plivala, v kině vzdychala a z divadla několikrát odešla. Tvářila se většinou zhnuseně, naštvaně, zlostně. Bylo pro mě velmi těžké se za ní na ulici nebo v tramvaji nestydět a zvládnout trapné situace. V době kdy se Hela ještě celkem poslušně léčila, brala léky a chodila na injekce, dokázala za mnou přijet ke mně na návštěvu. Pak jsme chodívaly na procházky nebo se jenom u mě vypovídala ze svých nesmyslných představ. Často jí ale, bůh ví co, naštvalo a najednou se se mnou přestala bavit. Nebrala telefony, nechtěla mě vidět. Nikdy jsem nevěděla, jak návštěva dopadne. Měla jsem o ní starost, a tak jsem si dala závazek, že jí alespoň jedenkrát za měsíc navštívím. Poslední léta svého života už skoro nevycházela. Neléčila se, polykala všelijaké prášky, které si sama koupila v lékárně, pila víno, vodku i rum, seděla jen na židli a kouřila jednu cigaretu za druhou. Měla už velmi chatrné zdraví a jednou v r. 2004 prosila svého muže málem na kolenou, aby jí odvedl do nemocnice. Honza o ní nepečoval tak, že by jí přiměl jít k lékaři. Nikdy jí k němu neodvezl a nepočkal tam s ní. Tvrdil že má práci, že by ho šéf vyhodil, že nemá čas s Helou chodit po doktorech. Nebyl ani trochu obětavý. Poprvé v r. 2004 jí lékaři dali v nemocnici docela dohromady. Byla tam velmi zamlklá, nešťastná, s nikým se nebavila, nenadávala ani neplakala. Docela jí to slušelo v hezkém červeném županu. Musela se tam podrobit léčbě, poslouchala doktory a vypadala klidně a čistě. Ve skutečnosti byla doma příšerná špindíra. Nebavilo jí zkrátka nic, ani uklízení. Velmi jsem při návštěvách trpěla, když jsem zasedla ke kávě v odporně umatlaném hrníčku, nebo když mi utřela talíř špinavou a mastnou utěrkou. Honza nechal garsonku jednou za šest let vymalovat a to bylo všechno. Taky neuklízel. Hele se ale nesmělo o tom, že má v bytě špínu vůbec říci, natož jí tam něco chtít uklidit. Bývala zlostná a sprostá. Vždyť ona přeci uklízela! Právě včera luxovala, vytírala podlahu, myla okna atd. Samozřejmě, že si vymýšlela! Mámu Hela pochopitelně hodně potřebovala, ale nesnesly se spolu. Myslím, že máma do své smrti nepochopila, co je to schizofrenie. Stále Hele něco vyčítala, nechápala její nálady, představy, jen jí napomínala a okřikovala, někdy i ztloukla. Ještě, když byla Hela zdravá, musela dělat vše podle matky, nebyla vůbec svobodná ve svých rozhodnutí. Máma se často urazila, když se spolu pohádaly, neuměla k ní být laskavá. Hela potřebovala pohlazení a aby jí někdo jenom naslouchal. Bylo to však velmi těžké jí neoponovat. Pamatuji si, že když jsem jí třeba hladila po ruce nebo po hlavě, tak se zklidnila. Myslím, že na Moravu rodiče odešli bydlet i z toho důvodu, aby měli klid. Já jsem se snažila být na Helu hodná, ale jednou mě naštvala tak, že jsem se do ní pustila a zpohlavkovala jsem ji hlava nehlava. Ona se nechala profackovat úplně lhostejně, zdálo se mi dokonce, že jí to dělalo dobře. Za rok po první hospitalizaci se ocitla Hela v nemocnici podruhé a to už se nevrátila. Přestože jsem si v duchu mnohokrát řekla, že by pro ní byla smrt vysvobození, velmi jsem jejím odchodem trpěla a měla jsem pocit viny, že umřela a já jsem u ní nebyla. Nemohla jsem jí pomoci, nemohla jsem se s ní rozloučit. Smrt jí zasáhla hodně rychle. Honza byl na cestách, chtěl Helu navštívit asi po třech dnech její hospitalizace v sobotu, já se za ní chystala v neděli, ale ona už byla mrtvá a nikdo z nás to nevěděl. Nevím, jak je to možné, že Honza nenechal v nemocnici na sebe nebo na nás telefon. Byla jsem ze všeho vyděšená k smrti a nešťastná a bezmocná z lidské hlouposti. Pohřeb proběhl celkem dobře. Bylo nás tam asi jen deset nejbližších. Rozloučení bylo kultivované bez proslovu a s krásnou hudbou. Bohužel se konal 2.3.2005 právě na mé narozeniny. Nechtěla jsem určený termín měnit. Stejně jsme byli spolu navázáni nejvíce z rodiny, a tak moje narozeniny budou vždy výročí její smrti. Je zvláštní, že mě smrt mé sestry tolik zasáhla. Půl roku po její smrti jsem o ní nemohla promluvit, aby se mi nenahrnuly slzy do očí. Celý rok jsem nosila její řetízek, který ona nesundávala z krku ani na noc, a vařila jsem si kávu do hrníčku, který jsem jí jednou darovala k narozeninám. To bylo jediné, co jsem si po smrti Hely odnesla z jejího bytu. Myslím, že přestože moje sestra byla nemocná a většinou nesnesitelná a nesnášenlivá, vzpomínky z dětství všechno přebily. Pamatovala jsem si ji jako svoji maminku, kamarádku a rádkyni. Vzpomínky z dětství jsou patrně pro náš citový život rozhodující. Dnes sestra odpočívá pod krásným stříbrným smrkem na Olšanském hřbitově a paradoxně tam leží spolu s desítky jiných lidí. Kdyby to chudák věděla, tak by asi zuřila. Lidi neměla ráda a teď je na ně přímo nalepená. Škoda, že mi matka nedovolila sestru nechat rozptýlit na loučku. Bývala bych chodila za ní posedět a představovala bych si jí každé jaro v lučních květech. Věděla bych, že konečně našla svobodu a klid. Tady pod tím stříbrným smrkem se mi zdá svázaná povinností zůstat ve vyhloubeném důlku a připomíná mi to, jak seděla na rozviklané židli ve své garsonce, vedle sebe měla láhev alkoholu, a krabičku cigaret a tak trávila většinu dne. Nicméně za ní chodím, popláču si tam, v duchu si s ní popovídám jako se zdravou. Jejího vsypu pod tento stříbrný smrk jsem se ale v květnu 2006 bohužel nemohla zúčastnit, protože mi byla diagnostikována rakovina prsu. Byl by to pro mě velký stres. Za Helou jsem přišla až za rok po ukončení mojí léčby a moc jsem se tam ze všeho vyplakala.
" Jestliže tě někdo urazil či zranil, připusť si, že se hněváš a projdi svým hněvem. Rozhodni se, co chceš udělat: hněv si jen procítit, vyjádřit ho nebo se uchýlit k nějaké akci."
"Jestliže tě někdo urazil či zranil, promluv si s ním. Budeš-li podobná zranění v sobě potlačovat a nechávat si je pro sebe, zranění poroste!"
Cherry Hartman - Buď dobrý sám k sobě

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.3)

20. října 2009 v 22:37 | Ivana Horáková
Kapitola šestá
Jak přišla nemoc
" Chyba je věřit všemu, chyba je nevěřit ničemu." Lucius Annaeus Seneca mladší
Celý život jsem byla zdravá. Všechny moje orgány fungovaly tak, jak mají. Srdce bilo jako zvon, plíce měly velkou kapacitu díky mému sportování, hlava mě bolela málokdy, antibiotika jsem užívala naposledy snad před 30 lety. Když mi bylo 35 let, upozornil mě gynekolog, že mám na děloze myom. Protože mi řekl, že to nic není, tak jsem si toho dále nevšímala. Chodila jsem však poctivě každý půl roku celá léta na kontroly. Netušila jsem tehdy, co mi jednou tenhle nádůrek, velký jako vlašský ořech, způsobí. Když se ženská dostane do přechodu, není o co stát. Neví dne ani hodiny, co jí potká. Jestli se menstruace sama ztratí, nebo jestli kvůli častému a dlouhému krvácení nebudou nutné kyretáže! Všechny nás potká změna nálad, návaly a jiné zdravotní problémy. Já jsem po svých 45 letech začala menstruovat ve velmi krátkých intervalech, a tak jsem si požádala o nějakou hormonální léčbu a paní doktorka mi ji předepsala. Podnikala jsem, pracovala jsem jako kosmetička a masérka, a časté menstruace mě docela vysilovaly. Taky jsem se chtěla chovat poamericku. Všude se psalo, že hormonální léčba nezpůsobuje rakovinu, že je to hloupost, že naopak ochrání ženu před osteoporózou, nemocí srdce a jinými nemocemi. Po ročním užívání hormonů jsem dostala cystickou mastopatii. Gynekoložka mi nahmatala v prsou cysty a předala mě doktorce, kterou jsem si vybrala sama ze tří nabídnutých lékařů, specialistů na nádorová onemocnění prsou. Vybrala jsem si chiruržku z místa svého bývalého bydliště, neboť jsem to tam dobře znala. Hormonální tablety jsem brát už nesměla a chodila jsem pravidelně na kontroly 1x za půl roku na prohmatání prsou na chirurgii a odtud mě posílala doktorka 1x za rok na sonografii a 1x za 2 roky na mamografii. Byla jsem tak pravidelně kontrolovaná jestli se cysty nějak nemění. Jsem člověk, který si nemoci nepřipouští, léky konzumuji nerada a ani ve snu by mě nenapadlo, že cysta v prsou je něco vážného. Měla jsem malé zkušenosti s nemocemi. Když mi bylo asi 49 let, gynekoložka zjistila, že můj malý myomek na děloze značně vyrostl až do velikosti tenisového míčku a proto mě poslala urychleně do nemocnice na podrobnější vyšetření a následnou operaci. Jenže mně se vůbec nechtělo. Kromě dvou porodů a jednoho samovolného potratu jsem nezažila žádnou operaci! V nemocnici mě prohlédli poprvé vnitřním "sonem". Mladý lékař řekl: "Tak je to dost velký, vyndáme to všechno, už to nebudete potřebovat!" Ani nevím, proč se mě lékař svým vyjádřením tolik dotkl. Moje ženská duše se vzepřela a cítila se ponížená. Věděla jsem, že jsem už stará a i kdybych byla mladší, tak bych dítě už nechtěla, ale lékař byl mladý, já proti němu stará a on zkrátka nebyl gentleman. Nedokázal mně šetrněji oznámit a vysvětlit proč mi musí vzít moje ženské orgány. Po listopadu 1989 si člověk mohl lékaře vybrat podle svého uvážení. Tak jsem opustila svoji gynekoložku a hledala posouzení u jiných gynekologů. Přes tři lékaře jsem se propracovala k velmi zkušenému gynekologovi, zároveň i soudnímu znalci, který vykonával i chirurgické operace. Operace byla nutná a pan doktor mi řekl, že mě bude operovat on sám. Paradoxně jsem se přestala bát a začala jsem se dokonce těšit, že si v nemocnici odpočinu, a že po operaci budu mít od tý blbý menstruace pokoj. Jediné, z čeho jsem měla obavy, byla narkóza. Doma jsem před nástupem do nemocnice všechno uklidila, urovnala, manželovi uvařila, a tak trochu se loučila, kdybych se náhodou z narkózy neprobrala. Operaci mi pan doktor provedl spolu se svým kolegou laparoskopicky. Vzali mi dělohu i vaječníky.
" Tak to bylo velký, jak dětská hlava", slyšela jsem první větu po probrání z narkózy. "Málem jsme vás museli řezat, ale přemluvil jsem kolegu, aby se pokusil. Museli jsme to ve vás rozcupovat, abychom to celý dostali ven." Nechápala jsem, jak mi můj myom mohl vyrůst z tenisového míčku do velikosti dětské hlavičky za dva měsíce. Vypadalo to, že si moje tělo řeklo poté co jsem souhlasila s operací, že už se nebude bránit růstu vetřelce. Jsem holka plánovitá, a tak jsem se už před operací rozhodla, že si řeknu o nějaké hormony, abych nebyla omezovaná v práci návaly krve, které postihují ženy v přechodu. Do důchodu jsem měla ještě daleko, chtěla jsem mít klid na práci a jiné aktivity. "A kdy mi nasadíte estrogen?" vyhrkla jsem hned, když jsem poprvé po operaci mluvila s lékařem. " Až za týden, až vyndáme stehy. Ještě musíme počkat na histologii." odpověděl doktor. Vůbec mě nenapadlo, když byla řeč o histologii, že bych mohla mít v sobě nějaký zhoubný nádor. Skutečně, ani trochu jsem se nebála. Hormonální léčbu mi pan doktor předepsal údajně velmi šetrnou. Do lázní mě po téhle celkem náročné operaci neposlal ani obvodní lékař ani gynekolog. A já jsem tenkrát ani o ně nestála. Byla jsem celkem v pohodě, těšila jsem se, až se uzdravím. Ani náhodou jsem si nepředstavovala hrůzy, které za tři roky po operaci následovaly. Přestože jsem byla svému gynekologovi a jeho kolegovi vděčná za výborně provedenou laparoskopickou operaci, mám výhrady k jeho následné léčbě. Lékař vystudoval medicínu proto, aby co možná nejsvědomitěji a nejpoctivěji pomáhal lidem vypořádat se s nemocemi. ON se naučil, jak má léčit, co tělu prospívá, jaké v organismu probíhají chemické reakce. Pan doktor mohl moji laickou horlivost po hormonech usměrnit. Až později, po přestáté vážné chorobě jsem se dozvěděla, že se hladina estrogenu dá zjistit z rozboru krve, a že se estrogen tvoří v těle i bez přítomnosti vaječníků. Proč nás lékaři neinformují o všem co se týká nemoci, neudělají různá doporučení, kontrolní prohlídky, které opodstatňují podávání léku.
Zkrátka, lékaři by měli pracovat tak, aby mohli říci: "Mám čisté svědomí tohle jsem pacientovi říkal a on se přeci jen rozhodl jinak." Kdyby mi tenkrát gynekolog řekl, že žádné hormony nepotřebuji, protože zjistil že mám estrogenu dost, nebrala bych NIC!!! Mám v povaze věřit. Bohužel až po rozvinutí rakoviny mého prsu, jsem se dočetla v časopise, že podávání hormonů po padesáti letech života  ženy se má uvážit. Američtí vědci přišli na to, že se zvýší výskyt rakoviny prsu u žen, které v tomto věku užívají hormonální léky. Na základě těchto výzkumů přestaly mnohé americké ženy užívat hormonální substituci a výskyt rakoviny prsu se v USA snížil. V České republice onemocní rakovinou prsu přibližně 6000 žen ročně. Škoda, že se o tom nepsalo už v roce 2003, určitě bych se rozhodla estrogenní tablety nebrat. Proč lékaři a vědci nepřemýšleli o tak obrovském nárůstu rakoviny? Léčba rakoviny stojí zdravotnictví mnohokrát více než krevní rozbor. Nechci si myslet, že hormonální tablety předepisují z toho důvodu, že z každé prodané krabičky mají zisk. Je mi smutno z toho, že lékaři tolik bojují proti alternativní léčbě, která by v tomto případě nadělala více užitku než předepsané léčivo.
Existuje například hormonální bylinný lék Sarapis, který ženám v přechodu pomáhá od návalů horka a jiných problémů. Na kontroly prsou jsem chodila poctivě a pravidelně od roku 1997. Moje lékařka se vyjadřovala pokaždé jinak. Když mi cysty jednou zmizely a já se radovala, že už nebudu muset na kontroly, řekla: "No, to nic neznamená, ani mamograf a sonograf nejsou neomylné, přijďte za půl roku a vyřízneme to!" Co by řezala jsem vůbec netušila. Povídám: Mám se prohlížet sama? Doktorka řekla:
"Kdybyste si to našla sama, už by bylo pozdě!" Tak, co má člověk vlastně dělat? Když dnes slyším, jak lékaři nabádají ženy ke kontrolám prsou sonografií, nebo mamografií, mám chuť zakřičet: " To nestačí, musíte se prohlížet samy! A hlavně při sebemenším podezření, že v prsu něco máte, žádat posouzení nejlépe od několika lékařů. Byla jsem v šoku po nálezu dvou podezřelých útvarů v pravém prsu a následné biopsii, kdy byl nález pozitivní. Jak se to mohlo stát? Chiruržka mě v březnu 2006, kdy jsem po půl roce přišla na pravidelnou kontrolu, okamžitě poslala opět na na sonografii i mamografii. Mně samotné se to už nezdálo. Sama jsem si prsa nikdy nevyšetřovala, když mi bylo lékařkou řečeno, že už by stejně bylo pozdě. Myslela jsem si, že když mi prsa prohmatá přímo odborník, chirurg 2x za rok, že se nemusím bát. Nechci nikoho jmenovat, mám jen zájem o to, abyste vy, potenciální pacientky, lékařům tak úplně nevěřily. Je třeba se o sebe trochu prát, nebát se, žádat vysvětlení a bojovat za právo na opětovné kontroly, když se vám něco nelíbí. Vy znáte sebe a své tělo nejlépe! Vždyť si dnes můžeme tyto kontroly zaplatit, není třeba se spoléhat jen na doporučení svých lékařů. Měla jsem tehdy jediné štěstí, že lékařka, která mi provedla obě vyšetření a četla mamografický snímek, mé chiruržce napsala: "Stacionární, fibrozní mastopatie, vícečetné hypoechogenní útvary nepravidelného tvaru vpravo, bez kalcifikací, nález spíše benigního charakteru, k upřesnění doporučuji cílenou biopsii." Všimněte si, že se domnívala, že je nález benigního charakteru, ale naštěstí doporučila biopsii. Tuto biopsii měla ale doporučit před rokem, kdy byly útvary ještě malé. Nyní jsem měla 2 nádory velké 27x19x22 mm a 35x22x41mm. Později, když jsem si vyzvedla všechny mamografické snímky od roku 1997, jsem sama jako laik rozpoznala na snímku z listopadu 2005 dvě velké rozplizlé skvrny. Už tehdy se měla provést biopsie a nádory by byly mnohem lépe léčitelné a léčba by trvala kratší dobu. Tento mamografický snímek vyžadoval hlubší prozkoumání. Odborníci tvrdí, že se dá mamografií najít i milimetrové útvary. Jak je možné, že u mě objevili nádory až byly velké dohromady 43 cm3? Škoda, že pacientka nemůže snímek vidět, že nedochází ke kontrole snímku ještě dalším lékařem. Co dělat, když lékař neumí snímek dobře posoudit? Slepě jsem důvěřovala a žila s přesvědčením, že jsem zdravá. Později, když jsem o tom přemýšlela, vzpomněla jsem si na to, jak paní doktorka ke mně promluvila při předávání všech mých mamografických snímků za období devíti let. Měla jsem je vzít s sebou, až půjdu na biopsii. Lékařka mi tenkrát řekla: "Kdyby vám tam něco našli, tak vás mohu poslat k dobrému doktorovi do Vojenské nemocnice." Byla jsem vyděšená a měla jsem pocit, že jde o jakýsi obchod s pacientem. Chiruržka po přečtení výsledku okamžitě telefonovala svojí známé a zařídila mi provedení biopsie v co nejbližším termínu. Měla jsem radost, že jsem se dostala do rukou nesmírně milé, křehké, sympatické a důvěryhodné lékařce, která ale bohužel poznala už z odebraných vzorků, že je to špatné. Vycítila jsem to, když se mě zeptala, jestli beru hormony, a když ano, tak ať je ihned přestanu užívat! Byla jsem sice vyplašená, ale stále jsem se utěšovala v naději, že rozbor tkáně může být negativní, že nesmím předčasně přemýšlet o nejhorším. Pro výsledek biopsie byla se mnou moje dcera, a tak se chudinka dozvěděla, že její matka má invazivní spíše duktální karcinom mammy gr. 1 a to dvakrát. Já i moji nejbližší jsme byli sice smutní, ale celkem klidní, protože jsme neměli vůbec tušení, co bude následovat. Můj mozek odmítal přijmout nějaký katastrofický scénář. Měli jsme přijít dohodnout způsob léčby a Jirka šel raději se mnou. Čekali jsme spolu na pana primáře a já byla stále celkem klidná. Na mém muži se málokdy pozná pohnutí mysli. Když se dozvěděl o mém onemocnění, zvládl to bez uronění slzy a mlčky. Doktor nás přivítal, skoro nemluvil a první věta, kterou po přečtení všech výsledků byla: "Přišla jste pozdě!" Jsem plachá a u lékaře většinou odevzdaná, a tak jsem nebyla schopná se zeptat, jak to myslí? Zmohla jsem se jenom na takový náznak boje a pípla jsem: "Vždyť jsem byla pod kontrolou!" Pan primář mi sdělil, že tam ty potvory mám už dva roky a že se to někdy hned nepozná! Věta "Přišla jste pozdě" mi zněla v uších snad týden, a moc a moc jsem sama sebe musela přesvědčovat, že to neznamená, že umřu. "Přišla jste pozdě! " Proč? Tím se stalo, že mi pan primář nebyl zprvu sympatický a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem našla pro sebe vysvětlení, že má moc práce, že se nemá čas s každým vybavovat. Později jsem se dozvěděla, že sám prodělal rakovinu a vyléčil se, že pomohl stovkám žen, kterým lékaři z jiných nemocnic podali třeba špatnou chemoterapii, nebo zvolili špatný postup léčby. Odpustila jsem mu tuto nevhodnou větu a to, že skoro vůbec na pacienta nemluvil.
Lékař mi naplánoval léčbu, která měla oba nádory zmenšit natolik, aby se mohla provést operace bez amputace celého prsu, takže 3 chemoterapie vždy jedenkrát za tři týdny, pak operaci a pak zase 3 chemoterapie stejného typu a na závěr asi 25x ozařování. Ve skutečnosti jsem měla celkem osm chemoterapií, pět před operací, tři po operaci, a ozařování bylo denně 32x. Dnes už vím, že to stálo za to utrpení, protože jsem zažila za ten rok i mnoho pěkných věcí a šlo žít i obyčejným životem. Dřív ve mně slovo rakovina vyvolávalo asociaci s neodvratnou smrtí. Dnes už mám jednak jiný vztah ke každému dni v mém životě a jiný vztah k případnému mému dřívějšímu nebo pozdějšímu skonání. Dá velkou práci zpracovat představu, že člověk umře. Je velmi těžké vydržet trpět chemoterapiemi a jejími následky. Když je člověku špatně a má třeba střevní chřipku, ví, že to přejde a bude zase dobře. Léčba rakoviny prsu ale trvá třeba celý rok a nevíte, jak to dopadne. Po naplánování léčby jsem to chtěla vzdát a vykašlat se na chemoterapie a ozařování, ale nevzdala jsem se a nyní se těším relativnímu zdravím.
Nechci unavovat svým deníkem, který jsem si psala v průběhu celé nemoci. Myslím ale, že bych měla předat svoje zkušenosti, a budu ráda, když si můj příběh přečtou nejen ženy, ale i lékaři. Měli by vědět jak se jejich pacienti cítí po chemoterapiích. Pochybuji, že se při své práci v ordinacích a nemocnicích od svých pacientů dozvědí podrobnosti. Pevně věřím, že se od chemoterapií začne ustupovat. Dnes (9/07) už vědci v Austrálii zkoumají, jestli by chemoterapie nemohly být nahrazeny nějakou alternativní cestou. Při přečtení článku o tomto výzkumu jsem si začala vyčítat, že jsem je absolvovala. Co kdybych se uzdravila i pomocí jiné cesty? Nemuselo mně být tak zle! Věřila jsem ale doktorovi a je pravda, že se mi chemoterapiemi zmenšily nádory skoro o 80 %! Zmizely by nádory pomocí jiné alternativní léčby úplně? Nebo bych do roka umřela?! To nemůže nikdo vědět!
Měla jsem známého, jemuž doktor bez obalu sdělil, že za půl roku umře. Měl rakovinu svalu. Lékaři mu dávali pouze léky. On sám použil snad vše, co mohla alternativní medicína nabídnout, od bylinných čajů přes enzymy až po tobolky ze žraločí chrupavky. Ten člověk chodil od léčitele k léčiteli. Když přišel za rok na kontrolu, doktor mu řekl: " Ale vy už jste měl být mrtvý!" Opravdu, takhle neomaleně může zacházet s pacientem vzdělaný lékař, od kterého pacient očekává empatii a pomoc. Můj známý žil ještě další tři roky. Jen Pán bůh a dotyčný mrtvý ví, co ho drželo při životě. Zkrátka existuje něco, co lékaři a vědci nedokáží objevit. Nějaká skrytá energie v nás, mohutná síla myšlenky a víry, láska a sounáležitost s našimi bližními, síla slova, kterou na nemocné působí jejich bližní, přátelé a síla víry ve vlastní uzdravení.
Já jsem se nakonec rozhodla pro postup léčby, který zvolil můj lékař onkolog. Myslím, že jsem to musela udělat kvůli mému muži, dceři a synovi. Mně samotné se do léčby nechtělo. Proč to prodlužovat? Proč trpět? Každý dříve nebo později musí umřít! Já jsem své v životě splnila a to, že se nedožiji důchodu, kdy bych mohla mít konečně čas na sebe, mi najednou nevadilo. Střídaly se u mě pocity odhodlání zemřít se strachem z bolestivého umírání, obavami z dlouhodobé náročné léčby a zpytováním sebe samotné. Má vůbec smysl tuto léčbu podstoupit? Uvědomovala jsem si, že moji nejbližší vnímají mé rozhodnutí neléčit se jinak. Byli by bezmocní a vystrašení. Co by se se mnou stalo, kdybych se nechtěla podrobit klasické léčbě? Tím by se velmi zkomplikoval duševní život celé rodiny. K mému uzdravování by určitě vyděšení nebo prášky utlumení členové rodiny nepomohli. Jak jsem řekla, nejvíce mi paradoxně pomohla dcera, která evidentně tím, že jsem takhle ošklivě onemocněla, trpěla nehůř. Moje kamarádka, do které bych nikdy neřekla, že se mi bude chtít věnovat, byla taky poklad. Svým klidem, věcností a humorem mně dodávala sílu, nabízela mi doprovod v době mezi chemoterapiemi, kdy mi už bylo lépe a tudíž jsem mohla žít téměř normálním životem. Tehdy jsem nakupovala, šla do hospůdky, do divadla, na výstavu, byla jsem na koncertě Claptona, chodila ke kamarádce na návštěvu. Zjistila jsem, že bez zájmu nejbližší rodiny a přátel by člověk mohl upadnout do hluboké deprese a nechuti se uzdravit. Je mi líto opuštěných a osamocených lidí. Člověk uzavřený a nespolečenský netuší, jak bude jednou trpět při umírání, protože se ze všeho nevypovídal, neuvolnil svoje pocity ukřivděnosti, zloby nebo smutku. To všechno má uzavřený člověk v sobě, ostatní mu nerozumí a nemohou mu pomoci. Odnáší si tuto zátěž s sebou na onen svět jako těžký batoh na zádech, který s ním zůstane na věky spjatý. Proto mluvte, zpívejte, tancujte, přátelte se, hrajte si s dětmi, plačte, vztekejte se, svěřujte se, milujte a hlavně stále odpouštějte nejen ostatním ale i sobě. Zpytujte svoje pocity a zapojte svoje podvědomí k tomu, abyste poznali, co je pro vás dobré, a co ne. Týká se to míry ve všem, v pití alkoholu, v množství přijímání jídla a sladkostí, v množství práce a odpočinku, spánku a bdění, klidu a pohybu, sexu a abstinence. Moje dcera mě v době nemoci zásobovala knihami od Luule Viilmy. Je to estonská lékařka, gynekoložka a porodník, a pracovala v tomto oboru osmnáct let. Potom absolvovala kurz parapsychologie, otevřela si svojí praxi a na základě znalostí z medicíny, praxe i svých osobních zkušeností pomáhá lidem v jejich uzdravování pomocí psychologie a to cestou odpouštění. Prozatím napsala osm knih "Odpouštím si". Já sama jsem přečetla při své nemoci pět knih z této řady, a musím konstatovat, že mi Viilma velmi pomohla. Za ten rok nemoci i nyní každou chvíli někomu něco odpouštím, pak odpouštím sama sobě, a na závěr svému tělu, prsu, koleni, zádům a jiným částem těla, které mě začnou bolet. Nebudete věřit, ale síla této myšlenky odpouštění je tak mocná, že mi bolest zatím vždy zmizela. Je ale těžké naučit se tuto sebeléčbu používat. Pokud chcete, kupte si alespoň její první knihu "Duševní světlo" a potom možná pochopíte. Ona sama nepřijme do svého léčení nikoho, kdo nepřečetl její první knihu. Je to dlouhodobé studium, sebezpytování, soustředění, meditování a umění hluboké relaxace. Pak, když pochopíte, bude vám dobře a bude pro vás něčím zvláštní, motivující a optimistický každý den.

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.4)

20. října 2009 v 22:36 | Ivana Horáková
Kapitola sedmá
Průběh léčby
" Žádná strast není tak velká jako strach před ní." John Locke
" Jen to je ztraceno, čeho se vzdáme." Gotthold Ephraim Lessin

Čekají vás tři chemoterapie v intervalu tří týdnů, operace, další tři chemoterapie a asi pětadvacet ozařování. Takto zněl verdikt lékaře k mé nemoci. Člověk vůbec netuší, co ho čeká. Když jsem vyslechla tento plán léčby, vůbec to se mnou nic neudělalo. Zůstala jsem klidná a byla jsem ráda, že se se mnou bude něco dít.
Na první chemoterapii 8.6.2006 jsem přišla, vlastně mě přivezl manžel, a byla jsem celkem v pohodě. Sestry mě uložily do polohovací postele s květovaným povlečením na prošívané dece a polštáři. Napíchly mně žílu a dávaly postupně nějaké kapačky. Jedna z nich měla oranžovou barvu. Neležela jsem tam sama, a tak jsem se mohla bavit s ostatními pacientkami, od kterých jsem vyslechla jejich příběhy. Měly recidivu nemoci, jedna po osmi letech a druhá asi po dvou. Lékaři v Kladně si mysleli, že jí z jizvy po operaci prsu lezou stehy, ale byl to obnovený karcinom. Přemohl mě strach. Sestry mi daly přečíst knížku o léčbě chemoterapií, a to jsem se začala bát ještě víc. Těch příznaků, jak chemoterapie ničí v těle kdeco, tam bylo tolik, že se mi zdálo nemožné to přežít. Korunu všemu dala jedna ze sester, která nás nové pacientky přišla informovat o možných následcích chemoterapie. Bylo mi řečeno, že mi vypadají vlasy, že mně odejdou zuby, že mi bude špatně od žaludku, že se poškozují všechny orgány. K tomu mi sestra řekla, že některé ženy, kachny, zvrací jen co vidí budovu nemocnice, že to je všechno v hlavě, a že se musí člověk umět ovládnout. Hned jsem si pomyslela, že bych tedy zvracet neměla, abych byla hodná holka. Nelíbilo se mi, jakým způsobem mě sestra sdělovala informace o důsledcích chemoterapie. Její řeč byla neosobní, hrubá, neomalená, povýšená. Kdyby sestra neřekla nic, bylo by to mnohem lepší. Stačilo, že jsme si přečetly o chemoterapii brožuru. Myslím, že ta nás informovala a vyděsila dostatečně. Pak měl následovat chlácholivý rozhovor s optimistickým závěrem.
Moji první chemoterapii jsem zvládla vcelku dobře. Přijely za mnou děti a mluvili jsme bůh ví o čem, a bylo mi docela veselo. Čekala jsem, až mě vyšetří lékař. Když jsem vešla do jeho ordinace, jenom jsme se pozdravili a pak bylo dlouhé ticho. Studoval můj chorobopis. Potom řekl tu osudovou větu: "Přišla jste pozdě!" Špitla jsem, že jsem chodila pravidelně léta na kontroly. Když jsem mu řekla, že poslední mamografický snímek byl udělaný v listopadu 2005, řekl, že to tam už muselo být a že jsou nádory staré 2 roky. Hrklo ve mně a cítila jsem vinu, že jsem si nevyšetřovala prsa sama. Už jsem řekla, že mě každý půl roku prohmatala prsa moje ošetřující lékařka, chirurg, odbornice na onemocnění prsou. Ona sama mi říkala, že když si v prsu nahmatám bulku, bude už pozdě. Myslela jsem, že jsem v dobrých rukou. Chodila jsem poctivě na všechny kontroly, sonografii i mamografii a věřila jsem svým oběma lékařkám, že jsem v pořádku. Pan primář řekl, že se to někdy špatně poznává, ale já si pomyslela, že takhle velké nádory by poznal snad každý. Komu jsem svěřila péči o své zdraví? Někomu, kdo nerozumí svojí práci? Ale teď už bylo pozdě na sebezpytování. Teď se věc musela urychleně řešit! Lékař mi změřil nádory, které byly označeny čtyřmi vpichy. Potom dlouho něco počítal, dal mi prášky proti nevolnosti, doporučil lehkou stravu, trochu piva. Opustila jsem onkologii a jela jsem s dětmi a mužem domů. Nenapadlo mě spolknout prášek hned, protože mi nic nebylo, jen jsem byla slabá. Vůbec jsem netušila, co přijde. Ještě jsme si zašli do pizzerie na tuňákový salát. Pizzerie byla v patře a já jsem slabostí sotva vylezla schody. Na salátu jsem si ale pochutnala, a pak jsme jeli domů, kde jsme si ještě povídali, dali si kávu a kousek koláče. Potom jsem všechny přesvědčila, že mohou ode mne odejít, že to zvládnu sama. Syn říkal, že by měl u mě někdo po chemoterapii zůstat. Myslela jsem, že přehání svoji starostlivost. Měl známou, která tuhle nemoc a léčbu měla za sebou, a tak od ní věděl, jak jí bylo. Vyprávěl mi, že se po chemoterapii plazila po břiše. Já jsem ale měla pocit, že mi nic není. Jen ta slabost!
Zůstala jsem sama a koukala na televizi a asi v 16 hodin mi začalo být blbě. Zvracela jsem asi 5x, zkoušela pít pivo, heřmánkový čaj jen po lžičkách mezi zvracením. Pak jsem si vzpomněla na ten prášek, co mi dal doktor, trochu mi pomohl, ale zvracela jsem až do 22. hod. Vždy, když jsem se vyzvracela pocítila jsem úlevu, podobnou tomu, když člověk něco špatného sní a konečně to vyhodí ven. Dokonce jsem šla zvesela zametat a myslela jsem si, že je konec trápení, ale zase to začalo. Nejhorší byla představa, že mi takhle teď bude vždycky po tý hnusný chemoterapii! Člověku se nechce trpět, chce se mu raději umřít, nemá nikterak optimistické vyhlídky. Ve 22:30 jsem šla spát modlila se, abych usnula. Spala jsem až do 00:30 a šla jsem na WC. Pak jsem nemohla dlouho usnout a dělala jsem si všechny možné vizualizace to znamená, že jsem si například představovala svítící kuličku, která mi čistí žaludek, a celé tělo od těch jedů. Kulička je na sebe nabaluje a potom shoří. Také jsem prosila moje buňky imunitního systému, aby zastavily růst rakovinných buněk a další vizualizace jsem prováděla na svoji ochranu. Když jsem šla podruhé na záchod, bylo mi na omdlení. Spolkla jsem lžičku heřmánkového čaje a honem jsem si lehla. Udělalo se mi dobře a spala jsem až do rána. Už v noci jsem pocítila hlad, ale ráno jsem se bála snídat. Donutila jsem se sníst aspoň půl rohlíku s medem a zelený čaj. Při chemoterapiích se musí stále pít, jen po troškách, aby se tělo čistilo od jedovatých zplodin. Výborné jsou zelený čaj, heřmánkový čaj, šťáva z grepu. Po obědě jsme se rozhodli, že pojedeme raději na chaloupku, abych byla na čerstvém vzduchu. Samozřejmě, že jsem v autě vyzvracela i pár lžiček lehkého oběda.
Po příjezdu na chalupu jsem se uvelebila do lehátka, přikryla se dekou a hodlala odpočívat. Snažila jsem se něco málo sníst, ale nešlo to. Dcera mi udělala čerstvou šťávu z karotky, banánu a jablka, zředěnou vodou a doplněnou kousky banánu. Po lžičkách jsem snědla asi skleničku téhle dobroty. Celkově mi nebylo dobře až do večera. Usnula jsem ale a spala dobře. Mám výhodu, že vždycky spím. Kolik různých stresů jsem v životě zažila a spánek se vždy dostavil bez prášku. Nesnáším léky a v životě jsem si vzala jen pár acylpyrinů, pár prášků proti bolení hlavy, antibiotika jsem měla naposledy někdy před 30 lety, antikoncepci jsem brala jen 2 roky a to jen po narození syna, abych náhodou neotěhotněla brzy po prvním porodu. Nakonec v padesáti letech mně po totální hysterektomii naordinovali hormonální léčbu a ta mi asi způsobila rakovinu prsu! Teď zkouším touto strašnou chemoterapií jak zvíře a vůbec nevím, jestli mně to pomůže! Musím věřit! Myslela jsem si, že také chemoterapie zvládnu bez léků, ale to opravdu nešlo.
Snažila jsem se i při nevolnosti trochu pracovat, vařit, a přemýšlela jsem, jaké jídlo by mě nemuselo uškodit, ale bylo to velmi těžké. Strava se spíše skládala z tekutin, velmi dobře mi udělalo žvýkání hlávkového salátu, polkla jsem z něj jen vodu a ostatní vyplivla. Pamatuji si, že když mi manžel přinesl salát na talíři, vrhla jsem se na něj jako hladové zvíře. Tělo asi potřebovalo železo a kyselinu listovou. Na chaloupce jsem skoro pořád odpočívala venku na vzduchu a pila jsem mátu peprnou, šalvěj, meduňku a jiné uklidňující čaje na žaludek. Kromě žaludeční nevolnosti se objevily další příznaky - zácpa, výtok z pochvy, únava a malátnost, bodání pod pravým žebrem, kolem nádorů, pokašlávání, trochu bolest hlavy, ošklivý pocit v ústech, citlivé a zduřelé dásně, pobolívání v kloubech.
V noci 11.6. (třetí den po chemoterapii) jsem hodně kašlala a vykašlávala hlenovité nazelenalé výpotky. Ráno jsem se pokusila o normálnější snídani a to byla bílá káva a půl rohlíku namazaným medem z pampelišek. Vzala jsem si i Geriavit, vitamíny, které mi doporučila lékařka. Po cestě domů z chalupy jsem dostala chuť i na zmrzlinu a doma dokonce na topinku s česnekem a tak jsem si obojí v malém množství dopřála a byla jsem šťastná, že je mi lépe. V pondělí mě čekala různá vyšetření. Sono srdce dopadlo dobře, na gynekologii to bylo taky v pořádku. V mém břiše se z gynekologického hlediska již nedalo, co sledovat. Na rentgen kostí jsem byla objednaná do Thomayerovy nemocnice. Tam jsem strávila skoro celé dopoledne. Lékař dá pacientovi nejprve do krve kontrastní látku a pak až za tři hodiny ho zrentgenuje. Jirka byl se mnou, ale měl nějaké povinnosti a musel na chvíli odejít. Šla jsem do lahůdek, kde jsem si dala kávu a dort a povídala si s jednou pacientkou. Trochu mě to pozvedlo náladu. Celý den bylo horko a já měla obrovskou žízeň. Celou léčbu jsem musela mít stále s sebou nějaké pití a po troškách upíjela. Ani v noci nesmělo pití chybět na nočním stolku.
13.6 (pátý den po chemoterapii) se mi kašel změnil v chrapot, a měla jsem citlivější dásně a afty v ústech. Zkusila jsem sníst i syrovou zeleninu například ředkvičky. Všeho jsem jedla velmi málo. Bála jsem se nevolnosti. Všichni kolem mě se tvářili, že to všechno přejde a zase budu zdravá, a tak jsem se i já tvářila, že jsem zdravá a odešla jsem do práce. Provedla jsem kosmetické ošetření čtyřem klientkám. V noci jsem spala dobře, ani jsem moc nekašlala, až ráno se mi vylučoval zas ten ošklivý hlen. Cítila jsem pořád odpornou sladkost v ústech. Denně provádím vizualizaci 3x až 4x a pálím rakovinné buňky na rozžhaveném roštu nebo je ničím plamenem.
14.6. jsem si uvědomila, že jsem nebyla vůbec na stolici. Zkusila jsem se napít na lačno teplé vody. Zatím to nepomohlo.
Sedmý den po chemoterapii se dává tzv. dopich. Myslila jsem si, že dostanu jen nějakou malou injekci, ale mýlila jsem se. Byl to malý pytlík nějaké chemie, která mi zase tekla po kapkách do žil. Po celou dobu chemoterapie mě nenapadlo zjišťovat a zapsat si název chemických léčiv. Stejně bych tomu nerozuměla. K čemu by mi bylo znát jméno toho hnusu? Dopich trval ale asi jen 3/4 hodiny. Byla jsem veselá, že je mi dobře. Nepředpokládala jsem, že by mi mohlo být zle. Měla jsem objednanou jednu paní na odpolední kosmetické ošetření. K obědu jsem s chutí snědla francouzské brambory, ale bohužel se u mě moc neohřály. Kosmetické ošetření jsem dokončila silou vůle a poté, co jsem se s klientkou rozloučila, jsem šla zvracet. Teď už jsem věděla, co to je dopich, a že i při něm musím být opatrná s jídlem. Tento den jsem rovněž absolvovala sono břicha, na kterém mně zjistili, že mám na pravém laloku jater útvar hypoechogenní 2x3 cm, a proto musím na CT, aby se vyloučila metastáze. Odpoledne jsem byla sama doma a četla jsem si v knize "Jak předcházet rakovině prsu" o metastázích a přepadla mě obrovská úzkost a strach. Jsem člověk, který musí o každém svém problému vědět co nejvíce. Knihy mě vždy provázely životem a poskytovaly mně informace, jak se mám chovat v neznámých situacích, v době těhotenství a porodu, při výchově mých dětí, při manželských nesnázích, po smrti mého muže, při neshodách v zaměstnání a v rodině. Když jsem se začala starat na chalupě o kočky, musela jsem si o nich nejprve něco nastudovat a tak to bylo i s mou nemocí. Co mě čeká? Jak nemoc probíhá? Co se mi může stát? Jak mi mohou pomoci lékaři? Zažila jsem hodně pocitů bezmoci, ale takhle vyděšeně jsem se ještě necítila nikdy. Co když bude v játrech metastáze? Musím se pomalu připravovat na smrt. Jak to zvládnu? Co mám dělat? Musela jsem se se svými obavami někomu svěřit. Opět mě zachránila moje kamarádka Jana. Nemohu říci, že mě úplně uklidnila, ale zatelefonovala svojí známé lékařce, která měla s těmito nemocemi zkušenosti a ta mi vzkázala, že tento typ karcinomu většinou metastázuje do kostí, že v játrech metastáze určitě mít nebudu. Trochu jsem se zklidnila, ale cítila jsem potřebu odborné pomoci a napadlo mě hledat na internetu psychologa, který by mě mojí nemocí provázel a pomohl by mi vyrovnat se s jejími úskalími. Ještě mám před sebou dlouhou cestu a sama to nezvládnu! Zajímavé je, že mě vůbec nenapadlo volat své ošetřující lékařce nebo sestrám. Moje plachost a obava, abych neobtěžovala zbytečně doktory je až chorobná. Raději se zničím? Zatím jsem se snažila na moji nemoc nemyslet a řekla jsem si, že o ní přestanu číst.
V pátek jsem šla do práce a udělala jsem tři kosmetické ošetření. Měla jsem toho plný zuby, ale bylo to hodně důležité pro moji psychiku. Viděla jsem se s kolegyní a dcerou, popovídala jsem si s nimi a bylo prima, že jim nevadilo, že jsem o svých problémech a starostech otevřeně mluvila. Je to skutečně velmi úlevné se vypovídat. V sobotu jsme jeli zase na chaloupku, bylo mi docela dobře, jen přetrvával hlenovitý kašel, měla jsem hodně zduřené dásně. Stále si je masíruji Tea Tree olejem, vyplachuji ústní vodou i v noci. Moje ucpaná střeva už toužila po úlevě, a tak jsem použila Guttalax a po křečovitých bolestech v břiše jsem se konečně vyprázdnila. Byla to nádhera!
V neděli 18.6. svítilo slunce na blankytné obloze. Měla jsem dobrou náladu, chvilkami jsem pracovala i na zahradě a střídavě odpočívala ve stínu na lehátku. Po celou dobu nemoci jsem se neopalovala. Pod sluncem jsem se pohybovala s kloboukem na hlavě. Při práci jsem si dávala pozor, abych se nezranila, protože člověk má po chemoterapiích málo krevních destiček, rány se mohou špatně hojit, mohou se zanítit a imunitní systém by se velmi oslabil.
19.6. v pondělí mi provedli tzv. značení. Jehlou a uhlíkem mi označili, kam až nádor sahá. Měla jsem na prsu čtyři tečky, které označovaly poměrně velké ložisko. Tohle tetování pomůže na sonografii lékařkám. Budou se moci lépe orientovat, jestli se nádory zmenšují a chirurg bude mít označen původní velikost nádoru. Ten den jsem se také nechala ostříhat na kluka a šly jsme s Míšou vybrat paruku. Dcera je výtvarnice a tak ví, co člověku sluší. K paruce jsme koupily také ofinky z umělých vlasů. Ty Míša později přišila do čepečků, aby to vypadalo, že mi koukají moje vlasy. Bylo to moc pěkný. Ze svého kašle jsem už byla tak zoufalá, že jsem se konečně odhodlala a zeptala se sester, co mám užívat. Doporučily mi Stoptusin a já po něm spala jako andělíček. Stále ale také popíjím svůj oblíbený heřmánek.
20.6. Měla jsem obrovskou chuť k jídlu. Snědla jsem, na co jsem přišla. Stále mám zastřený hlas a vykašlávám i vysmrkávám hleny. Jsou strašný vedra, venku je až 33 stupňů. Raději jsem chodila do práce, kde se v mém salónu v suterénu zchladím. Měla jsem 3 klientky.
21.6. Normálně jsem pracovala, ošetřila jsem pět svých klientek.
22.6. Celý den jsem nekašlala, ale zhoršil se mi zánět spojivek, více v pravém oku. Začala mě bolet hlava, také vpravo. Chci poukázat na zvláštní syndromy nemoci, které člověk nevnímá jako varování, ale varováními jsou! Před tím, než jsem se dozvěděla o mojí nemoci, se mi dělaly různé bouličky na pravé ruce. Měla jsem dlouhodobý zánět nehtového lůžka na prostředníku pravé ruky a protože jsem se bála, že mi lékař strhne nehet, léčila jsem si tento zánět sama a trvalo to tudíž léta. Od února 2005 se u mě náhle rozvinula alergie a já měla stále rýmu, kýchala jsem a měla oteklou sliznici v nose. Myslela jsem si, že to bude alergie na břízy, které hojně rostou v okolí našeho domu. S alergií se nedala vykonávat práce masérky a kosmetičky, a to mě dohnalo až k lékaři, který mi nasadil léky a doporučil mě alergologa. Ten mi předepsal léky a kapky do nosu a řekl, že budeme zjišťovat, na co jsem alergická až příští jaro. Jenomže to už u mě byla zjištěna rakovina prsu. Ještě jedna zvláštní věc se u mě objevila a bylo to rovněž na pravé straně. Byly to zvláštní škrábance a přísahám, že jsem se o nic neškrábla. Tyhle škrábance vypadaly jako vykřičníky a vytvořily se mi na pravém předloktí nad zápěstím směrem od palce. Nejprve se objevily dvě čárky s tečkou v délce asi 5 mm. Po mojí třetí chemoterapii pod tyto dva vykřičníky přibyl ještě třetí a na bříšku palce se mi udělaly dva malinké vykřičníky asi dvoumilimetrové. Vydedukovala jsem z toho, že mi vykřičníky označují množství chemoterapií, které musím zvládnout a bláhově se těšila, že jich bude jen pět. Bylo jich ale celkově osm. Škrábance zmizely, myslím po operaci. Podle Wiilmy je pravá strana citová a nemoci v oblasti prsou a srdce jsou ze strachu člověka, že ho lidi nemají rádi a rakovina vzniká na základě skryté a hromadící se zloby. Dnes po prodělání všech příznaků nemoci a po mém psychologickém vývoji a přemítání o sobě samé vím, že je to pravda.
Toho 22.6. jsem ošetřila 7 klientek a zvládla jsem to bez velkých obtíží. Jen večer mě prs trochu bolel, ale masáže namáhají prsní sval, tak to bylo buď tím, nebo se mi nádory zmenšovaly a já to cítila jako tlak. Vizualizací za účelem zmenšování nádorů jsem se zabývala i během dne a já si představovala, jak moje leukocyty požírají rakovinné buňky.
23.6 Stále mám zánět spojivek hlavně v pravém oku a začínají mně silně padat vlasy. Když za ně zatáhnu, zůstane mi v ruce celý chomáč. Jsem zase lehce vyděšená. Ráno jsem ošetřila dvě klientky, ale padla na mě únava. Ještě jsem nakoupila, přitáhla tašky domů, změřila jsem si teplotu a měla 37,3. Lekla jsem se, a raději jsem zavolala na onkologii. Lékařka mi řekla, že jí zajímá teplota až nad 38 stupňů a to bych musela na pohotovost. Dívala se v počítači na můj krevní obraz a shledala ho normálním. Cítila jsem se nepochopená, odstrčená a nevěděla jsem, kam vlastně patřím. Jestli má o mě při této nemoci pečovat veskrze můj ošetřující lékař onkolog, nebo také můj obvodní? Měla jsem pocit, že se nebere moje nemoc vážně. Co bych bývala dala za to mít svého rodinného lékaře, který by mně vždy poradil, byl mi nablízku, když by bylo potřeba, uklidnil mě, jednal by se mnou jako s rovnocenným partnerem. Vyčítala jsem v duchu lékařům, že člověka málo informují. Je to ve mně, že nikdy nevím, co si mohu dovolit od lékařů chtít? Raději jsem si lehla, zrušila další klientky a prováděla vizualizace na ochranu svého těla. Večer jsem čekala návštěvu svých známých, přemýšlela jsem, jestli ji nemám zrušit, když mám teplotu. Ale co když už je neuvidím? A tak přišli a byli u nás až do 22 hod. Bylo mi s nimi fajn, přišla jsem na jiné myšlenky. To víte, že jsem je patřičně informovala o svých trablech, o tom, jak jsem slepě věřila svým ošetřujícím lékařům a nabádala jsem svoje kamarádky, aby na sebe dávaly pozor a vybíraly si ty nejlepší doktory.
Následující den konečně došlo k tomu, že mi Jana, kamarádka, oholila hlavu. Přišla se strojkem, kterým holila hlavy svých synů. Neměla chuť mě oholit až na kůži a musela jsem jí moc přesvědčovat, že nemá smysl mi nechávat na hlavě vlasy dvoucentimetrové. "Podívej, jak mně padají!" Předváděla jsem, jak mi zůstane chomáč vlasů v prstech. "Prosím tě nech toho, dělá se mi z toho špatně!" řekla a pak vzala strojek a oholila mě na 1 mm. Na zátylku se mi objevila červená ohnivá nepravidelná skvrna na kůži podobná té, co měl Gorbačov na čele. Volala jsem mámě, jestli to mám od narození, ale říkala, že jako miminko jsem to tam neměla. Trochu mě to znepokojilo, ale vím jako kosmetička a masérka, že tyhle skvrny jsou neškodné. Po těle mám spousty malých hemangiomů a mám k tomu sklony po tátovi.
Pro Jirku mého muže

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.5)

20. října 2009 v 22:28 | Ivana Horáková
Pokračování 1 - Průběh léčby
Takže tohoto památného dne 24.6.2006 se ze mě stal skinhead. Všichni ale říkali, že mám hezkou hlavu a já jsem si docela rychle na sebe "holohlavce" zvykla. Později mi dokonce vyhovovalo, jak rychle mám hlavu umytou a jen tekutým mýdlem, ušetřila jsem za ten rok za šampony. Paruka ale stála 7000,- Kč i se všemi proprietami na její údržbu. Úspora na šamponu byla zanedbatelná. Teď jen zbývalo se naučit paruku nosit. Člověk je ale velmi přizpůsobivý a mně za čas nečinilo potíže si paruku nasadit na hlavu jako čepici a vyrazit do světa. Moc mi to v ní slušelo a moje klientky, které jsem ošetřovala, chtěly být také tak hezky ostříhané a chtěly mít tak hezký melír jako já. Vůbec nic nepoznaly. Doma jsem chodila holohlavá, manželovi to nevadilo, naopak tvrdil, že mi to sluší a když přišli hosté, nasadila jsem si šátek. Před mými nejbližšími přáteli jsem si klidně šátek sundala, když mi byl nepříjemný. V zimě mi zase jiná kamarádka upletla čepičky, takže o pohodlí mé hlavy bylo celkově postaráno.
Až do nové kontroly prsu jsem žila normálním životem, občas mě přepadla únava, bolest ve svalech pokašlávání. Několikrát jsem byla s kamarádkami v Praze, kde jsem si dělala drobné radosti. Kupovala jsem si v době nemoci hlavně náušnice, šátečky na hlavu, ale také pohodlné sportovní podprsenky. V tomto týdnu mi také začalo vypadávat ochlupení. Po celou dobu léčby, která trvala skoro rok, jsem neměla na sobě ani chloupek. Syn mě připravoval na to, že mi může vypadat i obočí a řasy, ale to se naštěstí nestalo.
Ráno jsem šla na odběr krve a hned potom na sono mého nemocného prsu. Měla jsem obrovskou radost, neboť si ty bestie daly říci. Nádory se mi zmenšily o 5 - 8 mm. Závěr od lékařky zněl: "Mírná regrese velikosti sledovaných ložisek".
Až do 29. 6. jsem normálně žila a pracovala, snažila jsem se toho, že mi bylo poměrně dobře, co nejvíce využít ve svůj prospěch. Ještě jsem plánovitě navštívila svého obvodního lékaře, kterému jsem předala výsledky z onkologie, a svěřila jsem se mu se svými nevolnostmi. Byl velmi příjemný, komunikativní, a zásobil mě léky proti nevolnosti.
Cítila jsem se připravená na další chemoterapii, druhou v pořadí.
Ta proběhla 29.6.
Už jsem nebyla žádný bažant, věděla jsem, do čeho jdu. Vybavila jsem se na pobyt na lůžku s CD přehrávačem, pitím a taky časopisem. Dobře jsem udělala, neboť jsem tentokrát ležela v jiné místnosti a vedle chlapa, který nepromluvil za celé 4 hodiny ani slovo. Koukal do stropu, četl si nebo spal. Dolehl na mě smutek a trochu úzkost. Ti chlapi, všechno drží v sobě! Ženský si poklábosí, popláčou, řeknou si o svých strastech. Člověk se od nich ledacos dozví i přiučí. I když se může zdát, že by se člověk mohl z těch děsných příběhů zhroutit, většinou se tak nestane. Naopak, alespoň mě vždy vědomí, že jiný člověk vydržel a přežil mnohá utrpení, posiluje. Používala jsem tuto filosofii i při výchově svých dětí. Když brblaly, že je jim zle, nebo chtěly, co jsem jim nemohla dát. dávala jsem jim příklady jiných dětí, které jsou třeba na světě úplně samy, nebo jsou vážně nemocní, nemají třeba, co jíst, ani si s čím hrát.
Po chemoterapii následovala kontrola u primáře onkologie jako obvykle. Musel zkontrolovat, jestli se nádory zmenšují, a zvolit další postup. Vždycky něco počítal na kalkulačce a pak napsal něco do chorobopisu. Zase více mlčel. Zeptal se, jak jsem snášela první chemoterapii. Když jsem mu řekla, že po ní zvracím a jíst začnu až třetí den a jenom málo, dal mi zase léky proti nevolnosti. Také jsem si domluvila jiný termín třetí chemoterapie, protože mi moje dcera koupila lístky na Claptona do Sazka Arény. Doufala jsem, že zvládnu koncert vidět.
Můj optimismus se rozplynul asi v 16 hod. Odpoledne, kdy jsem začala zvracet a trvalo to od čtvrtka 29.6. až do pondělí 3.7. První den po této druhé chemoterapii byl ukrutný a chtělo se mi okamžitě zemřít. Při představě téměř roční léčby tohoto formátu jsem si nebyla jistá, jestli není hloupý se nechat takhle týrat. Seděla jsem v křesle, bylo mi šíleně zle od žaludku, hlava se jako by točila a vnímání bylo zastřené. Zírala jsem na pootevřené okno a přemýšlela, jaké by to bylo z toho okna skočit. Co bylo horší? Vydržet tohle mučení, nebo strach ze skoku z okna - co když bych se jen zmrzačila a přežila to? Představovala jsem si všechny své zemřelé příbuzné. Myslela jsem na tchyni, která byla se svou nemocí úplně sama, a která o ní nikdy nemluvila, na svého otce, který umíral ve Zlíně (tehdy ještě Gottwaldově) daleko od svých dětí a nestačili jsme se s ním po převozu do Prahy rozloučit, na svého prvního muže, který zemřel náhle rovněž bez rozloučení, na svoji sestru, o které jsem díky jejímu blbému manželovi nevěděla, že umírá. Nestačili jsme jí navštívit v nemocnici a rozloučit se s ní. Také jsem myslela na tragicky zemřelého Bohumila Hrabala, který asi skočil z okna, Vlastimila Brodského, který se v depresi zastřelil a Stelu Zázvorkovou, která zemřela o samotě doma. Snažila jsem se odněkud najít sílu přežít tu hrůzu a myšlenky běhaly jako pominuté po mé mozkovně, dělaly, co chtěly, a moje oči hleděly přes mlhu do prázdna. Schoulila jsem se zcela do sebe, nevnímala nic jiného než svoje útroby, nebyla jsem schopná vyjádřit jediný svůj pocit, tichounce jsem trpěla a plazila se mezi záchodovou mísou a křeslem. Bála jsem se lehnout do postele. Nedalo se vůbec nic pozřít ani vypít. Použila jsem všechny prášky a čípky od lékařů, zkoušela jsem pít mátu peprnou, heřmánek, čistou vodu, nebo vodu z grepem i doporučované pivo. Nic nepomohlo. Nezbývalo než to vydržet. Přesto přese všechno jsem se rozhodla vydržet druhý den převoz na chaloupku. Věřila jsem, že se mi na vzduchu udělá lépe. Dcera jela se mnou, aby se o mě postarala. Cestu autem jsem vydržela, ale jen jsme dojeli na chaloupku, zase začaly nevolnosti. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, jen jsem se snažila po troškách něco pít. Tekutinu jsem pila jen jako ptáček po kapkách. Pamatuji si, že jsem měla touhu, aby mě někdo hladil a trochu politoval. Jirka vypadal lhostejně, i když věřím, že nebyl. Tvářil se velmi klidně a rezervovaně. Míša se snažila také nedávat najevo obavy nebo strach, nabízela mi k jídlu a pití všechno možné, ale mně bylo jídlo už při pohledu odporné. Jen rozum velel, že musím aspoň pít, aby u mě nedošlo v těch vedrech k dehydrataci. Míšu napadlo hladit mi plosky nohou a také mi pokládala na čelo čerstvý šalvějový lístek a bylo to velmi úlevné cítit vůni šalvěje a jeho chlad. Převoz zpět domů jsem zvládla a hned jsem si lehla. Večer přijel syn, který se vrátil s rodinou z Chorvatska. Přinesl mi obrázky od vnuček a bylo to milé setkání a já jsem se rozptýlila. Trochu jíst jsem nyní po druhé chemoterapii začala až po čtyřech dnech - 3.7. Míša přinesla z internetu výtisky všeho, co našla o chemoterapiích a jejich účincích na organizmus. Domluvily jsme se spolu, že až půjdu na dopich, doprovodí mě a promluvíme s lékařkou, co dělat proti urputným nevolnostem. Při pomyšlení na další i když malou chemoterapii (dopich) se mi sevřelo v těle úplně všechno od hlavy až po zadek. Moje útroby byly jako v lisu, zablokované jakémukoliv přijímání. V noci se mi zdálo, že se snažím vylézt k Milanovi, mému zemřelému prvnímu muži, který ležel na kovovém roštu zavěšeném ke stropu a houpal sena něm. Milan mě ale nechtěl k sobě pustit, odstrkoval mě a shazoval dolů. Snad to bylo znamení, že ho ještě nesmím následovat, že musím žít.
4.7. 2006 byl snad nejobávanější den v mé nemoci. Odjeli jsme do Motolské nemocnice na CT břicha, aby se vyloučila metastáze v játrech, kde mi sonografií našli nějaký dvoucentimetrový útvar. Musela jsem vypít půl litru nějaké bílé tekutiny. Obávala jsem se, že se pozvracím, ale před tím doma jsem musela pozřít uklidňující lék, a tak to dopadlo dobře a fyzicky jsem to zvládla. Horší to však bylo s mojí psychikou. Na CT jsem ještě nikdy nebyla, ale věděla jsem, že to nebolí. Celé vyšetření jsem se modlila za dobrý výsledek, jak nejlépe jsem dovedla. Byla to muka. Doktorka přišla ke mně a řekla mi: "Tak paní Horáková, my vám to tedy řekneme raději hned! Moje dušička byla uvězněná v hrdle a moje tělo bylo napjaté, jak struna. Doktorka pokračovala: "Tak je to hemangiom, nic to není, jen se to musí kontrolovat, aby to moc nerostlo!!! Vyhrkly mi slzy, vzala jsem doktorku za ruku a dala jsem jí na tu ruku pusu. Paní doktorka se smála a řekla kolegovi: "Já věděla, že jí nesmíme trápit, že jí musíme říct výsledek hned." Byl to obrovský důvod k radosti a oslavě. Přestože mi nebylo nejlépe, zašli jsme s Míšou a Jirkou na něco dobrého do hospůdky. Já si dala s chutí pivo. Synovi jsem zatelefonovala, abych mu sdělila radostnou novinu, že jsem v pořádku. Dohodli jsme si schůzku na oslavu s ním a jeho ženou v jiné hospůdce. Bylo krásně a seděli jsme na Klamovce ve venkovní restauraci a já si troufla dát palačinku se zmrzlinou a kávu a minerálku a bylo mi báječně mezi svými milými, vypovídala jsem se a zasmála.
7.7. mě syn doprovodil na plánovaný dopich. Byla jsem velmi slabá a asi fungoval podmíněný reflex, protože jen jsem viděla nemocnici, chtělo se mi zvracet. " Nesmíš, musíš to nějak z tý hlavy vypudit, nesmíš se tomu reflexu poddat, to by byl tvůj konec!" naléhal můj mozek a poroučel žaludku, aby se tolik nevzpouzel. Pak přišla i dcera a šly jsme společně za lékařkou. Naše rozhodnutí promluvit s ní o mých problémech se ukázalo správné. Lékařka mi vyčetla, že jsem je měla včas informovat o svém stavu. Říkali mi přeci, že se mám ihned ozvat, když bude něco v nepořádku. Jak jsem ale měla vědět, že není v pořádku, když takhle dlouho zvracím a nemohu nic sníst a pít? Vždyť mě přeci seznámili s účinky chemoterapie a mezi ně patřilo i zvracení. Sestra Martina mi tenkrát řekla: " Je to všechno v hlavě! Jsou i takové kachny, které zvrací, když vidí budovu onkologie." Chtěla jsem být statečná. Myslela jsem, že je třeba to vydržet. Moje nejdražší dcera mi neuvěřitelně pomohla, že mi byla v této chvíli oporou a já se necítila jako srab. Doktorka, když slyšela, že jsem chtěla skočit z okna, hned zareagovala a předepsala mi antidepresiva. Pak mi poradila, že si mám vzít čípek hned po chemoterapii ještě v nemocnici a abych zkusila brát proti nevolnosti Kinedryl. Také mi změnila premedikaci, léčivo proti nevolnosti, které se dává těsně před podáním chemoterapie.
Sen:
Ocitla jsem se v místě, kam jsem s mým prvním mužem jezdila za jeho babičkou. Dvůr odpovídal její usedlosti, ale chaloupka zase vypadala jako teď ta naše, na kterou jezdím s Jirkou. Dvůr byl obrovský a byl zalitý močůvkou. Po dvoře volně pobíhala prasata. Všude bylo plno hnoje a já hubovala, že se tam nedá žít. Pak jsem se najednou ocitla na kraji nějaké jámy a padala jsem do močůvky, která v ní byla. Křičela jsem a volala, ať mi jde Jirka pomoci. Držela jsem se křečovitě jen nějaké trávy a cítila jsem, že mi síly ubývají a že brzy do tý žumpy spadnu. Jirka mě slyšel, ale příliš nespěchal. Přišel frajersky, vytáhl mě na pevnou zem a sám pak skočil do té močůvky šipku. Dál už nevím, co se dělo, jestli se tam utopil, nebo jestli si šel jen zaplavat.
Od dopichu jsem k mé velké radosti byla osvobozená. Zvesela jsem odjela s mužem na chaloupku a tam jsem se snažila vařit jídla, která by mi chutnala, abych přibrala ztracené tři kilogramy. Čeká mě těch chemoterapií ještě nejméně čtyři. Na chaloupce jsem měla dobrou náladu, protože jsem měla před sebou čtrnáct krásných dní bez lékařských zákroků. Problémy, které se objevují po chemoterapii jako například afty v ústech, opary, únava, bolesti hlavy, zánět spojivek, rýma, pokašlávání a jiné bolístky mi vůbec nevadily. Hlavně, že jsem měla relativně chuť k jídlu. Míša mě vytáhla pěšky na koupaliště. Byly to čtyři kilometry a já to ušla sice stěží, ale ráda. Nekoupala jsem se, hrály jsme Petang a Míša mě vyfotila s mojí holou hlavou, aby byla legrace. Lidi tam skoro nebyli, byl tam klid a já jsem se cítila jak v ráji.
18.7. mi na sonografii zjistila paní doktorka opět mírnou regresi nádorů. Zmenšily se trochu, ale od toho v horním kvadrantu se kraniálně odloučil malý nádůrek 7x7x6 mm a je spojený s tím větším 14x11x13 mm nějakým můstkem. Ten největší nádor má 27x10x25 mm a je nepravidelného tvaru. Byla jsem zoufalá, že je to stále tak velké, že jsou teď ty potvory už tři a ne dvě jako původně. Jirka mi ale večer vypočítal, že se nádory objemově zmenšily o třetinu až čtvrtinu. Udělal mi tím tak velkou radost, že dostal velkou hubičku. Byla jsem ráda, když jsem mohla s někým promluvit a měla jsem štěstí, že moje dobré kamarádky za mnou chodily pobýt a poklábosit. Stále jsem pracovala na svém uzdravování pomocí různých relaxací a vizualizací. Věnovala jsem se hlavně hlubokému a správnému dýchání a představovala jsem si červenou kuličku, kterou jsem posouvala po těle až k mému nemocnému prsu a tam rozžhavená koule pálila nádorové buňky a zmenšovala a ohraničovala nádory. Také se ráno nastavuji vycházejícímu slunci, vítám ho, prosím o pomoc a děkuji, že je se mnou. Na chaloupce chodím bosa v ranní rose, poslouchám ptáky nebo ticho, koukám na kytky a stromy, hraji si s kočkami, občas zajdu na pokec k sousedům, nevyhýbám se žádné práci, ale pracuji jen do lehké únavy. Pochopitelně polehávám a spím, abych nabrala sílu. V noci před třetí chemoterapií se mi z toho očekávání zdál sen o mém doktorovi z onkologie. Šla jsem za ním, abych se zeptala, kdy mě bude moci operovat. Pan doktor chtěl, abych mu prs ukázala. Odhalila jsem moje nemocné ňadro, ale on mezitím na podlaze seřizoval nějaký přístroj, který mu najednou vybouchl. Přístroj vypadal jak průhledný plastový vysavač. Doktor přístroj nafoukl ústy, pak mi prs měřil všemi směry a řekl mi s úsměvem, že je blbý, že ten druhý nádor je jiného původu. Pak jsem asi jeho verdikt nechtěla slyšet, tak sen raději skončil.
21.7. 07 - třetí chemoterapie. Po té hrozné druhé chemoterapii jsem vymyslela, že musím chemoterapie jinak pojmenovat, aby mi nebylo zle už při vyslovení tohoto slova. Hlavní chemoterapie byla Velká párty a dopich byla Malá párty. S kamarádkou a dětmi jsme si z toho dělali legraci: " Tak kdy jdeš na velkou párty? Už máš tu blbou malou párty za sebou?" Nevím, jak to cítily jiné pacientky, ale slyšet stále o chemoterapii, dopichu, injekcích, o tom, jak je komu špatně a jaké mohou být následky není příjemné ani povzbuzující. Člověk může propadnout depresi. Snažila jsem se vyrovnat s léčbou všemi možnými prostředky, které jsem vyčetla z knih, nebo si sama vymyslela. Nevím čím to je, ale jakmile jsem se octla mezi stejně postiženými lidmi, byla jsem schopná se i smát, vyprávět historky a tvářit se statečně, všemu naslouchat a brát si ze všeho poučení.
Před třetí velkou párty mi dala sestra do zadku injekci na spaní. Chemoterapii mně nezměnili, jen začáteční premedikaci, kvůli tomu, aby mi nebylo tak špatně. Neusnula jsem a celé dopoledne prokecala se spolupacientkami. Byla jsem připravená zvládnout další léčbu pomocí všech léků, které mi lékařka poradila a modlila jsem se, aby zabraly. Ještě jsme s lékařkou probraly, kdy si mám který lék vzít. Jeden čípek proti nevolnosti jsem si vzala před odchodem z nemocnice. Po příjezdu domů asi ve 12:35 jsem si okamžitě vzala další, pak ve 13:45 dva kinedryly. Tentokrát jsem neseděla u televize, ale hned jsem si šla lehnout a stonala jsem. Další půlku kinedrylu jsem si vzala v 17:45 a ve 21 hod. jsem si zavedla čípek proti nevolnosti. S údivem jsem zjistila, že mi je celkem dobře a mohla jsem i trochu něco sníst. Vzala jsem si Cottige sýr, později i housku s marmeládou a acidofilní mléko. Pila jsem čaj Ginkgo Biloba a minerálku Poděbradku a čistou vodu. Nádhera, bylo mi o 500% lépe než po druhé Velké párty. Nebe a dudy. Druhý den jsem si vzala ten dražší prášek od pana primáře, čípek a na noc půl kinedrylu. Stále mně bylo celkem dobře. 23.7. to na mě ale sedlo. Žaludek jak na vodě, strašná pachuť v ústech, dásně mi pálily jako po žíravině. Snažila jsem se hodně pít, aby se mi ty hnusy vyplavovaly. Navštívila mě moje milá přítelkyně a kolegyně kosmetička, zdravotní sestra. Přinesla mi ledvinový čaj, knížky od Ing. Janči a Zentricha, od Missivy gemmoterapii - kapky, a meditační kazetu. Těšila jsem se, že mi to všechno pomůže k uzdravení. Knížka od Zentricha "Třetí cesta ke zdraví" mě překvapila oduševnělostí, bystrostí a skvělou češtinou. Nabádá k odpouštění sobě samému i jiným lidem. Meditace podle kazety "Svatyně srdce" byla obrovsky uklidňující a dávala návod, jak být v životě sám sebou. Každý z nás jsme jedinečná osobnost a máme se mít rádi takoví, jací jsme. Poslech kazety byl pro mě velkolepý. Jen ta nevolnost mě strhávala z duševních výšin zpět na dno a chvílemi jsem pociťovala úzkost. Ještě, že jsem měla svoje drahé přítelkyně, které na mě myslely a pomáhaly mi od samoty a strachu. Jirka byl velmi pragmatický a působil nezaujatě a necitlivě. V podstatě žil stále stejným životem a dělal, že se nic neděje, opouštěl mě, když šel na celý den pracovat do firmy, opouštěl mě, když jel na víkend na chalupu, nepřinášel mi ani dárky, ani nějaké čajíčky nebo léky. S nikým se neradil o mojí nemoci, nehledal žádnou alternativu. Plně věřil mému ošetřujícímu personálu a napomínal mě, když jsem se na něco zlobila. Jirka udělá téměř všechno, co mu řeknu, ale sám nic nevymyslí. Když řeknu, jdi mi koupit ten a ten čaj, nebo lék, koupí ho. Přinést své milované ženě něco jen tak pro radost je ale pro něj nesmyslně těžké. Jedna věc mi ale vadila nejvíc. Nevím, proč to Jirka dělal, ale ve společnosti našich známých začal mluvit více o své smrti. Jeho často vyřčená věta, "jestli se toho dožiji," mi vskutku přišla vedle mých zdravotních potíží nepatřičná. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, jestli mám vůbec právo si stěžovat, něco na někom chtít, jestli je ta nemoc opravdu vážná. Věděla jsem, že musím hledat sílu v sobě. Matku jsem měla daleko a skoro mi netelefonovala. O svém zdravotním stavu jsem jí informovala já. Bylo mi divné, že mě nechce vidět, že nepřijede, že se nedohodne se synem, mým bratrem, aby jí přivezl ze Zlína do Prahy. Bylo mi divné, že se bratr neptá, jak se mi daří, a že švagrová neupeče buchty a nenavštíví mě. Věděla jsem, že nesmím zatěžovat svým strachem a obavami z nemoci dceru a syna, kteří potřebovali v klidu pracovat. Syn už živil dvě děti a ženu. Dcera podnikala a sama byla z mé nemoci velmi vystresovaná. Ani snacha neprojevila zájem mě navštívit a později po mé operaci mi nenabídla žádnou pomoc v domácnosti. Cítila jsem se politováníhodná za ten svůj celý svinský život, ale snažila jsem se být rozumná a statečná. Možná, že takto se chovat k pacientovi s rakovinou je normální! Možná, že je to jen ve filmech, že všichni nejbližší kolem nemocného trpí s ním, starají se a chtějí mu být nablízku. Nevím si rady a zase mi zní v hlavě to "Proč právě Já???"
Po druhé chemoterapii - to mi bylo nejhůř
Mezi chemoterapiemi

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.6)

20. října 2009 v 22:26 | Ivana Horáková
Pokračování 2 - Průběh léčby
Sen
V noci z 25. na 26.7. se mi zdálo o sousedce z bývalého bydliště v Břevnově. Měla na návštěvě nějaké cizince a pozvala mě také. Ale já jsem před tím byla ve škole, kde jsem zapomněla kabát. Asi jsme měli jít někam ven, protože se mi všichni smáli, že mi bude zima. Hostitelka mi půjčila svetr, který byl ale strašně malinký, jako pro miminko. Svlékla jsem se nahoře donaha a snažila jsem se do svetříku narvat. Svetr zůstal navlečený jen na mých vzpažených pažích a já byla středem pozornosti se svými obnaženými prsy.
Ráno jsem si četla z knihy "Strava při rakovině prsu" odpovědi lékařů na dotazy nemocných. Opět mě přepadla úzkost a strach. Umřu! Kdyby šlo jen o smrt, nebála bych se, ale co tomu předchází? Při představě nemohoucnosti a bolestivého utrpení mě jímala hrůza a přála jsem si, aby byla uzákoněna eutanazie. Ihned potřebuji psychologa! Sama to nezvládnu! Hledala jsem na internetu a přemýšlela jsem, jestli se mám obrátit na svého spolužáka z devítiletky, který má psychologickou poradnu. Kamarádka Iva mi doporučila MUDr. Pekárka, který léčil rakovinu nejprve u nás, pak v Německu a teď po revoluci otevřel poradnu se svým synem v Česku.
Připravila jsem si telefony, že někomu z nich zavolám. Jako na zavolanou ale za mnou přišla moje zlatá dcera a přinesla mi knihu "Odpouštím si: 1. díl Duševní světlo" od Luule Viilmy, estonské lékařky, která byla 10 let gynekoložkou a chirurgem a po všech svých zkušenostech pracovních i osobních se dala na alternativní cestu. Tvrdí, že neustálou prací na sobě samém a pomocí odpouštění druhým, sobě i svému tělu se dokáže člověk uzdravit z jakékoliv nemoci. Míša mi řekla, že si to mám nejdřív přečíst než vyhledám psychologa a tak jsem se do knihy s vervou pustila. Také mi koupila od Václava Havla "Prosím stručně". Můj mozek se mohl zaobírat něčím jiným než rakovinou. Opět přišly na řadu milé, moudré knihy, které mi v životě už mnohokrát pomohly. Knihy Luule Viilmy, Zentrichova Třetí cesta ke zdraví, Havlova Prosím stručně a kazeta Svatyně srdce mými nejlepšími pomocníky. Fyzicky mi nebylo nejlíp. Bylo horké léto, v bytě jsme měli 30 stupňů, jen jsem ležela. Syn mi přinesl malý ventilátor na zchlazování. S jídlem jsem si nevěděla rady. Jedla jsem jak vrabec a všechno mělo divnou chuť. V ústech jsem měla stále protivně sladko. Začala jsem mít psychickou alergii na džusy, které měly barvu jako pytlík s chemoterapií a nevěděla jsem, co už mám pít. Střídala jsem různé bylinky a čaje. Nakonec jsem se cítila nejlépe po obyčejné čisté vodě. Večer mě navštívil syn a já jsem mu bez ostychu všechno o sobě pověděla a on byl soucitný a milý a nic z mých myšlenek nezavrhoval. Taky za mnou kupodivu přišel bratr. Odpoledne mi telefonoval, zeptal se mě, jak se mi daří a dokonce mi na závěr hovoru  poděkoval. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá! Večer mi přinesl deštník, který jsem si u nich před dlouhou dobou zapomněla. Poklábosili si s Jirkou o svých záležitostech. Bratr se mě na moji nemoc neptal, také dělal jako když se nic neděje, ale podali jsme si alespoň na rozloučenou ruce. Mně bylo ještě stále špatně, a tak jsem spolkla půl kinedrylu. Asi po 10 minutách se žaludek uklidnil, ale za hodinu to bylo zpět. Naštěstí jsem to zaspala a spala jsem tvrdě. Je patrné, že mi návštěvy lidí dělají moc dobře. Po třetí chemoterapii mám úplně opačné chutě, spíše na slané, toužím po smažených brambůrkách, slané makrele, burácích a podobně. Jazyk se mi potáhl žlutošedým povlakem a loupe se. Když jsem ho na sebe vyplázla, lekla jsem se. Jazyk měl namodralou barvu, byl oteklý, měl žlutošedý povlak a vypadal jako plesnivý. Takový jazyk jsem ještě nikdy neměla a neviděla. Tahle třetí velká párty se nejvíce projevila v ústech. Měla jsem pocit spálení a hnusné chuti. Při představě malé párty a pomyšlení na ten malý pytlíček léčiva, co bude do mě půl hodiny kapat se mi žaludek ještě více stáhl. Byla jsem rozhodnutá si vybojovat, abych dopich nemusela mít. V noci před dalším léčením se mi jazyk v takových hnisavých kuličkách sloupal. Vyplachovala jsem si stále ústa šalvějí a Tea Tree vodou.
Statečně jsem dojela do svého léčebného ústavu. Na velkou párty mě manžel vozil autem tam i zpět. Na malou párty jsem jezdila sama tramvají a autobusem. Krevní obraz dopadl dobře, a tak jsem měla podstoupit dopich. Řekla jsem sestře, že ho nechci, ale byla jsem poslaná za lékařkou, protože sestry o léčbě nerozhodují. Se zlou jsem se potázala. "Paní doktorko, já bych raději na ten dopich nešla". Doktorka na to odpověděla: "Tak, takhle by to nešlo, já vás léčím, máte dobrý krevní obraz, pochopitelně, že můžete léčbu odmítnout, ale to Vám neradím!" Bojovala jsem a ukázala jí můj jazyk a řekla, jak je mi špatně. Doktorka neshledala na mém jazyku nic světoborného, vytáhla nějaký sirup, že si jím mám vyplachovat ústa. Ještě jsem vzdorovala a připomínala jí slova pana primáře, kterého jsem se při kontrole ptala, jestli musím dopich mít. Řekl mi, že když ho snesu, tak ano. Já jsem ale měla dojem, že ho NESNESU! Už nevím, jak můj rozhovor s lékařkou probíhal dál, jen vím, že jsem se konečně snažila za sebe bojovat a říci, co si myslím. Konečně jsem se nebála u lékaře svobodně projevit. Říkala jsem něco v tom smyslu, že jsem nikdy neužívala prášky a teď nechávám do sebe cpát takové množství chemie. Snažila jsem se také naznačit, že by se mělo s pacienty lépe zacházet, a že toho mám v životě už dost za sebou, a že vím co dělám a jak mi je. Výsledkem mého boje byla ale moje kapitulace. Celý můj projev byl samé blábolení, ze kterého doktorka nemohla být moudrá a mohla si myslet, že jsem rozmazlená princezna. Onkologové by ale měli být dobrými psychology a snažit se s pacienty zacházet s citem. Bohužel nemají čas na vysvětlování, nemají čas na popovídání, nemají čas na empatii.
Později úplně náhodně jsem slyšela v televizi psychologa, který hovořil o psychickém stavu onkologicky nemocných pacientů. Jejich psychika nejprve bojuje se vztekem "proč právě já?", pak se sebelítostí a třetí etapa je smíření se s nemocí. Je to svatá pravda. U mě se ale vyskytla ještě jedna fáze před tou první. Neměla jsem hned vztek, proč právě já? Naopak jsem byla téměř smířená se smrtí. Vím, že když jsem potkávala cizí ženy na ulicích, koukala jsem jim na prsa a v duchu je litovala, že je to může také potkat. Nejraději bych na všechny křičela: "Byly jste na mamografu? Prohlížíte si samy prsa? Nevěřte jednomu doktorovi! Když si nejste jistá, jděte k jinému lékaři! Bojujte za svá práva! Zbytečně jsem užívala po totální hysterektomii hormonální tablety a obě moje ošetřující lékařky, které měly na starost moje prsa nepoznaly nemoc včas!" Vzpomínám, že jsem se ptala svého gynekologa po jednom roce užívání hormonů, jestli mi to nějak nemůže škodit. Jako bych tušila, že už ve mně bují něco škodlivého. Moje obava byla přesně načasovaná, protože nádory podle pana primáře onkologie byly dva roky staré a já měla hormony nasazené rok před jejich vznikem. Tři roky po hysterektomii, adnexotomii a užívání hormonálních léků mně lékaři odhalili rakovinu prsu. Nádory už byly hodně velké. Je to až děsivé, jak všechno do sebe teď zpětně zapadá. Lékař ale tenkrát mávl rukou a odmítl jakoukoliv špatnou odezvu na léky, které jsem užívala. Jen se zeptal, jestli si nechávám vyšetřit prsa. Neposlal mě na krevní rozbor. Mohlo se zjistit, že mám estrogenu dostatek, že tudíž žádné hormony jíst nemusím, nebo se mohly najít v krvi zvýšené tzv. markery, které svědčí o přítomnosti rakovinových buněk. Dnes (2006) je dokázáno, že ženy po padesátce nemají užívat hormonální léčbu, neboť ta může způsobit rakovinu prsu. Měla jsem nádory dost velké a byly patrné laickým okem na mamografickém snímku už o rok dříve, než mě začali léčit. Mohla jsem se s doktory soudit a vymoci tak nějaké odškodnění. Měla jsem podlomené zdraví, byla jsem dlouho v neschopnosti a tak přišla o výdělek. Pomohlo by to ale v mojí léčbě? Debaty s lékaři, kteří stojí při sobě a vzájemně se obhajují, jsou velmi stresující. Nic bych nevyhrála, naopak by se nemoc léčila mnohem hůře. Bylo třeba jim to odpustit a zaměřit se jen na sebe, abych nemoc zvládla. Píšu svůj příběh, aby byl motivací k vaší péči o sebe samé.
Trochu bouřlivý rozhovor s doktorkou nakonec tedy dopadl mým ústupem a na dopich jsem prostě poslušně nastoupila. Opět zapracovala moje povaha, stala jsem se herečkou a při dopichu jsem byla na sestru milá, veselá, přátelsky jsem si povídala se spolupacientkou i když jen o naší nemoci. Pak přišla další krize. V autě jsem vyprávěla s brekem Jirkovi o rozhovoru s lékařkou, sedl na mě mindrák, že jsem musela na doktorku působit jako srab a rozmazlená princezna. Doma čekala Míša a já jsem jí chudince všechno vyklopila, brečela jsem a dostala vztek a strach a křičela jsem, že takovou léčbu nechci a že končím, že léčba nemá žádný smysl, nemám žádnou motivaci, proč žít dál. Míša chudinka dělala, co mohla a uměla, stále mi připomínala o čem píše Viilma ve svých knihách a nakonec musela odejít do práce a já zůstala s knihami sama. Tak jsem četla a četla, a zklidňovala se a bylo mi stále lépe. Rozhodla jsem se také kreslit. Poprvé mě to napadlo po druhé chemoterapii, kdy mi bylo tak strašně zle. A od té doby jsem kreslila tzv. automatické kresby i obrázky všech mých blízkých, s kterými jsem se tímto způsobem smiřovala a vše jim odpouštěla. Bylo to velmi, velmi úlevné, zábavné a člověk zapomněl na bolesti a nevolnost. Kreslím dodnes. Míše jsem hned, když odešla do práce nakreslila obrázek na usmíření, aby se na mě nezlobila. Večer za mnou přišly obě děti. Ležela jsem, měla jsem v sobě kinedryl. Setkání bylo velmi láskyplné a mluvili jsme o všem možné. Před spaním jsem jako obvykle prodýchávala, vizualizovala, odpouštěla a představovala si moje imunitní buňky, jak bojují s vetřelci v mém těle a likvidují moje nádory.
Po malé párty jsem v podstatě měla důvod k radosti, protože mě čekalo čtrnáct dní bez lékařských zákroků. Aspoň jsem v to věřila a těšila se na to. S chutí jsem jela s mužem na naši rozmilou chaloupku. Těšila jsem se, že se tam trochu ochladím z toho městského vedra. Hned jsem se pustila do práce, pletí záhonů, vaření, uklízení. Zbyl čas i na hrátky s kočkami, odpočinek v lehátku, procházku ke koním, které byli bohužel v ohradě moc daleko a nemohla jsem si je tedy pohladit. Jirka byl se mnou a byla jsem moc spokojená. Večer mě začala bolet hlava a byla jsem unavená. Měla jsem opar a afty v ústech. Snažila jsem se jíst zdravě a hodně pít. Byli jsme pozváni k sousedům na film "Letec" s Leonardem di Capriem v hlavní roli. Chtěla jsem tam být jen hodinu, ale film mě natolik zaujal, že jsem vydržela do konce. Hlava mi přestala po Ataralginu bolet a já jsem byla zvědavá, jak film dopadne.
Po návštěvě jsem spala jako zabitá a zdál se mi dlouhý barevný sen.
Byla jsem v nemocnici a lékaři mně oznámili, že mi nádory zmizely a já jsem byla neuvěřitelně šťastná a běžela jsem domů oznámit tu novinu. U nás byla ale velká společnost, bylo tam tolik lidí jako třeba na koncertě a já jsem chtěla všem lidem říci, že jsem zdravá. Oni mě ale vůbec nechtěli pustit ke slovu, nenechávali mě domluvit, smáli se a lhostejně mě obcházeli.
Druhý den v neděli na chaloupce jsem posnídala venku na lavičce za přítomnosti koček, oblékla se do květinových dlouhých šatů po Míše, vzala jsem si na hlavu široký klobouk a šla jsem se bosá brouzdat ranní rosou. Jirku jsem poprosila, aby mě vyfotil. Stále ve mně zůstával pocit trapnosti z rozhovoru s doktorkou a napadlo mně, že pošlu doktorce pohled, že mi po dopichu nebylo tak moc špatně, a že budu příště statečnější. Můj pocit viny se ale rozptýlil díky pořadu v televizi, kde lékaři hovořili o astmatu. V dokumentu se mluvilo nejvíce o tom, jak je důležitá komunikace mezi pacientem, lékařem a sestrou. Pak jsem se také dozvěděla, že od listopadu 2006 se musí zlepšit informovanost pacientů, podpoří se pacientova práva včetně práva odmítnout operaci. Ne že bych chtěla operaci odmítnout, ale cítila jsem se po této zprávě jistější a svobodnější ve styku s lékaři. Na posílání omluvného pohledu mé lékařce jsem se tedy vykašlala.
Sen 6.8.
Zdálo se mi o mém mrtvém otci a živých strýcích. Strýc Bohuš s rodinou zazvonili u našeho bytu na Žižkově. Otevřela jsem jim a oni tam stáli takoví čisťounký a vymydlený. Divný bylo, že s nimi nebyla moje sestřenice, s kterou jsem občas i nyní v kontaktu. Objali mě a prosili o návštěvu u otce, že se s ním chtějí usmířit. Řekla jsem jim, že to teď nejde, protože je u táty strýc Franta. My počkáme až odejde, řekli a já jsem šla za tátou. Ten ležel v posteli, patrně umíral. Řekla jsem mu: " Tati, přišel za tebou Bohuš!" "Toho nechci ani vidět!" Odpověděl otec. Přemlouvala a přesvědčovala jsem otce, aby se strejdou promluvil tak dlouho, až se naštval a vrazil mi facku. Hlava mě ve spaní cukla na stranu, jak to bylo živé a já se tou fackou probudila. Ráno jsem měla oteklé víčko, že by po té facce?
Mezi třetí a čtvrtou chemoterapií jsem žila jako zdravý člověk. Kdybych si nemusila stále čistit zuby a vyplachovat ústa všemi možnými i nemožnými bylinkami a léčivy, bylo by to ještě lepší. Jíst mi chutnalo a já se těšila, že už snad půjdu na operaci. Lékař mi přeci naplánoval tři chemoterapie před operací a tři po operaci a to už mám za sebou! Těšila jsem se z toho, že jsem už v půlce léčby. Ale ouvej. Kontrola na sonografii ukázala, že se nádory zmenšily jenom málo, asi jen o 1 mm ve třech rozměrech. Byla mně tedy naplánována další velká párty a to čtvrtá. Také se mi začal horšit krevní obraz. Začala jsem mít úbytek bílých krvinek. Několik dní před každou chemoterapií se musí jít na odběr krve. Bez dobrého krevního obrazu nelze podstoupit chemoterapii. Poškozuje totiž všechny zdravé buňky v těle a tudíž i krevní. Pokud není krevní obraz dobrý, a máte třeba málo leukocytů, musí se nasadit v nejlepším případě léky a v horším případě injekce do břicha. Některé pacientky musely dostávat injekce už po první chemoterapii. Já jsem injekce dostávala až po páté a to jsem už byla po operaci. Zkrátka, lékaři dělají všechno, aby pacient mohl dostat chemoterapie v pravidelných intervalech. Potom teprve může být léčba účinná. Když jsem si musela poprvé vyzvednout léky na podporu tvorby bílých krvinek a to dva dny před mojí čtvrtou chemoterapií, divila jsem se, že můžu být po Prednizonu tak brzy v pořádku. Ale bylo to tak, a já jsem byla v podstatě ráda, že se nic neprodlužuje, a že léčba probíhá tak, jak má. Ráno byla krev znovu zkontrolována. V laboratoři mého léčebného ústavu jsou schopni udělat rozbor krve v 10 minutách, a když je vše v pořádku, šupky hupky do postýlky, nasadí se kapačka a už do vás zase kape "Medicina", která hubí ty rakovinné potvory. Při čtvrté chemoterapii jsem byla lehce úzkostlivá, měla jsem s sebou knížku a hodlala jsem spíše odpočívat a spát. Přišla ale pacientka, posléze jsem zjistila, že je to známá Jirky. Plakala a sestra jí chlácholila. Také jsem se snažila jí rozptýlit a bavily jsme se nejen o její nemoci, ale i o dětech a vaření a mužských. Příběh této paní stojí za uveřejnění, abyste pochopili, že člověk musí lékaře otravovat, když se mu něco nezdá. Nesmí se jich bát!
Paní si našla bulku v podpaždí. V průběhu jednoho roku obešla několik lékařů. Všichni jí řekli, že to nic není. Naštěstí jim nevěřila a hledala další lékaře, kteří by negativní nález potvrdili. Našla si na internetu onkologické oddělení, kde jí konečně objednali na sonografii. Následná biopsie prokázala rakovinu lymfatické uzliny. Měla naplánovanou stejnou léčbu jako já. Naposledy jsme se spolu setkaly při mojí páté chemoterapii, protože jsme měly stejný interval mezi léčbami. Pak já šla na operaci a ona měla jiné termíny. Dnes jsme obě zdrávy, chodíme do práce a jestli se sejdeme, tak někde v hospodě a věříme, že ne v nemocničním pokoji. Od mé čtvrté velké párty, jsem měla už zavedený systém, jak se chránit před následnými nevolnostmi. Díky mému deníku jsem věděla po čem mi je dobře, po čem zle. Opakovala bych se stále, příznaky byly stále stejné. Vždy po chemo jsem nejméně čtyři dny polehávala a zabývala se jen sebou. Léky, čípky, výplachy, mazání, cvičení, protahování , dýchání, vizualizace, meditace, psaní deníku, kreslení obrázků, spaní, četba knih, návštěvy mých drahých přítelkyň, dětí a vnuček. Po malé párty se dalo krásně žít už po dvou dnech. Dalo se pobýt na chaloupce, jet na výlet s Jirkou, zajít do restaurace na jídlo a pivko, navštívit kamarádku. Dobrý život, ne? To vše prospívalo mému uzdravování a psychické pohodě. Legrace se mnou byla, když jsem se asi tak pátý den po velké párty odhodlala jít na nákup. Musela jsem si to vždy vypočítat. Tam pěšky a zpět honem autobusem, protože se mi pokaždé chtělo strašně na velkou. Střeva vlivem chemoterapie ochabla, pomalu se ale uzdravovala a stačilo se trochu více rozpohybovat a chtělo to všechno ven. Měla jsem to vždy dobře načasované, že se mi nic nekalého nestalo a stihla jsem dojet domů na vlastní záchod. A byla to slast, ale i dřina vyprázdnit si střeva.
Sen: Zdálo se mi, že jsem se milovala se svým prvním mužem Milanem. Byli jsme spolu na dovolené, ale spali jsme na chodbě. Kolem nás chodili cizí lidé, a stále nás rušili. Milan se nakonec rozhodl jít jinam. Zavedl mě do velké ratejny, vypadalo to jako ve sklepě, mezi nějaké vojáky, kteří tam leželi na kavalcích. Byli velice milí a slušní a povídali si s námi. Vojáci se ale divili, že jsem přijela já. Čekali, že přijde jiná Milanova dívka. Když jsme odcházeli, potkali jsme tu dívku na chodbě a Milan jí vyprávěl o svém strýci, který zemřel na infarkt a o také o tom, jak umřel on sám.
Strašné blbosti se člověku zdají.
Když jsem u toho milování, tak při chemoterapiích to opravdu nejde. Bylo mi líto Jirky, že už tři měsíce abstinuje, a tak jsem se rozhodla mu udělat radost. Nešlo to, bolelo to. Jirka se bude muset obejít bez "toho"!
Po dalším dopichu se mi zdálo na chaloupce o výtazích.
Jeli jsme s Jirkou ve výtahu a on zvolil špatné patro. Honem jsem výtah stopla a zmáčkla jsem tlačítko poschodí, které jsme potřebovali. Výtah ale stále jel, už  byl ve 20. až 26. patře a stále se nechtěl zastavit. Bylo to hrozné. Nakonec výtah narazil na strop a padal dolů. Když jsme padali dolů viděli jsme kolem spoustu jiných výtahů a na nich byli lidé, kteří chtěli jet nahoru. Výtahy ale nejely tak, jak mají. Padaly dolů, pak zase letěly nahoru, různě vybočovaly ze svých drah, lidé křičeli o pomoc, volali opraváře. Vzbudila jsem se hrůzou. Pamatuji si, že se mi o výtahu zdávalo v dětství, ale tenkrát se mnou výtah vylétl střechou domu vzhůru do nebe.
Další sen na chaloupce byl o operaci jedné paní. Lékaři řekli paní, že jí musí amputovat celý prs a ona se strašně vyděsila, že bude mít v trupu důlek. Já jsem to všechno pozorovala ze své nemocniční postele a přemýšlela jsem o tom, do jaké hloubky můžou chirurgové vybrat prsní tkáň.
V období nemoci jsem si zapamatovala snad nejvíce snů v životě.
Zdálo se mi také, jak jsme byli s Jirkou v lázních. Jedna paní nám vysvětlila, kde máme vyhledávat léčivá místa. Šli jsme kolem jezera po skvrnité a drsné zemi, která měla šedožlutozelenobílou barvu. Stála jsem ve vodě a nohama jsem hledala hrbolatá místa. Jirka nic neříkal a kráčel vodou vedle mě. Došli jsme k velké, hlubší, černé jámě a mně se nechtělo do ní vstoupit. Sedla jsem si před ní na kámen a šátrala jsem opatrně, abych zjistila, co v jámě je. Nedosáhla jsem ale do ní a lidi z břehu se mi smáli. Pomaloučku jsem se sunula do jámy. Proti mně najednou vyskočily dvě slečny, jako by mi chtěly pomoci. Dívky řekly: "Neboj se, to je léčivá černá voda!" Pak mě vzaly za ruce a zavedly dovnitř jámy, a já jsem zjistila, že je na dně té černé vody síť. Měla jsem si do ní sednout a tak jsem to poslušně udělala. Po nějaké chvíli jsme vystoupily z vody a dívky mi ukazovaly svoje ekzémy na těle a tvrdily, že se jim to touto černou vodou bezvadně léčí. Jedna dívka měla pleť normální, bílou ale ta druhá byla potetovaná a barevná žlutozelenohnědá. Tvrdila, že se jí to už nelíbí, ale neví jak se toho zbavit. Pak jsme společně odcházeli zase mezi davy lidí. Vypadalo to, jako na Václavském náměstí. Jedna paní se k nám přidala a naříkala, že jí všechno bolí a já si pomyslela: "No jo, ale ty nemáš rakovinu." V tom mi začaly padat věci z tašky, trousila jsem za sebou různé předměty a já nebyla schopná se pro ně sehnout a posbírat je zpět do tašky. Unaveně jsem se ploužila dál. Přiběhla ke mně holčička a křičela, že na druhé straně ulice padají z okna tatranky. Rozmýšlela jsem se jestli si mám jít taky tatranky nachytat, ale byla jsem tak unavená, že jsem to vzdala.
31.8.2006 mě čekala pátá chemoterapie. Měla jsem velký zájem, aby mě operoval pan primář. V životě jsem byla jen na jedné operaci a to na totální hysterektomii. Tenkrát, přestože jsem měla operaci domluvenou se svým gynekologem, jsem nemusela zaplatit za operaci ani korunu. Nyní sice také ne, ale neměla bych jistotu, že mě bude operovat pan primář. Vzhledem k tomu, že tento můj kritický zdravotní stav zavinili z velké části lékaři, vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla tuto strastiplnou léčbu absolvovat a vzhledem k tomu, že mě čeká po operaci ještě dlouhý léčebný proces, jsem nechtěla riskovat. Byli jsme s mužem dohodnuti nabídnout zcela regulérně panu primáři sponzorský dar na podporu a vybavení onkologického oddělení s tím, že jsme vyslovili přání, aby mě operoval právě on.
Automatická kresba po chemoterapii
Matýsek v trávě

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.7)

20. října 2009 v 22:24 | Ivana Horáková
Pokračování 3 - Průběh léčby

Pátá chemoterapie proběhla opět hladce a v klidu. V duchu jsem už jich měla ale až po krk a bála jsem se, že je budu dostávat až do té doby, než budou nádory třeba milimetrové. Verdikt ze sona 29.8. zněl: Patrný rozpad TU (tumorálních) ložisek a snížení jejich sytosti. HZK (horní zevní kvadrant) 25x15x9, HK (horní kvadrant) 13x12x9 a 5x4. Regrese ložisek mírná co do velikosti, ale snížení sytosti a rozpad hlavně HZK. Jirka mi vypočítal, že tumor v HZK má již jenom 3,37 cm3 z původních 29 cm3, tumor v HK se zmenšil na 1,4 cm3 a vedle prťavý na 0,02 cm3 z původních 11 cm3. Stále se mi nádory zdály velké. Nesměle jsem se zeptala sestry, kolik takových chemoterapií ještě můžu dostat. Sestra se mi smála, že jsem si myslela, že třeba i dvacet a ujistila mě, že se těchto chemoterapií smí dát maximálně osm. Trochu se mi ulevilo, ale co když lékař rozhodne něco jiného? Po dokapání "Medicíny" do mých žil jsme s Jirkou v tichosti a ztrnulosti seděli v čekárně a čekali, až nás pan doktor vyzve ke vstupu do své ordinace. Byla jsem značně nervózní nejen z toho, že jsem se bála další chemoterapie, ale také proto, že jsem neměla vůbec žádné zkušenosti se sponzorskými dary. Jediné, co mě uklidňovalo, že je Jirka se mnou a že to jako chlap s chlapem zvládne. Vešli jsme do ordinace, usadili se a mlčky čekali, až si pan doktor přečetl moje zdravotní dokumenty. Pak řekl to, co jsem nejméně chtěla slyšet: "Je to ještě velké, dáme ještě další, jinou chemoterapii." Hlesla jsem, že se to objemově zmenšilo hodně a poukazovala na to, že zřejmě ještě nemá výsledky sonografie z 29.8. "Vycházím z měření, kdy se tumory nejvíce zmenšily", odpověděl. Dále jsem se snažila něco namítat a naštěstí jsem docílila toho, že se pan doktor chtěl podívat na značení na mém prsu. Pan primář zase dlouho počítal a najednou řekl:" No, ono se nám to zmenšilo o 79%. To je bomba! Myslím, že by se nám to už další chemoterapií nehnulo. Tak budeme operovat!" Nabídli jsme mu sponzorský dar, a vyjádřili přání, aby mě operoval jedině on. Lékař mi potom vysvětlil postup operace. Nejprve se odebere celá zasažená tkáň a lymfatické uzliny v podpaždí a udělá rychlá histologie. Dokud se budou objevovat ve tkáni rakovinné buňky, bude se dále řezat. Jakmile už bude tkáň čistá, je hotovo a může se šít. Odebrané vzorky se ale musí poslat na přesnější histologické vyšetření, které trvá týden. Pokud se ve tkáni najdou rakovinné buňky, musí se prs operovat znovu. Moc mě to nepotěšilo, ale co může člověk dělat. NIC! ČEKAT A VĚŘIT, ŽE TY MRCHY UŽ TAM NEBUDOU!!! Původně jsem navrhovala panu doktorovi, aby mi prs vzal rovnou celý. Věděl ale své, a proto se snažil operaci řešit touto cestou i za cenu dvou operací. Říkal, že stojí za to riskovat. Neuvědomovala jsem si, jaký by byl život bez jednoho prsu. Pan doktor měl pravdu a dnes jsem mu za jeho vynikající práci vděčná. Když jsem později po nemoci v lázních viděla nahé tělo jedné pacientky, a když jsem viděla, jak si obléká podivnou podprsenku s jedním vycpaným ňadrem, děkovala jsem pánu bohu a pochopitelně panu primáři. Po tom všem rozhodnutí jsem nabyla optimismu a těšila se na operaci. Těšila jsem se také na to, že teď budu mít na chvíli pokoj od chemoterapií. Když píšu dnes tyto vzpomínky, sama se divím. Jak jsem se mohla těšit na operaci? Měla jsem před sebou ještě celkem 7 měsíců léčby. Hodně mi asi pomáhala antidepresiva, ale vím, že jsem stále věřila, že se uzdravím. Vypočítala jsem si, že o vánocích už budu mít po všech chemoterapiích a budu tedy mlsat normálně cukroví a všechny dobroty, které s sebou Vánoce přinášejí. To mě naplňovalo optimismem. Po páté chemoterapii se mi dařilo s mým miláčkem Kinedrylem dobře. Jen jsem byla unavená, brněly mě nohy, bolely žíly na pravé ruce a měla jsem zase tu odpornou sladkou chuť v ústech. Byla jsem se podívat, jak to vypadá v práci. Od soboty jsem byla sama. Jirka odjel na chalupu a já věřila, že se se mnou nic zlého nepřihodí. Děti byly nablízku. Z nějaké euforie po mé pětidenní léčbě Kinedrylem jsem si myslela, že je potřeba vyžehlit. Už jsem necítila v ústech tu žumpu, s chutí jsem se najedla a měla sílu jako zdravá. Stoupla jsem si k žehlícímu prknu a asi hodinu jsem žehlila. Cítila jsem, jak mi síly ubývají, ale jsem paličatá a práci musím dodělat! Ouvej, to jsem si dala! Šly na mě mdloby, dožehlila jsem ještě dva ubrusy, vypnula žehličku a pak jsem se spěšně odebrala do postele, z které jsem nejméně hodinu raději nevylezla. Jen jsem tak podřimovala a vůbec se mi nechtělo vstávat. Nakonec jsem se přinutila a šla si uvařit polívku a brambory. Jídlo mě posilnilo, a tak jsem pokračovala v psaní deníku. Další den jsem se těšila na kamarádku, ale nebyla jsem dobře naladěná. Měla jsem lehkou depresi. Z celé blbé nemoci jsem se najednou hroutila a kamarádku obtěžovala svými úvahami o smrti. Tentokrát mi moc nepomohla, neuměla pochopit moji náladu, vyčítala mi moje úvahy. Musela jsem se moc ovládat, abych jí nedávala najevo, že mi vadí. Když odešla, řekla jsem si, že se s ní příště budu bavit jen o vaření a uklízení a módě, že filozofovat můžu jen sama se sebou. Uchýlila jsem se ke čtení Viilmy a dlouho jsem odpouštěla kamarádce i sobě, abych se dala psychicky do pořádku. Není jednoduché najít spřízněnou duši, která chápe! Přepadl mě strach: NEMAJÍ MĚ RÁDI!! Podle Viilmy všechny nemoci způsobuje nejvíce tento strach a také nahromaděná zloba. Léčit se to dá jen odpouštěním. Vím, že to všichni se mnou myslí dobře, ale jsem natolik nemocná, že mám právo se trochu zhroutit a taky se politovat. Snažím se nikoho neotravovat, jsem si sama sobě pomocníkem a lékařem, je toho na mě někdy moc. Co bude po operaci? Ženský, který měly operaci už za sebou říkaly, že se nesmí celý rok zvedat těžké věci, dělat náročná manuální práce, aby ruka neotekla. Jsem moc zvědavá, jak bude domácnost bez mojí práce vypadat? A co když ruka oteče a bude jako slon? Takové myšlenky se mi občas honily hlavou a já znovu a znovu četla Viilmu a odpouštěla všem kolem sebe, sobě a potom svému tělu, aby se mohlo uzdravovat.
Ze 6.9. na 7.9. se mi zdály zase podivné sny.
1.sen: Bydlela jsem sama v našem původním, břevnovském bytě. Někdo zvonil a já šla otevřít. Před dveřmi stáli tři kluci a jeden z nich se cpal dovnitř. Přeprala jsem ho, taqkže  se mu   do bytu vniknout  nepodařilo. Když jsem se vrátila od dveří, byl byt k nepoznání, věci byly rozházené po zemi, vypadalo to tam jako po zemětřesení. Náhle na mě vylítli z manželské postele dva nebo tři psi. Vítali mě a vrtěli radostně ocasy. Zjistila jsem, že promočili postel a hubovala jsem, že psi nikdo nevyvenčil a tak to chudáci museli udělat do postele. Začala jsem uklízet, dcera Míša mi pomáhala. Strkaly jsme spolu to pomočené povlečení do dvou malých praček. Vůbec se to tam nechtělo vejít. Pak jsem šla k sousedům poprosit, jestli by nemohli vzít psi vyvenčit, že oni mají přeci jen zkušenosti se svým psem. Já jsem psa nikdy neměla a tyhle cizí psi vůbec neznám. Sousedi měli ale nějakou práci, vyklízeli nábytek a začali mi cpát ten nábytek do bytu. Já jsem měla na sobě jenom nějakou průsvitnou noční košili a couvala jsem před tím nábytkem až do kouta. Nábytek se na mě valil, já ustupovala a ustupovala, ale pak už jsem neměla kam a tak jsem se raději probudila.
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, zdával se mi sen o nábytku. Bylo to tenkrát hrozné, protože jsem usínala každý večer s hrůzou, že zase budu hryzat a polykat dřevěné kusy nábytku. Ten sen se mi opakoval celý týden, den co den. Do úst jsem si cpala židle skříně a jiný nábytek. Vím, že mě strašně bolely čelisti.
2. sen: Účastnila jsem se volby královny krásy a bylo nám oznámeno, že soutěž začne až po občerstvení. Ocitla jsem se v jídelně. Byla to velká hala jako tělocvična. Dostala jsem talíř s polévkou, ve které plavalo něco černého jako uhel. To černé se změnilo v mouchy, které vylétávaly z mého talíře, lítaly v hejnu po hale sem a tam. Řvala jsem na ostatní v jídelně, ať zavřou všechny dveře a hledala jsem horečnatě Biolit. Mouchy ale lítaly stále v hejnu za mnou, lezly do nějakých papírových pytlíků na zemi, hýbaly s nimi. Pytlíky se sunuly po podlaze, různě se krčily a shrnovaly a mouchy v nich bzučely. Biolit se mi nepodařilo najít, a tak jsem se raději vzbudila.
Sen ze 7. na 8.9.06
Ocitla jsem se na nějakém statku, myslím, že to byl statek Milanovy (můj první muž) babičky. Byli jsme tam na návštěvě a byl tam jeden malý kluk, který mi ukazoval, jaký sestrojil vozík. Vozík měl po stranách kapsy a on do nich cpal nějaké maso. Najednou postranice povolily, vozík se rozpadl a maso vypadlo na zem. Náhle do dvora vjeli muži na koních a prosili mě o vodu. Koně uvázali a já jsem běžela dovnitř se zeptat, co může dát paní domu k pití. Řekla, že jim uvaří čaj. Když jsem nesla ten čaj, všimla jsem si, že je divný. Vypadal spíše jako nějaká tmavá krupice nepravidelného tvaru. Nesla jsem jim šálky s touhle hmotou na talířcích. Ze zvědavosti jsem si čaje lízla. Byl moc dobrý. Chtěla jsem na babičce recept. Pak jsem se ocitla s kamarádkami někde u vody. Jedna z kamarádek hledala na mapě nějaký výlet. Já jsem mezitím skočila do vody, nevím jestli rybníka, jezera nebo moře, a za mnou tam skočil tučňák. Ani jsem se moc nedivila ani nelekla. Tučňáka jsem pohladila, ale on na mě zasyčel, vyjel po mně, trochu mě rýpl do žeber a tím jsem se vzbudila.
Jak jsem již řekla, čekalo mě teď poměrně dlouhé období bez chemoterapie.
19.9.06 jsme měla naplánovanou operaci a kromě předoperačních vyšetření, samotné operace a uzdravování z ní mě nic zlého nečekalo. Těšila jsem se na operaci, protože jsem věděla, že pak už budu téměř za půlkou mé léčby a díky operaci budu vědět, co z mého těla ještě zbude. Popravdě jsem nevěřila, že se z operace probudím s oběma ňadry. Období před operací jsem si opět užívala naplno. Jezdila jsem s mužem na chaloupku, chodila po hospůdkách, na masáže zad, setkala jsem se se svými bývalými spolužačkami ze střední školy, které byly ke mně velmi laskavé. Posezení s nimi, vzpomínání na školní léta a vyprávění o jejich životě mě velmi osvěžilo. Znovu jsem poznala, že bez pomoci přátel a samozřejmě bez vlastního přičinění se člověk daleko hůře cítí a hůře se uzdravuje. Myslím, že jsem v podvědomí cítila varovný signál: " Co když se z nemocnice nevrátíš? Co když ti bude hodně špatně? Honem si užij, co možná nejvíce hezkých chvil!" Radovala jsem se ze vzniklé téměř třítýdenní svobody, jako malý dítě.
Obrázek pro Simonu - snachu
Obrázek pro Evu - švagrovou

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.8)

20. října 2009 v 22:22 | Ivana Horáková
Kapitola osmá
Operace
" Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Publilius Syrus
19. září 2006 jsem nastoupila do Vojenské nemocnice k "Výkonu". Měla jsem starost, co si mám vzít na sebe. Bylo ještě horké léto a já jsem věděla, že se můžu z nemocnice domů vrátit buď s půlkou prsa a nebo bez prsa. Vymýšleli jsme s Míšou praktický oděv, aby se vše skrylo. Pro moji dceru, oděvní výtvarnici, to nebyl žádný problém. Vnikla do mé skříně, vybrala kalhoty, volnou halenu a přes ni vestičku a byla jsem za dámu. S sebou jsem měla od kamarádky uháčkovaný bleděmodrý čepeček na moji holou hlavu a k tomu mi dcera koupila bleděmodrý saténový župan. Cítila jsem se skvěle. Příjem do nemocnice proběhl velmi poklidně a přátelsky. Na pokoji jsme byly celkem čtyři. Jenom dvě jsme byly holohlavé, tudíž po chemoterapiích. Jedna paní ani neměla zjištěnou rakovinu, jen jí chtěli nádor chirurgicky pro jistotu odstranit, aby tkáň poslali na histologii. Její gynekolog byl vskutku velmi opatrný a starostlivý! Druhé paní s vlasy, chudáčkovi, před operací zjistili cukrovku. Operace se jí tím oddálila a pobyt v nemocnici se jí prodloužil o týden. Všechny čtyři jsme prodělaly ještě vyšetření sentinelové uzliny. Doktor najde sentinelovou uzlinu tak, že v blízkosti nádoru vstříkne modré barvivo nebo radioaktivní látku. Pokud jde všechno hladce, putuje kontrastní látka stejnými lymfatickými cestami, kterými by se šířily rakovinné buňky. Sentinelovou uzlinu a axilární uzliny chirurg vyjímá při operaci. Jsem ráda, že dnes existují vynikající přístroje, které odhalí co je skryté a tím umožní kvalitnější léčbu nemocí. Výzkum léčby rakoviny probíhá mnoho let v mnoha státech světa. Naši vědci jsou velmi úspěšní a právě jim se v r. 2006 podařilo vyvinout lék proti rakovině plic i prsu. Nyní se zkoumá účinek a brzy možná nebudou lékaři muset pacienty s rakovinou plic a prsu trápit chemoterapiemi a invazivními metodami. Postup léčby se určitě během několika let změní a pacient nebude tolik trpět. Na operaci jsem měla nastoupit z nás čtyř jako druhá v pořadí. Byly jsme seznámeny s následnými předoperačními vyšetřeními a postupem operace. Mluvil s námi pochopitelně anesteziolog a všichni k nám byli velmi hodní. Těsně před operací je třeba zavést kanilu do žíly. Moje levá ruka však žádné žíly nenabízela. Sestře se nedařilo žílu napíchnout, postupovala od loketní jamky až k ruce, kde si žíla dala konečně říci. V práci na mé ruce se vystřídaly dvě sestry a až na posedmé se jim podařilo kanylu zasunout. Nesla jsem to celkem klidně. Jen jsem si představovala, jak si sestry poradí s mými špatně viditelnými žílami na levé ruce při dalších chemoterapiích a v laboratoři při odběrech, které mě ještě čekaly mnohokrát po operaci. Zase jsem si v duchu povzdechla: "Co můžeš dělat? Vydrž!" Škvírkou ve dveřích jsem se snažila zahlédnout pana primáře, abych se zklidnila. Neměla jsem žádnou jistotu, že mě bude operovat. Od páté chemoterapie, kdy jsme naplánovali operaci jsem se s ním neviděla neslyšela. Musela jsem věřit a modlila jsem se, aby všechno dobře dopadlo. Probudila jsem se na pokoji a vůbec jsem si nepamatovala, že mě někdo budil na sále a převážel na pokoj. Nebyla bych to já, kdybych po narkóze nezvracela. Zvracela jsem asi čtyřikrát. Hned ten večer po operaci jsme musely za asistence sestry vstát a dojít si na záchod. Od té doby jsme musely již chodit samy. Z prsu nám visely hadičky - drény, které ústily do dvou plastových lahviček. Ty jsme měly zavěšené u postele a nebo je nosily s sebou. Sestry jim říkaly kabelky a my s těmi kabelkami chodily i na jídlo. Nebylo to asi pro ostatní pacientky nic příjemného koukat na naše krvavé kabelky. No, ale byly jsme v nemocnici a tak jsme to pak už neřešily a těšily se, až nás těch hadiček a lahviček zbaví. V noci po operaci jsem šla na záchod a začala se mi motat hlava, ztratila jsem směr a zamířila do úplně jiného pokoje. Ještě, že sestra zaznamenala nějaký podivný popocházení po chodbě, přiběhla ke mně a pomohla mi na postel. Jen to, že jsem si honem lehla a sestra mi zvedla nohy nahoru, zabránilo mému omdlení. Ach jo! Jsem to ale cimprlich!
Po operaci, kdy jsem zjistila, že mi byl prs z větší části zachován, že vypadám skoro normálně, jsem byla šťastná. Z ostatních ženských na pokoji taky trochu opadly obavy. Stávaly se hovornější a přátelštější než před operací. Už druhý den po operaci jsme si povídaly o všem možném tak, jak to ženy umí. Když z nás vytáhly všechny drény a hadičky a zbavily jsme se našich kabelek, chodily jsme společně na kafíčko k automatu, na sluníčko do krásného parku, který je kolem nemocnice. Opalovaly jsme se, vystavovaly nejen nohy, ale i dekolty a obličeje slunci a cítily se výborně. Ten pocit, když máte operaci za sebou, bych popsala jako absolutní štěstí. Víte sice, že budete muset podstoupit další nepříjemnou léčbu, která bude v mém případě trvat ještě půl roku, ale v tu chvíli jste mezi svými, stejně nemocnými, v dobrých rukou lékařů a lékařek a máte chuť žít dál. Těšila jsem se na návštěvy svých blízkých a následně domů. Nechtěla jsem ještě přemýšlet, co bude po operaci, jestli nebudu muset na novou a myslím, že jsem intuitivně cítila, že je všechno v nejlepším pořádku, že další operace nebude nutná. Nádory jsem měla nad dvorcem a lékař udělal jeden řez napříč horní půlky prsu. Neměla jsem vůbec pocit nějaké velké újmy, neboť jsem původně předpokládala, že se probudím bez prsa. Kdyby se tomu tak stalo, asi bych si nechala odebrat i druhý prs. V ordinaci onkologie jsem viděla, jak vypadají ženy s jedním prsem a to mě velmi děsilo, obzvlášť když ten jeden prs byl velký. Říkala jsem si tehdy: "Raději žádná prsa a volné haleny, než jeden prs a protézu. "
Ale zatím jsem mohla být klidná. Na pobyt v nemocnici nemám vůbec nepříjemné vzpomínky. Bylo krásné počasí, měla jsem příjemné spolupacientky, výborné doktory, jedna paní doktorka byla obzvlášť velmi vtipná a moc jsme se s ní při vizitě zasmály. Péče sester byla skvělá, jídlo i postel byly dobré, slunečné počasí a park lákal k procházkám, automat na kávu nabízel chutné cappucino! Nějaké malé nedostatky se promíjejí a to, že mě bylo po operaci špatně, mě nepřekvapilo.
25.9.06 nás všechny uznali za schopné návratu domů, rozloučily jsme se s tím, že se ještě setkáme při kontrole u pana primáře. Muž mě odvezl domů a já šťastně ulehla do své postele k televizi a koukala jsem na bednu, chvílemi spala, a paži jsem měla položenou na opěradle pohovky tak, jak nám to radila naše veselá paní doktorka v nemocnici. Je třeba paži něčím podkládat, aby byla výše než rameno. Lymfa se tak nemůže hromadit a ruka neotéká. Druhý den mě Jirka zavezl na pooperační kontrolu. Pan primář mi prohlédl jizvu na prsu i pod paží a řekl mi, že musel vybrat prsní tkáň 10 x 6 cm. Tak to bylo velký. Dokonce si moje prsa vyfotil, patrně proto, aby prezentoval svoji výbornou práci na sympoziích onkologů. Určitě měl radost ze své dobře odvedené práce! Jizvy byly světlé, krásně rovné a čisté. Vyjádřila jsem svůj obdiv panu primáři a pokusila jsem se o vtip: " To jsem tedy měla velký prsa, když jste mi vzal takový velký kus a ještě mi toho tolik zůstalo!" Pan doktor na to řekl něco v tom smyslu: "No já jsem to tam nějak natlačil, abych to vyplnil!" Dopadlo to úžasně a já se nyní těšila na pár dní klidu, protože jsem na vyndání stehů šla až 5.10. Mám před sebou skoro deset dní klidu a nicnedělání! Doma mi bylo dobře, až na nějaké malé problémy s krvácením z rány, kdy se v posteli rozlilo pode mnou něco teplého. Byla to řídká růžová krev, která vytekla z rány. Muž zvládl péči o mě na výtečnou. Dal pode mě igelit a velký ručník, převlékla jsem se a odpočívala. Zpočátku mi bylo občas na omdlení při vstávání z postele, ale to byly následky po narkóze. Celkově jsem pooperační stav čekala daleko horší, myslela jsem, že nebudu schopna ani zamíchat omáčku, ale kromě těžkých prací se dalo dělat cokoliv. Ruka byla sice chromá, ale drobným pracím jsem se nevyhýbala, učila jsem se pracovat levou rukou a snažila se zvykat si na normální život hospodyně. Nejvíc bolelo žehlení, a tak jsem ho přenechala mému muži a byla docela legrace pozorovat, jak jeden kapesník žehlí "sto let" a všelijak ho přehýbá, a otáčí a skládá, a já bych za tu dobu měla vyžehlenou košili. Nyní jsem konečně donucena nechávat muži i tzv. ženské práce. Můj muž není typ, který vidí, co je v domácnosti třeba udělat. Dávala jsem mu pokyny z postele. Z rodiny se nikdo neozval, matka byla stále ve Zlíně, bratr se švagrovou za mnou nepřišli ani do nemocnice ani domů. Marně jsem čekala na jejich zájem nebo nedej bože, aby mi přinesli kytku nebo buchtu. Myslím, že jsem konečně díky svojí nemoci prozřela. Konečně vím, že se starostlivosti od mámy, bratra a jeho ženy stěží dočkám. Nechci si vysluhovat lásku svých nejbližších. Chci se uzdravit, žít svým životem, řešit jen své problémy, zabývat se tím, co přináší uspokojení jenom mně. Se svým svědomím nemám problém, nejsem si vědoma větší svojí viny. Mám své dobré kamarádky, dobrého muže a svoje děti, s kterými jsem si nyní při své nemoci také ledacos pověděla. Viilma mi to poradila ve svých knihách, které se staly mojí biblí. Odpouštěla jsem všem a všechny jsem prosila o odpuštění, včetně svých dětí. Někdy bylo velmi těžké odpustit. S některými lidmi jsem musela raději přátelství ukončit. Nebylo možné jim věřit a nebo to byl vztah velmi povrchní. Odpustila jsem jim i sobě, ale nechtěla jsem dělat stejné chyby Každý vztah musí být oboustranný. Dávání a přijímání by mělo být v rovnováze! Na to jsem přišla po vlastních zkušenostech a na základě studia mnohých psychologických i filosofických knih.
5.10. jsem se odebrala opět k panu primáři na kontrolu, na vyjmutí stehů z ran a také pro rozsudek, jestli bude další operace. Moje zlaté děti mě doprovázely a já byla klidná. V čekárně jsem se znovu setkala s jednou z mých spolupacientek. Bylo to příjemné se s ní vidět a popovídat si. Udělaly jsme v čekárně tak trochu diskuzní kroužek, děti se bavily spolu a my zase o svých ženských problémech. Byly jsme uvolněné a veselé, a tak v čekárně nebylo tak chmurně, jak tam obvykle bývá.
"Paní Horáková, pojďte dál!" ozvalo se z ordinace. Nesměle jsem vešla a mlčela, neboť pan doktor se jako vždy v tichosti probíral mým chorobopisem. Ani jsem nedutala a čekala, co bude dál. " Tak ukažte, vyndáme stehy!" Trochu to zatahalo a bylo po bolesti. Rány se skvěle hojily, byly hladké, rovné, lehce růžové, nic nehnisalo. Pan doktor si znovu pochválil svoji práci a já jsem mu přitakala. Pak jsem se konečně dozvěděla, že konečná pooperační histologie posledního vzorku tkáně dopadla dobře, tudíž nemusím na další operaci. Byl sice důvod k velké radosti, ale ten byl hned utlumen naprogramováním další léčby, což byly tři chemoterapie stejného typu jako před operací. Ještě jsem se zeptala, jestli mohu jizvy ozařovat biolampou, ale nebylo mi to doporučeno, protože tento typ záření může růst rakovinových buněk naopak podporovat. Sice jsem si řekla " vždyť už tam přeci žádné nejsou" , ale poslechla jsem a s ozařováním jizev jsem tedy přestala. Po návštěvě pana primáře mě sestra poslala do laboratoře na krevní rozbor, abychom zjistili, jestli mohu podstoupit další chemoterapie. Pak jsme šli všichni oslavit negativní výsledek histologie do pizzerie. Bylo krásné odpoledne a já byla blažená. Doma jsem si již spočítala, že bych mohla být do vánoc v pořádku natolik, že by mi mohlo i chutnat vánoční menu a hlavně sladké. Velmi jsem se na Vánoce těšila. Bohužel druhý den ráno mi sdělila sestra po telefonu, že je krev špatná, že patrně vlivem prodělané narkózy mám špatné jaterní testy. Jela jsem zpět pro léky, aby se krev co nejdříve zlepšila. Pokračování v chemoterapiích po operaci je nutné zahájit co nejdříve, aby se dodržel určitý rytmus v působení na ohrožené tkáně. Šestá chemoterapie se mi posunula až na 17.10. a po novém krevním obrazu, který se naštěstí celkem zlepšil, jsem jí podstoupila. Za týden po ní jsem musela jít na nenáviděný dopich. Zkoušela jsem zase bojovat o to, aby nemusel být, ale lékařka řekla: " Uvidíme, jak budete chemoterapii tolerovat!" Začala tak třetí čtvrtina mojí léčby. Vše probíhalo stejně jak jsem byla zvyklá, byla jsem však psychicky veselejší, měla jsem chuť plánovat, těšila jsem se nejen na Vánoce, ale i na jaro a léto, které po mé nemoci budou určitě pozoruhodně krásné. Moje kamarádka Ivana mě vzala na procházku do Tróji a šly jsme kolem Vltavy a byl krásný slunečný den. Šly jsme stromovkou, povídaly si a pak se zastavily na pizzu a na zmrzlinu u McDonalda. Měla jsem úžasný pocit sounáležitosti a těšila jsem se na další procházky. Můj syn se rozhodl pořídit mi notebook a zařídit mi zavedení internetu a i na to jsem se velmi těšila. Díky tomu mohly být dny v mé nemoci bohatší o novou zábavu, mohli jsme se rychleji s dětmi dorozumívat a dokonce se vidět přes kameru. V tomto období jsem změnila názor na internet a objevila jsem jeho obdivuhodnou sílu v rychlosti komunikace mezi lidmi, a v získávání informací. Měla jsem také v úmyslu konečně navštívit svoji matku v období mezi chemoterapiemi. Syn mě tam zavezl na jeden den a já si už ani nevzpomínám, jaký to mělo na mě vliv. Když jsme odjížděli, stála máma jako vždy před chaloupkou na trávníku, opuštěná a opouštějící, a mávala nám se slzou v oku na rozloučenou. Tento výjev mám neobyčejně zakořeněný ve své hlavě. Za celý svůj život jsem ho vnímala jako obraz snad tisíckrát, nejprve s mojí babičkou a teď s matkou. Stále stejné: chaloupka, cesta, stromy vedle cesty, trávník a uprostřed kolo lilií, dříve tam rostla švestka, a mávající žena (babička, matka) na pozdrav. Jediné, co se teď lišilo, že lilie byly odkvetlé a stromy už opadané, protože jsem výjimečně přijela na podzim a ne v létě. Byla jsem vděčná za výlet na Moravu, kdy jsem mohla pozorovat okolí dálnice a posléze při cestě mezi moravskými vesničkami jsem zavzpomínala na své dětství a nadechla se k dalšímu životu. Na hlavu jsem si vzala čepičku, kterou mi ušila dcera. Koukaly z ní falešné vlasy a já vypadala, podle mě a následně i fotografie, jako zdravá holka. Výlet jsem zvládla bez problémů, mámu jsem opustila bez psychických traumat a těšila se domů do postele a na četbu knížky o Václavovi Havlovi "Prosím stručně". Tato kniha mě velmi posílila v mém uzdravování. Pan prezident Václav Havel v ní na dotazy Karla Hvížďaly odpovídá svým neopakovatelným způsobem. Přestože je to kniha především o politice, je srozumitelná i obyčejný ženský jako jsem já. Je v ní spoustu síly, citu, filosofie, pravdivosti, upřímnosti.
Matýsek na polštářích

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.9)

20. října 2009 v 22:20 | Ivana Horáková
Kapitola devátá
Radioterapie (ozařování)
" Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí." Buddha

Poslední čtvrtina mé léčby začala 20.12., kdy jsem se odebrala do onkologického oddělení motolské nemocnice a tam mě zaměřovali ozařovacími přístroji, kreslili mi na hrudník značky. Léčbu ozařováním jsem si představovala tak, že si lehnu, zapnou nade mnou nějaký přístroj, který bude pálit a svítit červeně, a zase odejdu. Ale ono to není tak jednoduché. Lékař znovu vše hodnotí, počítá odkud a kam bude tkáň ozařovat, potom s vámi pohovoří a předá vás svým kolegům, kteří umí s přístroji zacházet, a kteří nesmí nic splést a musí přístroje nastavovat pro každého podle individuálního plánu. Měla jsem zájem se dozvědět, jakým způsobem ozařování škodí organismu. Lékař mi sdělil, že při rakovině prsu nebývá člověku špatně od žaludku, že jen může být postižená buď oblast plic nebo srdce, podle toho který prs je ozařován. U pravého prsu se stává pouze ze 4 % , že může dojít k plicnímu onemocnění, nevím už jakému, které se dá lehce vyléčit. Nic takového jsem si ale nepřipouštěla. Člověk chodí do své ozařovny mezi své zdravotní sestry i bratry a mezi své spolupacienty denně. Mně bylo určeno pětadvacet ozáření větší plochy hrudníku kolem nádorů a sedm ozáření přímo do centra obou nádorů hloubkově. Před tímto hloubkovým ozářením lékař znovu označí na kůži rozsah ozařované tkáně. Na mém hrudníku vznikla radioterapií nejprve červená plocha od hrudní kosti přes prs až téměř po lopatku. Byl to obdélník asi 15x 20 cm. Při hloubkovém ozařování, kdy už došlo ke značnému spálení kůže, byl označen obdélník asi 8 x 10 cm. Značky, které vám nakreslí se nesmí smazat a tak si každý večer malujete fixou na kůži čárky a křížky. Před ozářením musí být kůže suchá nenamazaná, ale po něm je nutné ošetřit kůži krémem. Já jsem používala svoje oblíbené oleje. Měla jsem buď štěstí, že mám odolnou kůži, nebo to zařídily oleje, a začala jsem trpět pálením až při hloubkovém ozařování. Sám jeden zdravotní bratr se divil a ptal se: " Čím to mažete, že to máte tak pěkný?" Když jsem mu řekla, že panenským rostlinným olejem, divil se, jako by nevěděl, že olej je také tuk. Je zajímavé, že všichni vychvalují vepřové sádlo, ale nikdo si neuvědomuje, že rostlinný olej má mnohem větší podíl nasycených i nenasycených mastných kyselin a vitamínů, které kůži prospívají více než obyčejné vepřové sádlo. Sádlo navíc snadno žlukne.
Na ozařování jsem tedy chodila denně kromě víkendů dvaatřicet dní od 9.1. do 28.2.07. Byla v tom pauza vlivem poruchy přístroje a také vlivem nemoci, která mě skolila hned zpočátku a hodně mě vyděsila, protože mně při ní bylo na umření a já jsem si myslela, že ji  způsobilo ozařování a že tohle tedy opravdu nesnesu!!!!
Postihla mě horečka, zvracení ale zároveň i průjem. Možná jste zažili pořádnou střevní chřipku, kdy člověk neví, jestli má do záchodové mísy strčit hlavu nebo zadek a zjistí, že je nejpraktičtější sedět na záchodové míse s kbelíkem na klíně. Později jsem slabostí na záchodě omdlévala. Nezbývalo než si dát do postele igelit a osušku, plenu do kalhot a kýbl k posteli, abych mohla stonat vleže. Sténala jsem a nemohla dostat do sebe žádný prášek, protože mi ho žaludek vrátil. Nezabíral ani osvědčený heřmánek. Přesto jsem se snažila pít, abych nebyla dehydrovaná a druhý den po odporné noci jsem sháněla lékaře z radioterapie, abych se ho zeptala, jestli to může být reakce na začátek ozařování. Po usilovném shánění jsem s lékařem mluvila a nevíte, jak se mi ulevilo, když mě ujistil, že jsem musela někde chytit střevní chřipku a protože jsem oslabená onkologickou léčbou, má nemoc tak silný účinek. Psychicky se mi sice ulevilo, ale fyzicky jsem byla na dně. Zatelefonovala jsem svému praktickému lékaři, aby mi poradil jak s nemocí bojovat. Jeho uklidňující hlas byl jako pohlazení a pojala jsem důvěru, že všechno zase přejde. Jirka mi k němu běžel pro recepty na nějaké čípky a léky. Ležela jsem jako lazar, vyschlá jak treska a žaludek a břicho jsem měla nafouklý jak balón. Popíjela jsem jen brčkem čaje, ale i ta slza tekutiny šla ven. Když se asi po dvou dnech žaludek a střeva uklidnily, učila jsem svůj žaludek přijímat jídlo. V tom mě radila po telefonu moje milá přítelkyně Jana, a já postupovala přesně podle návodu z nějaké její chytré knihy. Předávám Vám tímto své zkušenosti, abyste si uměli poradit v případě takhle ohavné chřipky.
Proti dehydrataci:
Až to jde, tak pít směs: 1 lžička soli a 8 lžic cukru do 1 l převařené vody. 150 ml této směsi pít každých 15 min. tj. 1l vypít za 2 hod.
Pro chuť k jídlu:
po 24 hod. - banány, vařená rýže, jablka, nasucho topinky z bílého chleba bez vlákniny. Jíst v pravidelných intervalech
po 48 hod. - vařené brambory, zelenina (mrkev, pórek...), vajíčka nejlépe v polévce (kmínová)
Nakonec můžeme jíst mléko a mléčné výrobky
Denně popíjet 2 šálky malinového čaje (patrně kvůli vysokému obsahu biotinu) nebo po troškách 3 šálky zázvorového čaje.
Takže nemoc jsem během týdne překonala s poměrně dlouhým následným dietním klidem. Nyní mě již nemohlo nic zastavit v mém uzdravovacím procesu a zvesela jsem se každý den nechala ozařovat. Každý den jsem asi na dvě minuty ulehla polonahá na lůžko, sestra vložila moji ozařovací destičku do přístroje a odešla. Velké monstrum se pak dalo do pohybu, zavrčelo na mě z jedné strany a pak z druhé a bylo hotovo. V čekárně jsme se už znaly, my ozařované ženy, a některé jsme si spolu povídaly. Byly tam babičky i mladé, všechny jsme měly podobný osud a braly vše v klidu. Při pohledu na holohlavé děti, které také docházely se svými maminkami na tuto léčbu a některé tam přivážely i na vozíku, jsem cítila, hlubokou úctu k matkám a otcům, které mají děti onkologicky nemocné. Přemýšlela jsem, po kom a jaký převzaly tyto děti dluh, jestli by jim Viilma pomohla k uzdravení, jaká je těchto dětí rodinná konstelace, jestli se tímto způsobem neobětovávají v zájmu lásky ke svým rodičům a v duchu jsem si je představovala jako uzdravené. Krevní obraz při ozařování byl kontrolován a vždy jsem ho měla v pořádku. Na závěr lékař napsal zprávu pro moji  ošetřující lékařku na onkologii. Při rozloučení s ním jsem měla připravenu řadu otázek. Chtěla jsem se dozvědět co nejvíce o tom, co mohu já sama udělat pro to, aby se mi nemoc nevrátila. "Na internetu jsem se dočetla, že k ničení zhoubných buněk pomáhá infrasauna? Je to Pravda? Také se doporučuje reflexologie! Mohu se nechat očkovat?" ( Měla jsem plán, že se nechám očkovat proti chřipce, žloutence, klíšťové encefalitidě, abych byla co nejvíce ušetřena dalším ošklivým zkušenostem s nemocemi a mohla se těšit z dobrého zdraví). Na všechny mé dotazy pan doktor odpověděl negativně a já se lehce osypala při vzpomínce, že mi v průběhu léčby kamarádka prováděla reflexologii na chodidlech a svůj prs jsem ozařovala infralampou, naštěstí jen asi dvakrát. Pan doktor důrazně prohlásil, že chemoterapie a ozařování je kromě některých náročných operací nejhorší zákrok v celé medicíně. Imunitní systém se obtížně a dlouho vzpamatovává a velmi kolísá odolnost organismu. Očkování, by mohlo přinést velké komplikace. S panem doktorem jsem se rozloučila, a přestože mi byl velmi sympatický, za ním i za celou budovou onkologického oddělení jsem pevně zavřela dveře.
Pochopitelně, že jsme patřičně oslavili konec mojí léčby a šli jsme na dobrou večeři do dobré restaurace. Nevím, které štěstí bylo v mém životě větší, jestli při narození mých dětí, nebo teď po skončení léčby. Teď mě čekaly jen kontroly nejen krve, ale i sonografie a rentgeny celého těla včetně kostí, srdce, plic atd. Stejně tomu tak bylo na začátku léčby, téměř před rokem.  Věděla  jsem, že se budu jen trochu bát každý čtvrt roku před sonografií a mamografií. Byl mi předepsán lék Tamoxifen, který má zabraňovat působení estrogenu na tkáň prsou.  Protože jsem neměla ani dělohu ani vaječníky,  nemusela jsem podstupovat další operaci, hysterektomii. Tato operace by  měla být u žen s rakovinou prsu provedena, neboť zde na ženských orgánech by se lehce nemoc mohla zopakovat. Zkrátka z ženy se stane trochu muž obzvláště, když přijde o jeden nebo oba prsy. Já jsem se však cítila i nadále hodně žensky, byla jsem aktivní jako dřív a chopila jsem se, sice uvážlivě, plnění svých manželských, mateřských i babičkovských povinností. Do práce jsem se vrhla už v lednu 2007 a po celou dobu ozařování jsem už pracovala. Zvolnila jsem však a už neprovádím masérskou činnost a věnuji se pouze kosmetice a to jen dva a půl dne v týdnu. Velmi mi to vyhovuje pro psychickou a fyzickou pohodu, mám čas nabrat sílu do další práce. Je třeba šetřit operovanou ruku, která se projevuje ještě dlouho po operaci brněním a ztrnulostí, neboť byly přeťaty nervy a trvá velmi dlouho než dorostou. Také má člověk problémy s kůží obzvláště sliznicemi. Hlavně sliznice pohlavních orgánů trpí oděrkami a prasklinami a je stále co ošetřovat. Nehty se lámou a štěpí, mají na sobě hrbolky, vlasy mi začaly růst, ale kudrnaté. V dubnu už jsem musela sundat paruku, protože mně v ní bylo příliš horko. Přes narostlé vlasy hřála paruka jako čepice. Duben byl hodně teplý a já jsem se rozhodla už netrápit. Tvářila jsem se před svými klientkami se svými centimetrovými vlasy, že jsem změnila image. Byla jsem tak nadšená z mých nových vlasů, že jsem se sama sobě líbila. Až později, když jsem se viděla na fotografii, vyhubovala jsem dceři, že mi neřekla, že vypadám blbě. "Ale já jsem ti to říkala, že máš ještě nosit šáteček. "Chtěla jsem ti nějaký nový ušít, a ty ses zlobila, že už máš těch šátečků dost!" odpověděla mi Míša. Jak lehce člověk zapomene!
V mém novém životě s novými vlasy jsem začala plánovat, že budu chodit cvičit, plavat, jezdit na výlety a těšila jsem se na pobyt na chalupě i na dovolenou s přáteli. Na dovolené v červenci 2007 jsem jezdila po Novohradských horách na kole, chodila na túry a byla jsem jako znovuzrozená. Všechny malé bolístky, které mě občas postihovaly bylyzanedbatelné nicotnosti. Přála jsem si sice jet k moři, ale dohodli jsme se s Jirkou, že léto 2007 prožijeme raději na chaloupce a doma v Česku, abych si zvykala pomalu na nový život. Jirka mi slíbil pobyt na Kanárských ostrovech v květnu r. 2008. Nejsem si ale jistá, jestli to myslel vážně. Budu mu muset jako vždy připomínat jeho slib. Případně si zařídím dovolenou u moře sama s kamarádkou nebo dcerou. Myslím, že mi koupání v moři velmi prospěje. Mořská voda je, jak je všeobecně známo, velmi hojivá na kůži i na celkové ozdravění těla. Jenom toho slunce nesmí být moc. Schovám se pod slunečník a za poledne budu raději doma. Teď jsem se těšila na nový prožitek a to pobyt v lázních.
Mám vše za sebou

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.10)

20. října 2009 v 22:18 | Ivana Horáková

Přemýšlení o nemoci a smrti
" Člověk bývá sám svým škůdcem." Božena Němcová

"Co jiného je posmrtný život, co je nesmrtelnost duše jiného než strašný protest proti krátkosti života." Karel Čapek - Věc Makropulos
Čínská medicina uznává, že nemoc přichází tehdy, když je v nerovnováze mužský princip Jang a ženský princip Jin, a když je vyčerpaná životní síla Chi. Tuto filosofii v klasické, západní medicině chápeme tak, že naše vnitřní homeostáza je něčím poškozena, neumí se vyrovnat s působením vnějších i vnitřních negativních vlivů na náš organizmus. Čím se poškodí vnitřní homeostáza? Je to jednoduché, nevhodným životním stylem. Špatná, nepravidelná strava, málo odpočinku a spánku, málo pohybu, kouření, drogy, dlouho užívané léky, dlouhotrvající stresy, ukřivděnost, neschopnost odpouštět, přílišná náročnost - chceme víc a víc, převládající materialismus, neumíme splynout s přírodou a odevzdat se jejímu klidu, tichu, moudrosti. Našly by se další a další atributy, které znehodnocují kvalitu našeho života. Každý z nás hledá štěstí v něčem jiném. Říká se, že každý je strůjcem svého osudu. Můj život nebyl spletitější než jakýkoliv jiný. Znám horší životní příběhy, s kterými jsem se setkala při své kosmetické a masérské praxi. Za minulého režimu, kdy mě potkal největší stres mého života, že jsem ovdověla a zůstala se dvěma dětmi sama, nebyla ještě nabídka různých alternativních léčebných postupů, jako je dnes. Nic takového tehdy neexistovalo. Psychologové a psychiatři většinou neuměli pacientovi pomoci, nasadili léky a pacientem se příliš nezabývali. Vím, že to tak bylo, protože jsem žila se sestrou, která od svých 21 let trpěla schizofrenií. Neexistovaly psychoterapeutické poradny, vztahové a rodinné konstelace, kineziologické rozbory, léčebné masáže, aromaterapie, homeopatie, gemoterapie, fytoterapie, fengshui, numerologie, lázeňské relaxační pobyty a další alternativní postupy. Člověk těžko nacházel ztracenou rovnováhu. Stres ze ztráty partnera je obrovský. Pamatuji si, že jsem nacházela úlevu pouze ve filosofických a psychologických knihách, které jsem naštěstí měla v knihovně po mém tchánovi. Začala jsem mít potřebu chodit do kostelů a na hřbitov. Nehledala jsem tenkrát útěchu v komunikaci s lidmi. Nevyhledávala jsem psychiatra. Nevěřila jsem, že by mi pomohl. Měla jsem obavu, že by mě nechal zavřít do blázince, a že bych dopadla jako moje sestra. Dnes je situace úplně odlišná. Tolik pomoci se nabízí každé ztracené duši, jen si vybrat a chtít svoji situaci změnit. Dnešní člověk už má možnost naučit se objevit svoji vlastní hodnotu, jednat asertivně, mít rád sám sebe i mít úctu k ostatním. Když jsem onemocněla, jak se říká "zákeřnou nemocí", nebyla jsem kupodivu vyděšená, a v první chvíli jsem nebyla ani v šoku. Přijala jsem svůj ortel s klidem. V minulosti jsem si někdy říkala - smrt je vysvobození, a nyní je to tady, nastane můj konec! Zkrátka mně osud nechce dopřát klidného stáří, kdy se budu moci starat jen o sebe. Chodila jsem nemocná po ulicích, koukala ženským na prsa a říkala jim v duchu: " Dávejte na sebe pozor, může to potkat každou z vás!" Bylo mi jich už předem nesmyslně líto. Když můj první manžel náhle zemřel, bylo mi také líto nejprve jeho. V duchu jsem si stále přehrávala film, jak bojuje s lékaři, jak se vzpírá jim i přibližující se smrti, jak myslí na děti a snad i na mě. Třeba to tak ale vůbec nebylo! Možná, že se umírajícímu zastře rozum vlastní bolestí natolik, že nemá sílu myslet na druhé. Milan byl mladý a měl krutý osud. Ráda bych věřila, že je umírání krásné tak, jak o něm píší lidé, kterým se podařilo smrt přežít. Cesta za světlem, velká úleva a osvobození duše od těla je pěkná představa. Když jsem ale četla o všech důsledcích léčby svého onemocnění, a když mi pak skutečně tak bylo, měla jsem vztek, ptala jsem se proč právě já? Často mě přepadla úzkost, jestli jsem schopná všechny útrapy nemoci vydržet. Přemýšlela jsem i o eutanazii. Jistota, že existuje možnost eutanazie mě velmi uklidňovala. Když se můj boj s nemocí nezdaří, nechám se někde v cizině uspat. Rakovina je téměř vždy spojována s velkými bolestmi. Proč by mě měli lékaři udržovat při životě v mém utrpení? V myšlenkách jsem srovnávala tuto nemoc s mými porody. Při prvním porodu jsem byla vyděšená k smrti a myslím, že každá rodička se tak trochu smrti dotkne. Porodní bolest může sice trvat zatraceně dlouho, ale většinou skončí nádherným pocitem při zrození nového života. Umírání je něco jiného. Když člověk ví, že má smrtelnou nemoc a může umřít třeba za půl roku, za rok, nebo i za 5 let, musí v sobě hledat obrovskou sílu, aby chtěl žít dál. Vím, že nikdo z nás neví, kdy a na co umře. Třeba zítra se úplně zdravému člověku stane něco, co ho usmrtí, ale on to neví!!! Rakovina, AIDS a jiné hodně vážné nemoci, proti kterým neexistují zatím účinné léky, přináší člověku obrovský stres ze strachu, co bude dál? Nedivím se lidem, kteří se vzdají a nebojují, kteří si sami zkrátí utrpení. Není možné je za to odsuzovat! Onkologové i jiní lékaři, kteří léčí své těžce nemocné pacienty, by měli umět své klienty psychicky podpořit, dodat jim víru v uzdravení, pomoci v bolestech, umět lidsky s pacientem promluvit. Učí se to naši medici na lékařských fakultách? Je absolutně nemožné, aby pacientovi pomohlo k uzdravování oznámení lékaře: "Tak paní Nováková, máte před sebou půl roku života!" Pak doktor předepíše antidepresiva, léky proti nevolnosti a bolestem a pacient čeká....! Kde má brát víru v uzdravení, když ho ošetřující lékař odepsal? Nemůže už potom věřit, že pro něj lékař udělá to nejlepší, co bude moci. Jak lékař může vědět, kdy jeho pacient umře? Znám případy, kdy předpověď lékaři vyšla, ale také se stalo, že pacient měl podle předpovědi žít jen půl roku a on byl ještě 4 roky na světě. Nedivte se páni doktoři, že pak těžce nemocní lidé vyhledávají alternativní způsoby léčby, navštěvují různé léčitele, kteří možná tím, že dodají nemocnému víru v uzdravení, nemocného skutečně uzdraví. Jsou případy, kdy se uzdravili pacienti ze zdánlivě nevyléčitelných nemocí jenom díky své víře, meditaci, detoxikaci svého organismu, změně způsobu života, neustálému odpouštění ostatním lidem i sám sobě. Knihy Luule Viilmy jsou toho příkladem. Náš mozek má neuvěřitelné schopnosti uzdravovat naše tělo, naše podvědomí je mocné ve své intuici, a když se napojuje na pozitivní informace, dokáže zázraky. Co je pro pacienta lepší? Dlouhodobě prožívaný strach, úzkost, zlost, nejistota, obavy z budoucnosti nebo klid, bezpečí, otevření se lásce, přijímání druhých lidí i sebe samotného, naděje a víra v uzdravení? Jistě všichni určí za účinnější pro naše uzdravení variantu kladných emocí. Ještě jedna věc je podstatná. Nesmíme zapomenout, že pokud má člověk děti, musí jim být příkladem obzvláště při zvládání nemocí. Děti těžce nemocných rodičů jsou vystaveny nesmírnému stresu, protože by rádi pomohly, ale nevědí jak. Opět apeluji na poskytování psychologického poradenství také rodinným příslušníkům a laskavé zacházení s nimi. Nemocný dělá, co může. Tváří se, jako když se nic neděje, ale ono se děje!!! Rodina a jeho přátelé to cítí a také se tváří, že se nic neděje a v nitru všichni trpí. Pamatuji si, že když mi umřel muž a vyšla jsem pak ven mezi lidi, připadala jsem si jako na jiné planetě. Chtělo se mi křičet: "Jak to, že se smějete, kam všichni jdete, jak můžete něco oslavovat, proč se mnou nepláčete, proč se se mnou celý svět nezastavil?" Život jde ale dál i bez mrtvého. Zůstane jen po něm prázdné místo a jen na jeho nejbližších záleží, jakým způsobem se s tím prázdnem vypořádají.
Začíná se ale blýskat na lepší časy a vznikají různé poradny a sdružení na podporu léčby rakoviny. Vzniklo sdružení pacientek s rakovinou prsu Mammahelp. Organizují tam přednášky, fyzioterapeutické cvičení, masáže, různé výlety a oslavy svátků. Každé nové pacientce se všichni, kteří mají nemoc za sebou, snaží pomoci. Pan primář má na webových stránkách svoji poradnu. Velmi ráda ji čtu, i když je to čtení neveselé. Při čtení dotazů žen nemocných rakovinou prsu si vždy uvědomím, že přestože se cítím zdravá, musím být opatrná, že je třeba zdravě žít a chodit na pravidelné kontroly.
Po prvním kineziologickém rozboru
Po druhém kineziologickém rozboru

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.11)

20. října 2009 v 22:13 | Ivana Horáková
Kapitola jedenáctá
Prázdnota po zemřelých
Úmrtí svých nejbližších jsem zažila několikrát, ale rozloučit se s nimi před jejich smrtí se mi podařilo jen u dvou z nich. Poprvé to bylo při umírání dědečka mého prvního muže.  Bylo to jako ve filmu. Děda byl už dlouho v nemocnici.  Bylo mi tenkrát 22 let, mému synovi byly asi tři měsíce a já jsem s ním čekala v autě na muže, až se vrátí od svého nemocného dědy. " Běž taky, děda tě chce vidět!" řekl mi Milan a já běžela do nemocnice. Kolem dědovy postele stáli všichni nejbližší, políbila jsem dědu na tvář a pozorovala dění kolem. Vím, že jsem tenkrát vůbec necítila blížící se smrt. Byla jsem nabytá ženskými hormony a štěstím z narození syna.
Podruhé jsem mohla být nablízku své matce, když mi umírala. Ocitla se v nemocnici po mozkové mrtvici a nemohla mluvit. Její stisk ruky jsem chápala jako rozloučení. Bylo mi líto, že jsme si nemohly s matkou ještě popovídat. Po její smrti jsem trpěla pocitem viny tak, jako mnohokrát ve svém životě. Dnes už vím, co to je mozková mrtvice. Člověk vás slyší, ale nemůže mluvit. Vůbec mě nenapadlo na mámu mluvit, jen jsem ji hladila po hlavě a obličeji a masírovala jsem jí ochrnutou část těla. Mohla jsem se na něco zeptat, máma by kývla, nebo zavrtěla hlavou a já bych se tak něco dozvěděla. Škoda, že mi to nikdo neřekl, že mě to nenapadlo. Byla jsem ale ráda, že mě a moji dceru ještě poznala. Když jsem jí řekla, aby se usmála, tak se skutečně usmála a když jsem jí dávala prášek do pusy, tak dokonce ještě řekla poslední větu ve svém životě: "UŽ DOST!" Mám pocit viny, jestli jsem jí dlouhou přítomností u lůžka neobtěžovala. Co když už chtěla mít klid? Proč jsem se jí nezeptala, jestli už máme odejít? Teprve, když jsme jí obrátili na bok a ona mi stiskla ruku, poznala jsem, že se loučí, že chce spát. Netušila jsem, že už druhý den bude v úplném bezvědomí. Spěchala jsem za ní s olejem na masírování, aby jí vůně máty a rozmarýnu osvěžila a pomohla k prokrvení mozku. Bohužel, nebo bohudík, byla máma už v kómatu. Bylo jí zle jen jeden den, pak byla dva dny v bezvědomí a třetí den po mrtvici zemřela. Zemřít tak, jako moje máma v 85 letech a takhle rychle by se mi také líbilo. Myslím na ní, někdy si popláču, a odpouštím jí i sobě vše, čím jsme si v životě ublížily. Nechodím se dívat při pohřbech na mrtvé do rakve a možná proto se mi o nich zdá. Zdálo se mi o muži, otci, sestře a nyní i o matce. Tenhle sen byl ale nejstrašnější:
Zvoní telefon. Zvednu ho a ozve se: Ahoj Ivo! A pak známý mámin smích. Chvíli jsem zticha a pak říkám: "Ahoj mami!...Jak je to možný?... Ty žiješ?... Jak to, že mi to nikdo neřekl?... Vždyť jsme tě pohřbili!...Jirka sedí naproti mně u počítače, mlčky mě pozoruje a hrnou se mu slzy do očí. V telefonu pak už bylo ticho jako v hrobě a já mocně zařvala MAMIIIIIIII!!!!!!
Probudila jsem se, otřásla se ze šoku, napsala jsem si sen na papír a pak jsem hodnou chvíli plakala. Ostatní úmrtí mých blízkých byla náhlá, nebo jsem byla příliš daleko. Myslím, že by se na školách měla vyučovat psychologie přijímání smrti jako součásti života.
Moje nemoc po roce léčby odešla. Uzdravila jsem se nejen pomocí klasické mediciny, ale i mojí víry v aromaterapii, která udržovala moje tkáně po odporných chemoterapiích relativně v pořádku. Uzdravovala jsem se také pomocí vzácných knížek, které mě naučily vizualizovat, meditovat, relaxovat, odpouštět sobě i jiným, mít se ráda a těšit se i z maličkostí. Je škoda, že jsem trpěla zbytečně náročnou léčbou vinou pozdní diagnostiky mé nemoci. Vím ale také, že nemoc ke mně přišla proto, aby mě varovala a dala mi lekci. Byla jsem už ze všech stresů, práce, starostí značně vyhořelý člověk. Po překonání mojí nemoci se paradoxně cítím šťastnější, lepší, klidnější, moudřejší. Vždy, když se začnu kvůli něčemu zlobit, ozve se v hlavě: Pozor, ubližuješ sama sobě! Nech toho a usměj se! Tak se snažím usmívat a myslím při tom na herečku Květu Fialovou, která je mi vzorem v jejím přístupu k životu, svým neutuchajícím optimismem, a která napsala úvodní slovo ke knize "Tajemství energie" od Alli Svirinské

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.12)

20. října 2009 v 22:11 | Ivana Horáková
Kapitola dvanáctá
Stresy
"Dej se na první místo. Nemůžeš pro nikoho ničím být, dokud nebudeš pečovat o sebe."
"Máš-li z něčeho strach, svěř se někomu. Když se něčeho obáváš a uchýlíš se přitom do samoty, bude ti ještě hůř." Cherry Hartman - Buď dobrý sám k sobě

Můj stresogram:
8.5.1986 úmrtí manžela
1987 - úmrtí babičky (matka mé mámy)
1987 - úmrtí babičky (matka mé tchyně)
1987 - syn na onkologii - nádor v břiše, zvětšené tříselné a podpažní uzliny (po týdnu pobytu na onkologickém oddělení motolské dětské nemocnice diagnostikován fibrom)
1988 - změna zaměstnání
1988 - úmrtí tchyně
1988 - těžká otevřená zlomenina ruky mojí dcery - 2 měsíce hospitalizace v motolské nemocnici
1989 - úmrtí otce
1989 - sametová revoluce
1991 - úmrtí mého dlouhodobého kamaráda a nejlepšího přítele mého muže (rakovina kůže)
- změna bydliště
1993 - další změna zaměstnání
1997 - svatba s Jirkou a příprava na podnikání
1998 - začátek podnikání OSVČ a studium škola aromaterapie
2003 - koupení a přestavba nebytového prostoru za účelem provozování kosmetické a masérské činnosti
2003 - operace - totální hysterektomie
2005 - úmrtí sestry
2006 - diagnostikována rakovina prsu - 20 let po smrti mého prvního muže
květen 2006 - duben 2007 - léčba - chemoterapie, operace a ozařování
říjen 2007 - úmrtí matky

Toto je nejdůležitější výčet stresových situací v období dvaceti let mého života. Když k tomu přidáme starosti se schizofrenní sestrou, ovdovělou matkou, která žila 20 let sama daleko od nás, nezájem mé rodiny o mě a moje děti, sžívání se s novým partnerem a jeho dětmi, nedivím se, že došlo k tak závažnému onemocnění. Sekla jsem sebou téměř přesně po dvaceti letech po smrti mého muže. Jako bych si tenkrát myšlenkou, že se musím dožít dospělosti svých dětí, těch 20 let života naordinovala. V roce 2003, kdy to s mými nemocemi začalo, byl syn jeden rok ženatý a měl první dítě a moje dcera ukončila studium na VŠUP. Začala podnikat v prostoru, který jsme společnými silami všichni čtyři postavili. Jako bych věděla, že teď už je o všechny postaráno. Je velmi zvláštní, že těsně před odhalením nemoci jsem dala do pořádku i majetkové věci tak, aby moje děti v případě mé smrti měly nárok na byt, který jsme s Jirkou měli koupit do vlastnictví. Také jsem vyhledala po 20 letech svoje dávné známé dva kluky ze skupiny Pražští trubadúři, abych s nimi mohla pobýt. Začala jsem toužit po tom zabývat se sama sebou, pustit se do svých koníčků. Zdá se, že moje podvědomí pracovalo na plné obrátky a tušilo, že přichází něco zlého, možná konečného v životě. Je to intuice, nebo varovné signály, kterých si člověk ale není schopen všimnout, protože neví, že jsou varovné?
I alergie, která mě z ničeho nic postihla v roce 2005 a nevysvětlitelné škrábance na ruce upozorňovaly, že se děje něco výjimečného. Byla jsem podrážděná až vzteklá, na každém jsem něco viděla, bojovala jsem za spravedlnost a všechna příkoří, která se mi děla v rodině i jinde, jsem těžce nesla. A když se mi dostalo toho největšího příkoří od samých lékařů, že včas neodhalili moji zákeřnou nemoc, toužila jsem po smrti. Život pro mě už neměl žádný smysl. Vše potřebné jsem vykonala, nebylo už co očekávat. Zdálo se mi, že jsem na konci své strastiplné cesty. Bohužel mě potkalo to, čeho jsem se celý život nejvíce bála. Vzpomínám, že po smrti svého muže jsem se bála rakoviny prsu. Prsa jsem si občas prohmatávala a nacházela tam různé bulky. Nikomu jsem se tehdy nesvěřovala, tenkrát neexistovala prevence, mamografie a sonografie. Byly to jen občasné moje záchvaty úzkosti, že se se mnou může něco zlého stát, a co bude po tom s mými dětmi? Že bych si to myšlenkami přivolala? Nevím z kolika procent moji nemoc zavinilo podávání hormonální léčby a z kolika procent moje psychika. Zprávu o nemoci jsem přijala obdivuhodně klidně a nebýt toho, že jsem díky bohu nalezla novou chuť do života, smířila bych se s odchodem z tohoto neklidného, strastiplného světa do klidu a ticha smrti. Měla jsem pocit, že už mě nikdo nepotřebuje, byla jsem strašně unavená z pomyšlení, že mám zase proti něčemu bojovat. Boj s takovou nemocí je dlouhý, vysilující a otravný. Já jsem ho nakonec zvládla. Dnes jsem ale naopak zaplavena radostí ze sebe sama, pocitem lásky a úcty sama k sobě. Nemoc mě něčemu naučila. Naučila mě zabývat se sama sebou, věřit nejvíce sobě. Když člověk onemocní vážnou nemocí není to tak, že kolem něj všichni běhají a snáší mu modré z nebe. Vždycky se vším zůstává člověk sám a je jedině na něm, jak s problémem naloží. Ostatní mají právo žít dál vlastními životy, i kdyby se chtěli sebevíc obětovat, jejich psychika je mnohem slabší než psychika nemocného. Oni jsou bezmocní, mohou být pouze na blízku, podat stravu, pití, pomoci s hygienou, pohladit, utěšit rozhovorem, ale život za vás nikdo nevybojuje. To musí člověk chtít sám! Nepoddat se smrti. Jak jsem se již zmínila, v nejhorších chvílích mojí nemoci jsem se v myšlenkách shledala se všemi svými mrtvými příbuznými, přemýšlela jsem o tom, jak jim bylo při umírání a jak to zvládli. Proč bych to nezvládla i já? Myslím že, kdybych v tu chvíli byla absolutně opuštěná, neměla svého muže, děti, vnučky, přátelé a také svoji práci, asi bych boj s nemocí vzdala. Nejdůležitější v životě lidském je setkávání s lidmi. Od nich člověk získá sílu. Je třeba si uvědomit, že každý z nás nese svoje těžké břemeno, že každý z nás s něčím a někým v životě bojuje. Zkuste, když vejdete do tramvaje, tzv. "socky", si prohlédnout spolucestující. Představte si, jaké mají asi starosti, proč se tak mračí nebo usmívají. Je to velké dobrodružství. Když Vám někdo cizí opětuje úsměv, je to velmi obšťastňující. Zkuste se usmívat ne ústy, ale očima a uvidíte, že se svět rozjasní, lidé se budou usmívat na vás a vy na ně a tak to bude stále. Můžeme se léčit vlastním úsměvem, který pošleme dovnitř našeho těla. Zkuste poslat jednotlivým orgánům sluneční energii, nebo je očistit opláchnutím deštěm nebo sprchou. Zkuste se někdy soustředit, když vás začne něco bolet. Představujte si malé zlaté klubíčko, které bolavé místo postupně čistí, jakoby gumuje, až bolest zanikne.
Co je to vlastně smrt? Je to skutečně usnutí? Je umírání opravdu omamný, náměsíčný odchod za světlem, jak o něm vypráví lidé, kteří svoji smrt přežili? Budu věřit, že dnes už lékaři umí člověka zbavit bolesti a utrpení, že vědci vymyslí nové metody léčby rakoviny, účinnější a méně strastiplné. O povolení eutanazie se stále diskutuje a já jsem všemi deseti pro. Je to moje tělo a duše a já si o nich chci rozhodnout sama. Rozloučení se svými blízkými asi není jednoduché, ale přijala bych eutanazii jako možnost krásného usnutí v jejich objetí. Oni si určitě také nepřejí, aby jejich milovaná bytost dlouho trpěla. Vždyť psa, svého možná nejvěrnějšího a nejmilovanějšího přítele, také necháte navěky uspat, když mu už není pomoci. Jeho pán nechce, aby trpěl. A lidé mohou? Líbí se mi návrh, že by ještě za života a v plném zdraví člověk mohl napsat, že souhlasí s eutanazií v případě těžké a nevyléčitelné nemoci, kdy by byl jen upoután na lůžko a žil pouze s pomocí přístrojů. Případných bolestí v těžkých nemocech, i těch nejtěžších, se podle Luule Viilmy můžeme zbavit sami. Ano, prostě v nemoci, když ležíte, přemýšlejte o životě, vzpomínejte kdo ublížil vám a komu jste ublížili vy, a odpouštějte jemu, pak sobě a na závěr poproste svoje tělo za odpuštění, že jste mu ubližovali svojí nevraživostí, zlobou, ukřivděností, steskem, úzkostí. Já se dále budu pokoušet uzdravovat při každé i nejmenší nemoci tímto postupem a věřím, že se dožiji vysokého věku. Já osobně musím nejvíce odpouštět své matce, bratrovi a švagrové, protože se málo o mě zajímali. Svým oběma manželům mám také co odpouštět. Jsou to ale moji partneři, moje mužské polovičky a tam to jde docela lehce.

" Manželství je dlouhá konverzace přerušovaná hádkami."
Robert Louis Stevenson
" Muž je lyrický, žena epická, manželství dramatické." Novalis
Pobyt s vnučkami na chalupě

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.13)

20. října 2009 v 22:05 | Ivana Horáková
Kapitola třináctá
Co mi pomáhalo v boji s nemocí
Za svoji nemoc i po ní jsem přečetla mnoho knih, které podávaly návody k uzdravení. Všimněte si, že je většinou napsali cizí autoři. U nás se zkrátka ještě málo věří ve vyšší moc našeho podvědomí.
Zde je přehled literatury, kterou jsem přečetla za dobu léčby i po uzdravení:
Luule Viilma: Odpouštím si:
1.Duševní světlo
2. Zůstat a nebo jít
3. Beze zla v sobě
4. Hřejivá naděje
5. Světlý pramen lásky
6. Bolest ve tvém srdci
Dr. Herbert Benson a Marg Starková: Moc a biologie víry v uzdravení
Christopher Hansard: Tibetské umění správného života (Moudré zacházení s tělem, Moudrá mysl, Moudrý život)
Debbi Fordová: Temná stránka hledačů světla
Tarthang Tulku: Život v harmonii (Hovory o bdělosti, sebeléčbě a meditaci)
Věra Capponi a Tomáš Novák: Sám sobě psychologem
Meir Schneider: Sebeléčení - můj život a vize (pozoruhodné vyprávění o životě a práci Meira Schneidera, který se narodil slepý, ale vyléčil se pomocí skrytých zdrojů a možností lidského těla. Poté učil tisíce lidí objevit tyto zdroje a pomohl mnohým z nich vyléčit se z "nevyléčitelných nemocí")
Jaro Křivohlavý: Jak přežít vztek, zlost a agresi. (Proč a jak dochází ke hněvu, praxe zvládání negativních emocí, první pomoc při výbuchu vzteku a agresivity, jak odpouštět)
Angeles Arrienová: Archetypy šamanské tradice (duchovní cesty vnitřního bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele).
Cherry Hartman: Buď dobrý sám k sobě
Don Miguel Ruiz: Čtyři dohody
Láska, vztahy, přátelství
Hlas poznání
Dr. Joseph Murphy: Moc podvědomí
Alla Svirinskaja: Tajemství energie - Program k dosažení dokonalé fyzické a duševní pohody
Bert Hellinger, Gunthard Weber a Hunter Beaumont: Skrytá symetrie lásky
Dr. Michael Sharon: Komplexní výživa - správná cesta ke zdraví
Christiane Northrupová: Zdravá žena 1. Od narození k prvnímu početí
2. Od prvního početí po stáří
Maria Treben: Zdraví z boží lékárny
Klaus Oberbeil a MUDr. Christiane Lentzová: Léčba ovocem a zeleninou
Rudolf Breuss: Rakovina, leukémie a jiné zdánlivě nevyléčitelné nemoci léčitelné přírodními prostředky.

Zdravotní literatura.
Caryn Franklin a Georgina Goodman: Jak předcházet rakovině prsu
Jon J. Michnovicz, M.D., Ph.D., (ředitel Nadace preventivní onkologie) a Diane S. Klein: Rakovina prsu a zdravá výživa
Tyto knihy jsou staršího vydání, dnes určitě výzkum rakoviny prsu pokročil k dalším možným přístupům v její léčbě.
Jaké léky jsem užívala na předpis lékaře i bez předpisu.
Kitryl - proti nevolnosti
Torekan čípek - proti nevolnosti
Kinedryl - proti nevolnosti
Esencial forte - ochrana jater
Citalec - antidepresivum
Helicid - ochrana žaludku proti žaludečním vředům
Geriavit - vitaminy
Acidofilus - ochrana střevní flóry
Wobenzym - proti otokům a povzbuzení imunity po operaci

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.14)

20. října 2009 v 22:04 | Ivana Horáková
Kapitola čtrnáctá
Uzdravování alternativními metodami

Jaké jsem užívala alternativní přípravky z oblasti bylinných, aromaterapeutických a kosmetických přípravků.
Bylinné čaje a extrakty: měsíček, třezalka, kopřiva, máta peprná, meduňka, grep, heřmánek, zelený čaj, ledvinový čaj od Ing. Jiřího Janči, Ginko Biloba, kapky grepové jadérko
Léčba - aromaterapie:
Éterický olej (dále ÉO) Tea Tree - potírání čistým ÉO - dásně, zuby, afty, koutky, vaginální záněty, žíly
Zubní pasta s třezalkovým extraktem - bolavé dásně
Hydrofilní oleje - jemné mytí vysušené pokožky těla, obličeje, intimní oblasti
Pleťová voda s hřebíčkem - papule až pustule na obličeji
Oční voda s fenyklem a světlíkem a obklady a výplachy očí slabounkým fenyklovým čajem
Regenzym Calendula - potírání bolavých žil na ruce po častých odběrech krve a chemoterapiích
Máslo Karité - potírání pooperačních jizev, masírování nehtů, na suché rty i na intimní oblast
ÉO do aromalampy, na masáže a obklady - máta peprná (proti nevolnosti),
saturejka, eukalyptus (proti teplotě a infekci),
citron, grep, ravensára, Tea Tree (na zvýšení imunity)
geranium, mandarinka ( antidepresivum)
niauli - (protirakovinný účinek)

kresba poté, co jsem hlídala moje dvě vnučky na chaloupce

Můj životní příběh, nejen o rakovině prsu (čl.15)

20. října 2009 v 22:01 | Ivana Horáková
Kapitola patnáctá
Za rok po léčbě

Moje léčba skončila v březnu roku 2007. Radovala jsem se z nového života. Nepřipouštěla jsem si, že by se mi nemoc mohla vrátit. Měla jsem to v hlavě zpracované. Každý z nás může umřít kdykoliv například na obyčejnou chřipku nebo na infarkt. Může nás přejet auto, můžeme se náhodou zmrzačit, nebo chytit zákeřný bacil a nemoc je tu. Je třeba žít každý den a každou vteřinu. Dál jsem pracovala, užívala všech možných radovánek, jen jsem se vším zacházela s mírou. To mě nemoc naučila. Nepila jsem tři kávy za den, ale jen jednu, jedla jsem více zeleniny a ovoce, alkoholu jsem si dopřála tak akorát, začala jsem pravidelně cvičit a často si dopřála relaxační oddech. Přesně za rok tohoto spokojeného života mě ale přepadla tíseň, že se mi nemoc může vrátit. V nemocnici říkali, že se rakovina prsu nejraději vrátí do dvou let. Příběhy mých spolupacientek, s kterými jsem chodila na chemoterapie, byly toho důkazem. Jedné se nemoc vrátila dokonce až po osmi letech. Zkrátka rakovina je potvora, s kterou se musí počítat, a stále se mít před ní na pozoru. Úplně náhodou se mi dostalo pozvání od UNIE kosmetiček na přednášku o výživě na základě metabolického typu. Tato myšlenka mě velmi zaujala a já jsem si řekla: "Ano, to je ono. Strava je nejdůležitější! Když budu znát svůj metabolismus a podle něho se budu chovat a jíst, nemoc se mi nevrátí!" Přednáška byla ale beznadějně povrchní, zmatená a já jsem svůj metabolizmus vůbec nepoznala. Přestože jsem se snažila informace lektora utřídit a dát jim smysl, nebylo to to pravé ořechové. Vzala jsem si na pomoc internet a vyhledávala jsem další informace o této problematice. Díky nim jsem našla pana doktora H, který se zabývá léčbou civilizačních nemocí na základě metabolismu. Oslovila jsem ho mailem, dali jsme si schůzku a při šálku zeleného čaje v restauraci mi bylo všechno vysvětleno. Během 45 minut mi byl tento způsob léčby nejen sympatický, ale velmi srozumitelný a logický. Čekala mě však úplná změna mých stravovacích návyků. Při rakovině se musí hlavně organizmus tzv. odkyselit. Rakovinné buňky mají totiž rády kyselé prostředí. Jsou primitivní a živí se tím nejjednodušším, co jim tělo nabízí, a to jsou cukry. Cukry, alkohol, káva překyselují náš organismus, a proto rakovinné buňky mohou růst a množit se. "Paní Horáková, prodělala jste chemoterapie a ozařování. Vaše tělo je značně překyselené. Vy teď nesmíte jíst vůbec cukry. To ale neznamená jen sladkosti, ale také rýži, těstoviny, chleba, pečivo, samozřejmě knedlíky, ale ani ovoce, sladké nápoje a jiné dobroty. Z alkoholu budete moci jen 2 dcl červeného vína jedenkrát za 14 dní a kávu musíte vynechat úplně. Budete jíst hlavně zeleninu, maso, dobré uzeniny, vejce, můžete 2 krajíčky žitného chleba denně a k hlavním jídlům jen jeden střední brambor. Protože jste rychlý metabolický typ, musí vaše jídlo obsahovat hodně tuků, abyste neměla hlad, a chybějící vitamíny a minerály z ovoce nahradíme potravinovými, čistě přírodními doplňky! Pít budete jen kvalitní zelený čaj, bylinné čaje a vodu. Když to zvládnete, budete mít za rok až dva odkyselený organismus na buněčné úrovni a budete na světě ještě klidně do svých 90 let." Nadchla mě ta myšlenka. Nebylo pro mě těžké se vzdát okamžitě svých oblíbených sladkostí a kávy. Alkohol jsem k životu zas tolik nepotřebovala. Jen jsem si nevěděla rady, jestli to vydržím tak dlouho bez sladkostí, bílého pečiva, různých zmrzlin a pamlsků, které nám zpříjemňují život. Vydržela jsem první tři měsíce, pak další a nakonec i celý rok. Pan doktor mně pomáhal svými mailovými dopisy. Ptala jsem se na všechno, co mi nebylo jasné, posílala svoje jídelníčky ke kontrole a snažila se co nejméně hřešit. Touha po sladkém se pomalu vytrácela, a když jsem měla na ně hodně chuť, tak jsem si jen nepatrně kousla třeba do sušenky, abych uspokojila moje chuťové pohárky. Říkala jsem si, že dva roky života stojí za to obětovat.  Pan doktor mi však  opatrně sdělil, že se takto musím stravovat až do smrti, zděsila jsem se. Měla jsem ale silnou motivaci a to byla moje rakovina prsu. Nechtěla jsem na ní umřít. Tak jsem se smířila s touto změnou a dnes už mi můj životní styl vůbec nevadí. Naopak se cítím skvěle, mladě, jsem štíhlá a silná, mám více času na svoje koníčky. Jím pravidelně čtyřikrát denně a nemám vůbec hlad. Hodně tuku ve stravě zabraňuje hladu. Rychlý metabolický typ nesmí jíst jednoduché cukry. Ty se rychle spálí a je zase hlad. Člověk znovu sáhne po nějaké bagetě, nebo tatrance a je to pořád dokola. Zase je hlad. Když cukry vynecháte a nahradíte je tuky, kvalitní bílkovinou a zeleninou, metabolismus se zpomalí a hlad zmizí. Nakonec zmizí i touha po sladkém. Jak je vše jednoduché! Škoda, že pan doktor léčí tímto způsobem jen nemocné pacienty. Zdraví lidé si nechtějí nechat jen tak kvůli prevenci vzít svoje požitky. Když se ale nad vším zamyslíte, není těžké se alespoň ve sladkostech omezit. Cukr je jed. Dříve se prodával jen v lékárně. Dnešní pití Coly a různých sladkých nápojů, pojídání brambůrek, popcornů, tyčinek, cukrovinek a špatných čokolád ve velkém je úplně normální.
Proto vznikají civilizační nemoci, proto v nedaleké budoucnosti každý třetí z nás zemře na rakovinu, proto musí medicína stále vyvíjet nové léky pro naše uzdravení. Strůjci svého osudu jsme ale především my! Přemýšlejme o svém zdraví, o tom, co skutečně potřebujeme ke svému životu, bez čeho se můžeme obejít. Jediné bez čeho se neobejdeme je naše zdraví! Bez dobrého zdraví jsme troskou, která musí polykat stále nějaké léky, aby se mohla tvářit, že je zdravá. Držím palce a věřím ve vaší intuici.
Mějte se hezky a buďte zdrávi!

Z knihy Buď dobrý sám k sobě - Cherry Hartman

" Nedokážeš-li jasně přemýšlet, přestaň a věnuj se svým pocitům. Pociťuj a prožívej."

" Máš-li potřebu lásky, buď na dosah. Jsou lidé, kteří tě mají rádi."

" Jsi-li smutný a sklíčený, přemýšlej o tom, co by tě mohlo povzbudit."

" Když pociťuješ nějakou úzkost, uvědom si, že si v mysli představuješ nějakou děsivou budoucnost a vydáváš tak zbytečnou energii. Vrať se do přítomnosti."
 
 

Reklama