Úvaha

Úsměv

1. listopadu 2018 v 18:26 | altermater





Několikrát jsem četla kritiku cizinců na to, jak se tváří Češi. Prý jsme zamračení, nevlídní, zamyšlení, nepřátelští, zachumlaní do sebe. Začala jsem si lidí víc všímat. Nejezdím autem, ale tzv. sockou, takže jsem mezi lidmi každou chvíli. Musím říct, že velmi málo lidí má úsměv na rtech, jen tak od přirozenosti.
Úsměv umí vyloudit děti a zvířátka. To se najednou lidi rozzáří, rozpovídají se, zejména pokud jde o pejsky. Jak se jmenuje, jak je starý, je to fenka nebo pes, můžu si ho pohladit? A hned je na světě krásně! Malé děti v kočárku, jejich roztomilé žvatlání a hraní u nás také vyvolá úsměv. Jenže děti také umí potrápit brekem, křikem, vztekem a takové zvuky, jak známo nám vadí úplně nejvíc. Dětský křík a pláč nám rve uši. Úsměv je náhle pryč. Takže vyhrávají roztomilí pejskové, nad jejichž oddaností, roztomilostí a přítulností se usmíváme. Řekla jsem si, že budu kontrolovat svoji mimiku a náladu. Snažím se zachytit svoji zachmuřenost a pak honem vyhlazuji obličej malým, aspoň nepatrným úsměvem, abych to nepřehnala, abych lidem nebyla podezřelá.
Jednou, asi v dobré náladě, jsem šla na zastávku autobusu a pán, který šel proti mně najednou povídá: Jak to děláte, že se tak krásně usmíváte?" Vůbec jsem nevěděla, že se usmívám, patrně jsme myslela na něco hezkého. Zasmála jsem se a řekla pánovi, že nevím a popřála mu hezký den. Také je fakt, že od té doby, co se snažím ovládat svoji mimiku mi lidé úsměv oplácejí. A je to velmi příjemné. Pojďme se tedy učit usmívat se jeden na druhého, i když se nám nic veselého neděje. Jen tak, abychom udělali hezký den sobě i jiným lidem. Úsměv je lék!

Voňavé vzpomínky

28. října 2018 v 11:02 | altermater

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky.



Já za takové maličkosti považuji vůně. Často se mi stává, že si vzpomenu na babičku, která žila sama v prostém domku na Moravě, když se procházím úzkými uličkami v Břevnově, zejména na podzim. Vůně tlejícího listí a vlhké země mi připomene babiččin chudý domek. Na druhou babičku si vzpomenu, když v kuchyni vařím něco s česnekem. Babička často opékala topinky starého chleba a natírala je šesnekovou pastou, kterou si sama vyráběla. Od dětství jsem se tedy naučila mít ráda česnek a miluju jeho vůni i chuť. Zajímavé je, že si neumím vybavit vůni maminky. Jen vůně její kuchyně a vůně různých čistících prostředků v domácnosti mi připomene maminčiny dobroty, její pohostinnost a čistotnost. Studovala jsem a dodnes se zabývám aromaterapií a vím tedy, jak důležité jsou pro fyzické i psychické zdraví vůně. Naše čichové nervy vycházejí z mozku a jsou v přímém kontaktu s okolním světem. Dá se zjednodušeně říct, že nos je místo, kde se setkává mozek s vnějším prostředím. Čichové nervy jsou těsně spojeny s limbickým systémem, který umí spouštět různé naše emocionální reakce - radost, žal, hněv, strach, lítost, sexuální cítění atd. Jaká vzpomínka bude vyvolána závisí tudíž na druhu pachu. Aromaterapie využívá tohoto propojení vůní a pachů k vyvolávání vzpomínek, které mohou klienta zklidnit, rozveselit. Je jasné, že nám voní a uklidňují nás květinové nebo citrusové vůně. Vánoce bez vůní skořice, vanilky, hřebíčku, borovice, smrku, jedle, pomeranče, mandarinek a voňavé vánočky si nedovedeme představit. Mohou však být lidé, které nemají rádi vůni Vánoc. Připomínají jim něco ošklivého. Znám člověka, kterému o Vánocích zemřela matka. Smutek a žal se propojil s těmito vůněmi a vždy o Vánocích nastupuje smutek, strach a nechuť Vánoce slavit.

Já bez vůní neumím žít. Nemyslím tím však voňavky a parfémy. Myslím tím čisté 100% éterické oleje, které střídám podle svého rozpoložení a pomocí difuzéru, masáží, aromalampy si vytvářím příjemné vzpomínky. Potom mohu i v zimě cítit vůni louky, moře, slunce nebo naopak v létě vůni spadaného listí, mokrého dřeva, vlhké země. Každá i nepatrná vůně, kterou zachytí můj nos mi může něco z mé minulosti připomenout.

Začátek a konec

24. května 2018 v 16:41 | altermater





Tak ten náš dvouletý prcek se náhle octnul v nemocnici. Takhle malé dítě vůbec netuší, co znamená začátek pobytu v nemocnici, nemá představu, co ho čeká, kdy to skončí. Dokáže se smát ze začátku dne, kdy si jde hrát s dětmi do herny Máma je s ním stále a bábí, přispěchá pomoci, aby bylo vnoučkovi v nemocnici co nejlépe. Dvouleté dítě má začátek a konec propojený. Jeho situační myšlení nedovolí pamatovat si křivdu. S opakovaným pláčem až hysterickým křikem se snaží vybojovat svůj klid, aby si mohl zase hrát a smát se legráckám, které vymýšlí máma a babička. Ty protivné tety a strejdové v bílých pláštích mu ubližují různými nástroji, jehlami, často na něm leží, aby se nehýbal. Neví, že je to začátek jeho uzdravení, že to jednou skončí. S pláčem se vrhá do začátkú rúzných vyšetření a po jejich skončení se těší z hraček, autíček, stavebnic, fouká do bublifuku, staví vláčkům koleje, vaří mamince polívku a směje se s dětmi. Maminka a babička ví, že si na tohle období v dospělosti nevzpomene, ale ony trpí a chtějí, aby všechny kloučkovy útrapy co nejdříve skončily a bylo zase dobře. Ale na jak dlouho? Kdy začne zase něco jiného? Takový je hold život. Pořád něco nového začíná a posléze končí. Kéž by to byly co nejčastěji začátky příjemných zážitků a chvil.

Když zavřu oči, vnímám slepotu.

20. dubna 2018 v 11:54 | altermater




Zavřu oči, když nechci vidět. Nechci třeba vidět trpící zvířata, děti, člověka nejbližšího i vzdáleného. Zavřu oči, protože nechci vidět přírodní katastrofy, které buď vlivem lidské hlouposti, nebo jen tak z přírodních změn vznikají. Zavírám oči při přehnaně krvavých scénách ve filmech, kdy podle mého úsudku by méně znamenalo více.
Pojem zavřených očí se však používá i ve smyslu, kdy se bráníme něco aktivního vykonat, bojovat, kdy si říkáme: "Lépe nevidět, neslyšet, neřešit." Hlavně, abych neměl já z toho problémy, chci mít klid. Tudíž zavíráme oči před lidskou surovostí, lhostejností, nemohoucností, omezeností. V tramvaji nevidíme, že někdo někomu ubližuje, nenabídneme pomoc, ani nepřemýšlíme, jak pomoci a raději odvrátíme hlavu a děláme, že nevidíme. Udivuje mě, když čtu příběhy lidí, kteří například upadli na eskalátoru nebo byli biti násilníky v metru a ostatní měli jako by oči zavřené. Dělali, že nevidí, neslyší, nezavolali pomoc. Ubývá bojovníků za lidská práva. Přibývá lhostejnosti k lidskému utrpení, k nezvratným přírodním změnám, které způsobil člověk svoji nenasytností, tupostí a sobeckostí, k politické situaci v naší zemi i ve světě. Je třeba mít oči otevřené a bojovat proti lži, podvodu, násilí, lhostejnosti, sobeckosti velmi důsledně a opravdově. Zavíráme oči před politickou situací v naší krásné zemi i v celém světě.
Mám nevidomou kamarádku, která má oči zavřené jen v noci ale v podstatě pořád, protože je absolutně slepá. Vidí jen tmu. Její věrný pes, černý labrador, jí nahrazuje zrak. Oba jsou velmi pozorní, věrní jeden druhému, nikomu by neublížili, chrání jeden druhého před zavřenými zraky okolí. Je smutné, že vidící okrade slepého, a to se jim stalo. Přátelství s touto neobyčejně inteligentní, vzdělanou a statečnou ženou mě nesmírně obohatilo a mohu říct, že moje oči se snaží vidět daleko víc pod povrch věcí než dřív. Takže, když zavřu oči, sním o tom, jak láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

Mládí je pryč

25. února 2018 v 18:03 | alter




Ano, mládí je pryč, nastoupilo stáří. Je fakt, že se stále cítím duchem mladá a je mi líto nebo spíše mívám vztek na to, že fyzická zdatnost nestíhá duševní svěžest.
Když se ohlédnu za svým životem, jsem v podstatě nyní, ve stáří, šťastnější než třeba ve čtyřiceti. Dva porody za sebou, výchova dětí, starost o domácnost, následné ovdovění, hledání smyslu života a nového partnera, složité rodinné vztahy, nemoci a úmrtí.
Dnes jsem smířená s věkem, přibývajícími vráskami, necloumají se mnou hormony, užívám si důchodového klidu, pěstuju koníčky, na které nebyl čas, mám radost z každé maličkosti. Mladí lidé si tohle neuvědomují, bojí se stáří, ženy se nechtějí smířit s vráskami, podstupují různé estetické operace, muži kolem padesátky opouštějí rodinu a dokazují si v nových vztazích, že jsou ještě chlapáci. Zakládají nové rodiny s o hodně mladšími ženami, než jsou oni. Ptám se. Komu to prospěje? Asi si nejvíc polepší muži opuštějící rodinu. Zvyšují svoje sebevědomí, zjišťují, že jsou stále přitažliví, ale neuvědomují si, že počáteční nadšení z příjemné změny partnerky postupně mizí a pak možná litují. Opuštěné ženy jsou na tom mnohem hůře. Nemohou po uplynutí mateřské dovolené najít zaměstnání. Nemají čas se věnovat svým zálibám. Často žijí na hranici životního minima. Vím, je to složité a nedá se to generalizovat. Mnohé rodiny jsou stálé po mnoho let.
V dnešní době se používá termín tzv. rozšířená rodina. Muž nebo žena opustí rodinu, založí novou rodinu nebo alespoň partnerství, najdou si nové partnery, kteří mají třeba také svoje děti a pak se spolu všichni dohromady kamarádí, jezdí na výlety, na dovolené střídají se o péči svých potomků vlastních i nevlastních. Z toho je mi úzko. Rodina, jako pevný svazek rodičů s jejich dětmi, ztratila své místo ve společnosti. Můžeme mluvit jen o partnerství, přátelství, kamarádech, strejdech, tetách. Děti ne vlastní vinou vidí vlastního otce s jinou partnerkou než maminkou a obráceně maminku s jiným partnerem než tatínkem. Zaseje se sémě a tyto děti budou chtít žít stejným způsobem života. Volně, svobodně, nezávazně. Vypadá to, že takový život je prima. Ale myslím, že tento způsob soužití rodičů s dětmi je mnohem složitější než trvalý manželský svazek. Pokud máme děti, nesou oba jejich rodiče za ně až do 18 let zodpovědnost. Starost o děti na dálku a v přítomnosti nového partnera, který do toho může s odpuštěním kecat, myslím není jednoduchý. Takže jsem ráda, že mládí je pryč, když mě opustí dnes partner, a to se může stát, ustojím to.

Fanatismus zabíjí.

21. ledna 2017 v 12:18 | altermater



Fanatismus zabíjí



Nedávno jsem dočetla několik knih o Beatles. Neuvěřitelně fanatické fanynky by klidně zabily ze žárlivosti partnerky těchto čtyř vynikajících hudebníků. Fanatičtí obdivovatelé Beatles chodili na jejich koncerty a jenom řvali a řvali, takže neslyšeli jejich hudbu, zpěv. Fanynky by je láskou umačkali. Co to je? Hloupost? Nemoc mozku? Závislost? Kluci Beatlsáci se nakonec ve zdravém úsudku stáhli do nahrávacích studií. Fanatici zavinili, že už toho měli dost. Když se dívám na fanatické fotbalové fanoušky, kteří jsou schopni kolem sebe všechno rozmlátit, pobít odpůrce fanoušky a možná i fotbalové hráče, nechápu a zmítá mnou odpor a hrůza z toho, čeho je člověk schopný. Známe různé sekty, které ovlivní a zmanipulují slabé jedince, kteří možná až pozdě a na úkor svého zdraví přijdou na to, že je to celé podvod. Náboženští fanatikové jsou schopni zabít sami sebe a sebou do hrobu vzít i nevinné, jen kvůli fanatickému přesvědčení. Komunisti byli fanatici, fašisti byli fanatici a včera jsem vyslechla projev nového prezidenta USA D. Trumpa. Hrůza!

To byl podle mě projev fanatického povyšování Ameriky nad vše ostatní: Cituji: " Jeho nacionalismus pod heslem Amerika na prvním místě je hrubý a nestoudný. Projev překypoval opovržením vůči všemu, co představuje hlavní město (Washington), které se nyní snaží podrobit své vůli. Ale byl to také projev, ve kterém prakticky úplně chyběly podrobnosti či objasnění toho, jak chce (Trump) svých cílů dosáhnout," napsal The Guardian.

Zdá se mi, že fanatismu přibývá, i když mnozí historici, politici, etici a jiní vědátoři by mi možná řekli, že v dávné minulosti ho bylo víc.

Je to asi tím, že jsem stará, nejsem lhostejná k osudu dalších generací, svých dětí, vnuků, vnuček. Jedna nevlastní žije v USA.

Přemýšlím, jak fanatismu čelit. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Podívejme se na naše politiky, pana prezidenta, jak leze do zadku D. Trumpovi hned po jeho zvolení. Má mozek? Ale takového člověka jsme si MY zvolili.

Hrůza! Podle mě by se měl vzchopit právnický systém, který jako by nechtěl trestat zlo. Nahrává zlodějům, lhářům, bere úplatky. Potřebujeme, aby byli potrestáni ti, kteří nám lžou, úmyslně nás okrádají, zabíjí. Jiné východisko nevidím. Fanatici budou žít dál, tomu se nevyhneme, ale potřebuji věřit, že budou potrestání za své nehorázné činy, přečiny.

Je fakt že zlo plodí zlo, násilí násilí. Lidové pořekadlo "Hlavně se neposrat!" snad pomůže. Snad pomůže šířit klid, porozumění, pomáhat slabým, spravedlivě soudit a odsoudit.

Kdybych se rozhodla jinak

27. prosince 2016 v 12:21 | altermater





Mnohokrát v životě jsem si vyčítala, že jsem se měla chovat jinak, říci něco jiného, udělat něco jinak, rozhodnout se jinak. Má to ale smysl? Nemá! Člověk má žít současností a jak se lidově říká: Kdyby byly v pr.... ryby, nemusely by být v rybníce. To však neznamená, že si nevzpomenu na své prohřešky například ze své puberty, kdy jsem se hádala s rodiči, na babičku jsem bývala zlá. Pravda, našla bych hodně ospravedlnění ke svému tehdejšímu i pozdějšímu jednání, ale dnes vím, že jsem se mohla chovat jinak. Možná, kdybych tehdy měla k dispozici tolik informací, jakých je dnes, mohla bych být se sebou spokojenější. V dnešní době můžeme hledat vysvětlení ke svým chybám v různých psychologických knihách. Nejen v nich, ale na internetu najdeme spoustu rad, návodů, jak zvládat své pocity. Všeobecně se propaguje odpouštění. Má to velký význam hlavně pro naše někdy až sebezničující pocity viny, které nám způsobují dlouhotrvající stresy. Zkrátka nemá význam se zabývat minulostí. Nakonec, když si vybereme celoživotního partnera, s kterým jsme prožili spousty lásky, krásných chvil, máme s ním třeba děti, pak nás zklame, opustí, jde za jinou, (za jiným), nezbývá než zase odpustit a ponechat si vzpomínky na všechno dobré. Netřeba si vyčítat a říkat si : Kdybych si vzal (vzala) jiného, dopadl(a) bych lépe. Není to pravda. Člověk nikdy neví, nemá jistotu s nikým a s ničím. Měli bychom mít rádi sebe, snažit se mít čisté svědomí, dělat vše tak, jak nejlépe umíme, žít v lásce k ostatním a hlavně v současnosti. Co bylo, to bylo!

Takže do nového roku 2017 vykročuji s předsevzetím: Žít naplno, ničeho nelitovat, dělat vše, jak nejlépe umím, být tolerantní.

Jeden citát na závěr: " Vždycky lze odpustit přečiny, ke kterým má člověk sílu se přiznat."

Francois de la Rochefoucauld z knihy Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě.

Falešný úsměv

8. července 2016 v 17:19 | altermater





Úsměv je jeden z nejmilejších komunikačních prostředků. Potkat usměvavého člověka na naších ulicích se však málokdy podaří. Baví mě pozorovat citové pohnutky lidí, jak se tváří. Baví mě sledovat i sebe samu. Někdy se zhrozím, když se mimoděk zahlédnu v zrcadle a spatřím ustaraný, naštvaný, nebo unavený výraz. Říkám si: "Měla bych se tvářit lépe, i vrásek by bylo méně."

Jednou jsem šla rychlým krokem na zastávku autobusu a pán, který mě míjel najednou řekl: Vy se tak krásně usmíváte, jak to děláte? Vůbec jsem nevěděla, že se usmívám. Odkud a proč se můj úsměv vzal? Asi jsem se někam těšila.

Zažila jsem však i opačnou reakci. Jedna moje známá mě viděla při nákupu v supermarketu a řekla mi, že se tvářím, jako bych chtěla někoho zavraždit. V obou případech jsem na vyřčené věty myslela celý den. V prvním případě mně patřičně vzrostlo sebevědomí na rozdíl od druhého. Úsměvů je hodně druhů. Existuje úsměv upřímný, zářivý, smutný, radostný, profesionální, společenský, přátelský poťouchlý, piškuntálský, úlisný, nesmím zapomenout na záhadný úsměv Mony Lisy a nakonec úsměv falešný. Ten je asi nejhorší a můžeme ho poznat docela dobře.

Zkrátka tam chybí úsměv očima, ušima, čelem. Poznáme, že není upřímný. Obličejových svalů je asi 50, ale většinu z nich skoro nepoužíváme. Herci, zpěváci, učitelé, moderátoři, reportéři a ostatní, kteří se živý slovem, mají vypracované větší množství mimických svalů a hůře se u nich falešný úsměv pozná. Měla jsem známou, stále jsem nevěděla, co si mám myslet o jejím vztahu ke mně. Při své naivitě, jsem věřila jejím slovům. Trvalo poměrně dlouho než jsem pochopila, že není upřímná. Usmívala se jen od nosu dolů, oči zůstaly studené. Člověk člověku vysílá signály celým tělem, dotyky, pohyby, vstřícností, svými činy, kdy druhému opravdově přejeme štěstí, nezávidíme mu úspěch, nesoupeříme s ním, když se s ním umíme srdečně zasmát. Vzpomínám, jak jsme se holky, puberťačky, řehtaly, až jsme se za břicho popadaly a nemohly jsme přestat. Bylo to krásné. Dnes jsem vděčná za všechny typy úsměvů. I za ten falešný. Aspoň vím, s kým mám tu čest. Rozhodně fandím úsměvům opravdovým a také společenským. Je mi milé, když se na mě prodavačka, lékař, pošťačka, úřednice usmívá. Mohli bychom jejich úsměv chápat jako falešný, ale není tomu tak. Je to nutnost a měli bychom se tomu všichni učit. Vždy půjdu raději k tomu, kdo mě s klidným úsměvem na tváři naslouchá, než k mrzoutovi, protivovi, nespokojenci.



PS: Můj muž má zvláštní úsměv. Je to ten piškuntálský. Poznám podle něj, že vyvede nějakou skopičinu, že právě vymyslel nějakou legraci.

Možnost utéct životu?

21. září 2015 v 20:01 | altermater





Včera jsem viděla film "Amy". Byla jsem zvědavá na osud téhle znamenité zpěvačky, proč musela zemřit v tak mladém věku? Nevěděla jsem, co mě čeká a po shlédnutí filmu Kobry a užovky jsem se trochu bála, že zase nebudu spát. Oba filmy se zabývají závislostí na drogách, alkoholu. Děsí mě, jak se z těchto lidí stanou trosky, nešťastné a osamocené uzlíčky nervů, zběsilých představ, hnusných nálad a odporných činů. Film Amy je o problematické dívce, která miluje zpěv. Brzy se osamostatní, odejde z domova a během několika let se dostane na výsluní, sbírá jednu cenu za druhou. Je to ale také pravdivý dokument o společnosti kolem Amy. O nenasytných, vypočítavých, bezcitných lidech včetně jejího manžela a otce, kteří jí jí pomáhají do hrobu. Nikdo nepochopí, co Amy potřebuje a ona stále hledá lásku. Její závislost na všem, na milencích, otci, jídle (trpěla bulimií), alkoholu a později drogách jí stále pomáhala utíkat z těžkého života. Nepomohly nářky a rady její nejlepší přítelkyně, která jí zůstávala věrná i v těch nejtěžších chvílích, kdy se Amy ocítala na úplném dně. Sláva a úspěch s sebou přináší nesvobodu, trápení, neklid, pronásledování paparazzi, velké závazky, které se musí plnit, protože v tom lítají velký prachy. Po shlédnutí tohoto dokumentu o Amy se nedivím, že mnozí, a není jich málo, co dopadli, jako Amy, nevydrží ten obrovský tlak na jejich vůli a utíkají před takovým životem. Obávám se, že být na jejich místě, stalo by se mi to také. Z kina jsem odcházela ráda, že jsem jen normální ženská s běžnými starostmi manželky, matky a babičky. Někdy mi ve svém věku zahlodá červíček v hlavě: "Určitě jsi propásla v životě příležitost, mohla jsi dokázat víc." Také jsem ráda zpívala a zpívám, ale jen pro radost sobě a druhým. Možná jsem propásla být v životě celebritou, ale jsem za to vděčná. Nemusím utíkat před životem. Snažím se dělat si radosti a být co nejdéle fit.

Film Amy velmi doporučuji vidět. Navrhovala bych, aby se promítal ve školách a jako odstrašující příklad závislosti na drogách, která je v podstatě útěk před životem.

Ztráta anonymity.

21. září 2015 v 14:43 | altermater

Téma jsem nestihla minulý týden, ale to je jedno. Musím si postěžovat.

Ahoj Gábi! ….Jak se máš? …..Jdeš večer na mejdan k Pavlovi? ….Ne? Proč? …..Bude tam Milan! ….Neblbni, fakt tam bude Blanka? Ta kráva? Tak to se ti nedivím, že nejdeš. …..To bude Milan smutnej. Minule říkal, že by se s tebou rád seznámil!...... Ale on je z tebe celej paf. ….. No, já tam půjdu. Už chystám nějaký chlebíčky a jednohubky. Ještě musím koupit nějakej chlast. Asi radši víno, minule se kluci po tvrdým strašně vožrali.......No, ten byl nametenej, že nemohl ani chodit. Já ji měla taky jak z praku. Musím se dnes krotit. Ten můj pak na mě žárlí, však víš jak vyvádím, když se napiju. Minule mě vzteky mále zabil.............Ne, on je jinak dobrej, však víš.....Hele, tak když nejdeš na mejdan, sejdeme se zejtra samy. Budu ti vyprávět, jaký to bylo....... Blanka? Ta bude mít zase ty svý nálady, hysterka jedna.......Tak se zatím měj a budu od tebe pozdravovat Milana........ Neboj, tomu tvýmu se nic nedonese..... Kdy vlastně přijede?........... Tak to máš ještě času.............



Mohla bych si dál vymýšlet různé formy rozhovorů, které jsem za léta, co jezdím MHD vyslechla. Jsou to sáhodlouhé a hlasité hovory hlavně v tramvaji, ale i v autobuse a vlaku. Lidi si bez ostychu sdělují informace o svém zdraví, kde byli na dovolené, jak je kdo pohádaný s mámou, tátou a jinými rodinnými příslušníky, kdo koho má rád nebo nenávidí, kolik má kdo peněz, jakou má banku atd. Přiznávám, že mi někdy zvědavost nedá a napínám uši, když jde o informace, které mě zajímají. Když jsem však unavená a mám kolem sebe třeba tři takové ukecánky, nejraději bych zařvala: " Koho to zajímá, vyříkejte si to doma, nebo v hospodě!" Jeden pán jednou křikl na slečnu, která mluvila už skoro dvacet minut: "Nešlo by to víc nahlas?" Slečna ztichla.

Zkrátka jsou lidé, kterým nevadí, že ztrácí anonymitu a díky mobilům řeknou veřejně věci, které by normálně na sebe neřekli. Při telefonování si to ani neuvědomují. Dokonce i v čekárně u lékaře jsem vyposlechla dlouhý hovor o tom, jak je postihla exekuce a jak to budou řešit.

Chraňme si své soukromí.

Útěk před smrtí

2. ledna 2015 v 11:16 | altermater

Útěk před smrtí




Moje nevidomá kamarádka je neobyčejně žena, vzdělaná, inteligentní, se smyslem pro humor, neuvěřitelně aktivní a ze svého handicapu si zdánlivě nic nedělá. Není to už žádná mladice, šedesátku má dávno za sebou. Když ztrácela zrak, spoléhala se jen na bílou hůl. Po absolutním oslepnutí, kdy viděla jen tmu, se rozhodla pro vodicího psa. Zažila jsem jejího prvního černého labradora a vím, jak bylo pro kamarádku velmi těžké se vyrovnat s tím, že ke stáru měl těžkou artrózu a nebyl schopen plnit svůj úkol vodit svojí paní na jejich cestách. Dnes má druhého stárnoucího psa, který onemocněl rakovinou. Je to opět černý labrador a svojí paní dokonce provázel až do cizích zemí, kde společně zvládli spoustu různých problémů. Vrátili se ale vždy šťastně a šťastní zpět. Je to opravdu vzácné přátelství člověka se psem, jak Věra říká: "Jsme spolu spjaty tenkou pavučinkou". A teď taková nemoc a vidina jasného konce života jejího věrného přítele. Hrozná představa. Jak utéci před touto smrtí? "Raději, kdyby se to stalo mně," říka Věra.
Prožila jsem s kamarádkou těžké období - shánění peněz na léčbu pejska, náročnou léčbu, která ještě neskončila. Snažila jsem se pomoci, jak se dalo a nebyla jsem sama. Dobří lidé ještě nevymřeli. Nyní se Nemíčkovi daří dobře a přiměřeně jeho stáří a nemoci, která se podařila ozařováním a chemoterapiemi zastavit.
Stálo to velké usílí hlavně Věru, která přemítá, co bude dál. Zatím si užívají společného života a Věra se snaží dělat dobro jen svému čtyřnohému příteli, společníkovi a tím vlastně sobě, neboť Nemo je jejíma očima a ona zase jeho vůdcem. Zkrátka jedno tělo a duše jsou tihle kamarádi na život a na smrt. Utéci před smrtí se však nedá a jednou bude konec. Může odejít z tohoto světa dřív ona, a bude to strašně smutné pro Nema a nebo to bude naopak.
Věra je však velmi silná a ví, že dalšího pejska už nemůže mít. Nestrpěla by další odloučení a bude se tedy znovu učit chodit s bílou holí.
Držme jim teď palce, aby si zatím užívali každý den co nejpříjemněji a nejveseleji. Poučme se z tohoto věrného přátelství a pomáhejme těm, kteří to potřebují. I když je tento příběh velmi dojemný, je to příběh optimistický pro nás zdravé lidi. I s handicapem se dá prožít plnohodnotný šťastný život. Jen mít vůli a dobrou mysl.

Co (ne)dává smysl

21. února 2014 v 15:15 | altermater





V tomto tématu musíme chápat slovo smysl ve filosofickém významu. Základem slova je potom "mysl". Z toho vyplývá, že se budu zabývat tím, co má člověk na mysli, když hájí smysl věci nebo činnosti, když chce někoho přesvědčit, jestli to či ono má nějaký smysl. Myslím, že většinou člověk hájí svůj názor. Podle mnohých lidí má něco smysl pouze tehdy, když jim to přináší výhody, když věc, činnost, záležitost vyhovuje jejich naturelu. Smysl má to, o čem se domnívají, že je to obohacuje a nějak jim to prospívá. Nepřipouští si, že názor jiného člověka, že je něco nesmysl, je správný. Vždyť pro ně má věc smysl! Například něčí mysl je zaplavena touhou skákat Bungee Jumbing, touží po adrenalinu a je mu jedno, že ostatní říkají: " je to nesmysl, můžeš se zabít, přinejmenším zranit! " Nebo mě někdo chce přesvědčit, že pobyt u moře s jednoročním dítětem má smysl, ale já to považuji za nesmysl. Mám k tomu výhrady a domnívám se, že má pro dítě větší smysl poznávat krásu přírody spolu s láskyplnými rodiči u nás doma. Každý nachází smysl svého bytí v něčem jiném.

Oproti tomu uznávat různé mravní zásady a zákony má obrovský smysl. Nemůžeme si přeci myslet, že dát přednost chodcům na přechodu je nesmysl, že absolvovat povinnou školní docházku je nesmysl, že potrestání zlodějů, pedofilů, vrahů a jiných různých psychopatů je nesmysl, že pomáhat slabším je nesmysl. V tomto ohledu vidím velký civilizační problém. V naší společnosti se ztrácí správné rozlišení toho, co má smysl a co nemá smysl.

Naši politici jsou nám bohužel nesprávným příkladem a vedou nás svými manipulacemi cestou schizofrenie k absolutní dezorientaci.

Domnívám se, že mi všichni dají za pravdu, že v životě lidském má největší smysl láska a nemyslím tím fyzickou lásku, ale lásku srdeční, opravdovou, oduševnělou, nezištnou.

Papež Řehoř V. řekl, že smysl života spočívá v tom, kolik štěstí a lásky člověk rozdal. Tomu rozumím a velmi se snažím jít touto cestou.

Kéž by smyslem každého člověka se stalo to, co píší ve Wikipedii:

….. "Má tedy smysl neustále sebe zkoumat, jak jednám a maximálně usilovat o to být stále lepším člověkem."

Dnešní svět

9. února 2014 v 20:07

Jak má asi dnešní svět vypadat když:



- mizí ledovce, pralesy, živočišné i rostlinné druhy
- vznikl další kontinent z odpadků v Pacifiku, který je větší než Francie
- se děti čím dál tím více rodí tzv. asistovanou reprodukcí
- ubývají mužům spermie vlivem pití vody, která obsahuje ženské hormony
- přibývá civilizačních nemocí, rakoviny, cukrovky, srdečních onemocnění
- roste počet onemocnění AIDS
- peníze jsou prioritní v žebříčku hodnot
- materialismus potlačuje duchovno
- bují korupce
- přibývá násilí a krveprolití převážně z touhy po majetku
- zvětšuje se propast mezi bohatými a chudými (2% nejbohatších vlastní tolik jako celá
chudší polovina lidstva)
- rodina a manželství ztrácí svoje místo ve společnosti
- se zvyšuje počet bezdomovců
- přibývá drogově i jinak závislých dospělých a mladistvých
- ve zdravotnictví se rozmáhá lobing farmaceutických firem
- přibývá dětí v dětských domovech
- bují šikana a vražedné sklony mezi mládeží již na základním stupni školy
- není čas na rodičovskou výchovu
- atd.

A to i přesto že:
- vzrůstá počet charitativních organizací a drobných dárců ochotných pomoci handicapovaným
- vědci, výzkumníci, chemici a jiní odborníci se snaží nacházet a vyvíjet prostředky
k potlačování negativních vlivů v našem životě.
- jsme svědky úsilí ekologů o nápravu škod v přírodě
- mnoho rodičů a učitelů vedou děti správnou cestou lásky, respektování a porozumění
- lékaři zachraňují a prodlužují naše životy
- atd.

Ale i tak tvrdím, že je lidstvo nemocné, obávám se, na pokraji zkázy.

Je na čase s tím něco udělat!!!!!!!!!!!!!!!




Esoterika mě zachraňuje.

5. července 2013 v 20:52 | altermater

Žila jsem úplně obyčejný život, podnikání, domácnost, péče o manžela, děti, posléze vnoučata, práce na zahrádce a na chaloupce. Žila jsem tak, jako většina českých žen. Často a stále více jsem bojovala se svojí přepracovaností, nespokojeností, bolestmi těla, chronickou rýmou, častými opary.

Pak mě nemoc zastavila. Vážná, těžká, smrtelná nemoc. Musela jsem se starat jen o sebe, pracovat na své psychice, hledat pomoc všude a od každého, kdo jí nabízel. Před nemocí jsem věřila jen bylinám. O tom, že mohu ovlivnit své zdraví meditací, vizualizací, odkyselováním organizmu, úpravou svého jídelníčku, vzkříšením své tvořivosti, jsem nevěděla vůbec nic. Musím poděkovat své nemoci, že mě donutila číst esoterické knihy o tom, jak stres a negativní přístup ke všemu způsobují nemoci těla. Dnes vím, že je všechno v hlavě, přesně tak, jak nám to říkaly sestry na oddělení onkologie.

Jediné, čemu nejsem schopná uvěřit je přenášení předmětů bez pomoci rukou, jen tak pohledem. Nemohu uvěřit, že šaman vyoperuje slepé střevo bez řezu, ponořením své ruky do břišní dutiny. Těžko mohu uvěřit, že šaman vrátí zrak slepému a postaví na nohy člověka na vozíčku. Vím však, že naše pozitivní myšlení je mocné, že funguje placebo efekt, že víra uzdravuje, že si naše zdraví ovlivňujeme sami. Četla jsem o případech, kdy si člověk naprogramoval svoji smrt jen tím, že si po smrti svého otce říkal, že umře určitě ve stejnou dobu jako on. A ono se tak stalo, dokonce i ve stejnou hodinu. Zkrátka je skutečně všechno v našich hlavách. Mozek vysílá signály celému tělu, umí díky našim představám uzdravit, ale také poslat nemoc či smrt. Věřím, že když se člověk obklopí pozitivními lidmi, kteří vyzařují lásku, přátelství, klid, teplo, empatii, všechny nemoci překoná a dožije se vysokého věku.
Zora Jandová řekla jednou něco v tomto smyslu: "Já umřu ve velmi pozdním věku. Budu si číst v posteli, pak zavřu knihu a ráno se neprobudím."

Já jsem právě jsem dočetla knížku "O umění vycházet s lidmi. Jak to vidí slavní".
Její autorka Alena Hájková v ní zachytila svoje rozhovory se známými osobnostmi - Arnošt Lustig, Karel Svoboda, Jaroslav Svěcený a další. Je nebo není náhoda, že Bořek Šípek v ní vypráví právě o jedné takové šamance. Líčí, jak cestuje po celém světě a setkává se i se šamany. O Bali říká, že se tam dostal do míst, kam smějí jen bozi. Na otázku Aleny Hájkové: Jak vypadá takové místo, kam smějí jen bozi? odpovídá:
Cituji: " Na Bali to bylo velmi zajímavé, protože toto místo vyzařuje neuvěřitelný klid. Také je tam strašně silná černá magie, která je opravdu velmi nebezpečná. Samozřejmě je možné tomu nevěřit, ale ono to opravdu funguje. Staly se tam krutý věci. Vím o tom, protože jsem několik takových lidí poznal. Ve světě jsem se setkal i se šamany.

Třeba v Americe s Indiánkou, která mě vzala do prérie, tam rostla taková bodlákovitá rostlina a ona mi říkala, abych ji vytáhl ze země, že má ohromně léčivý kořen, který pomáhá na rakovinu, že je to úžasná rostlina. Tak jsem za ní vzal, chtěl jsem ji vytáhnout, až jsem si úplně popíchal ruku a tekla mi krev. S tím se nedalo hnout a ta ženská tu samou rostlinu jen pohladila a dvěma prsty ji vytáhla ze země! Měla skoro třičtvrtěmetrový kořen! Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak bych tomu nevěřil. Ptal jsem se jí tedy, jak to dokázala, jak to udělala. Řekla mi, že musím umět s přírodou komunikovat. Tak to jsou pozitivní věci. O to je to Bali zajímavější. Jsou tam místa jak s pozitivním, tak s negativním působením." - konec citátu.

Tak co tomu říkáte? Já osobně nemám důvod panu Šípkovi nevěřit. Možná, že dokonce uvěřím, že není podvod přenést předmět jen tak očima z místa na místo. Člověk ale potřebuje zažít věci na vlastní kůži, mít vlastní zkušenosti, hodně věcí je nepřenositelných, zkušenost je nadevše.

Přeji Vám mír v duši, hodně lásky, příjemných úsměvných setkání s komunikativními lidmi. Bohužel v naší zemi je stále těchto hodnot málo. Nejsme právě proto na prvních místech s tzv. civilizačními nemocemi?

Čas plyne stále rychleji

7. května 2013 v 14:51




Jako malá holčička jsem nesnášela, když babička netrpělivě přešlapovala u dveří už hodinu před tím, než jsme měli někam vyrazit. Stále nás honila, abychom byli všude včas. Bohužel se mi tato dochvilnost zakořenila do podvědomí tak, že jsem všude nejméně o 10 minut dříve, než bych měla být. Pochopitelně z toho důvodu mám problém, co s volnými minutami, které se prodlužují často o další minuty nedochvilných lidí, s kterými mám schůzku. Jsem vždy včas připravena, včas na místě, včas mám nachystanou hostinu pro návštěvu, včas přijdu do divadla, kina, na schůzku atd. Často si připadám jako nedočkavé dítě, když přešlapuji a na někoho, nebo na něco čekám. To najednou čas plyne děsně pomalu. Čas mě pronásleduje celý život. Začalo to pomalým ubýváním času při vyučovacích hodinách základní i střední školy. Jako učitelka jsem byla nucena stále sledovat hodinky, abych dodržela správně denní rozvrh. Když jsem opustila učitelské místo a pracovala v podniku s píchačkami, téměř jsem nespustila oči z hodinek. Nejprve včas píchnout, pak zjistit včas, jestli se moje děti samy doma vypravily, nasnídaly a vyrazily do školy tak, aby stihly začátek vyučování. Z práce mě, jako samoživitelku, honil čas, abych stihla nakoupit, navařit, napsat s dětmi úkoly atd. Prošla jsem řadou zaměstnání, abych děti uživila, abych jim byla schopná umožnit vzdělání. V mé poslední profesi kosmetičky a masérky zase sleduji čas. V mém plánovacím kalendáři je vše načasováno nejméně tři měsíce dopředu, zase musím být v domluvenou dobu na svém místě, zase mám stále jak se říká "oči na stopkách". Přemýšlím na stará kolena, jak si dopřát čas aspoň teď, kdy čas člověku utíká mnohem rychleji a smrt se blíží. Teď nebo nikdy! Teď je třeba myslet na sebe, získat čas jen pro sebe, pro svoje záliby, koníčky, cestování, pro svoje přátele. Mladí lidé si rychlost ubývání času ještě neuvědomují. Zdánlivě ho mají před sebou fůru, chtějí si všeho užít. Starým lidem se neuvěřitelně rychle čas krátí, proto musí zpomalit, nikam nespěchat, nenechat se rušit pohledem na hodinky, měli by si zkrátka "dát na čas". Děti nemají rády nudu, ale nemají rády ani shon. Proto milují pobyty u babiček a dědečků, kde čas plyne pomaleji, klidněji a volněji, kde je nikdo nehoní, kde se zpívají ukolébavky, čtou pohádky a hrají různé hry.

Často mě v mém věku přepadá úzkost z rychle ubývajícího času. Lékem pro mě je ale vyjít ven, mezi lidi, sledovat uspěchané a ustarané obličeje. V sounáležitosti s nimi si člověk uvědomí, že ubývání času je jediná spravedlnost na světě. Nedá se zastavit. Zastaví ho až smrt. Čas plyne pro všechny stejně rychle, všichni jednou zestárneme. Výhodou starých lidí je, že prostě zpomalit musí, protože už nemají sil nazbyt.

Život je jeden velký otazník.

5. května 2013 v 19:38 | altermater

Jsem ráda, že jsem dostala možnost zamyslet se nad tématem otazník. Čím déle o tématu přemýšlím, tím více vím, že jedním velkým otazníkem je sám život jako celek. On se totiž skládá z milionů malých otazníků, které nás provází hned od prvního našeho nadechnutí, jak napsal Ludvík Aškenázy ve své básni Křik:



Člověk se narodí, a hned

kříčí.

Nikdo mu nerozumí,

ale všechny potěšil.

Tady jsem já! Řve člověk,

přišel jsem žít.

Jsem tu dobře?

Narodil jsem se u dobrých lidí?

Ve slušném století?

Nevedu náhodou žádnou válku?

Je tady zrušeno otroctví?

Mám správnou barvu

kůže?

Vhodný původ?

Smím dýchat?

Tak děkuju.


S přibývajícím věkem se množí další otazníky. První velké období otazníků je kolem tří let člověka. Malý člověk se stále ptá - proč? Rodiče jsou bombardováni otázkami svých dětí: " Proč musím jít spinkat, proč je to autíčko červený, proč si se mnou nechceš hrát, proč jdeš do práce atd. Jak děti rostou mají stále složitější otázky, někdy na ně ani rodič neumí odpovědět. V pubertě, kdy dochází k nejdramatičtějším bojům mezi dospěláky a dospívajícími, se začínáme vyrovnávat s otázníky sami v sobě. Řešíme nejdůležitější otázku našeho života: Jaký má život smysl? Proč jsme se vůbec narodili? Čím budeme? Jsme schopni si najít partnera? Umíme něco? Co se mnou bude, když? Proč jsem se narodil, když musím umřít?atd. Dospělí naopak svoje ratolesti častují otázkami: Kam jdeš? Kdy se vrátíš? S kým jdeš? Kdo tam bude? Co ta holka (kluk) dělá? Z jaké je rodiny? Zkrátka život je plný otázek. S otazníkem začíná každý den našeho života. Co všechno dnes musím udělat? Stihnu to? Kolik je hodin? Kdy musím být na schůzce, jednání, rande? Trefným příkladem otazníků je život vdané ženy a matky. Nejčastější otázkou žen je: Co budu dnes vařit? Co budeme dnes jíst? Děti a manželé zasypávají denně ženy otázkami: Co bude k obědu, večeři, máš něco dobrýho? Nechci se zabývat politikou, protože otázek na naše zkorumpované politiky a jiné důležité činitele našeho veřejného života bychom měli nespočitatelně. Jenomže oni nám stejně lžou, tak proč se jimi vůbec zabývat?

Na otázky všech, nejen našich dětí, musí člověk odpovědět. Jestli řekne pravdu nebo lež, to už je mimo toto téma a museli bychom se pouštět do celkem komplikovaného filosofování. Já se velmi snažím mluvit pravdu. To co si myslím, řeknu na rovinu. Někdy si uvědomím příliš pozdě, že jsem se měla zeptat také já? Myslím, že se všeobecně málo sebe navzájem ptáme. Položit otázku není jednoduché, ale potřebné pro dobrou komunikaci, pro pochopení druhého člověka.
 
 

Reklama